Ředitelé škol mají čím dál větší problém sehnat pedagogy. Na vině je nedostatek absolventů pedagogických fakult a podfinancované školství.
Ve světě, do kterého vyrůstá dnešní generace dětí, se výrazně hůře daří těm z chudšího prostředí. A české školy to nejsou schopné změnit.
Kultura je nemovité dědictví, není možné ji přesouvat z místa na místo. Tradičního českého sklonu k násilí a disciplinaci se proto nelze zbavit.
Široce diskutovaný problém dětí, které vypadly ze systému, by mohl být příležitostí, jak bojovat proti sociálnímu vyloučení.
Postupné otevírání škol nezohledňuje skutečnost, že mnozí lidé pracují od brzkých ranních hodin. Bez družiny je pro některé samoživitele a samoživitelky nemožné děti do školy posílat a zároveň chodit do práce.
Současná krizová situace ovlivňuje i výuku na českých školách. Pro mnoho rodičů jsou distanční formy vzdělávání náročné a mají pocit, že musí dělat práci za učitele. Kde hledat viníka?
Školy vyžadují pro domácí výuku technologie, řada domácností se ale potýká s jejich nedostatkem. Chudoba v Česku má často i jinou podobu, než si představujeme.
Kniha Boba Kartouse No Future přináší odpověď na otázku, proč u nás snaha o školskou reformu naráží na absolutní neúspěch.
Akademický senát Univerzity Karlovy údajně bere vážně požadavky stávkujících studentů, vyjádření samotné univerzity je však velmi vágní. Existují ale opatření, která může vedení ve věci klimatické krize udělat hned.
Lidé pracující ve školství se konečně rozhodli bojovat za lepší mzdové a pracovní podmínky. Odbory se nemají za co omlouvat.
Absolventi elitních středních škol zastávají v Británii neproporčně velké množství veřejných funkcí. Labour Party to chce radikálně změnit.
Britští studenti si kupují akademické práce. Jejich autoři dostávají přibližně padesát centů za normostranu.
Začátek školního roku je jedním z okamžiků, které jsou pro lidi s nižšími příjmy rizikové.
Jak vypadá všední den deváťačky ve spárech českého „kulturního dědictví“?
Finsko je příkladem toho, jak úspěšně reformovat školský systém. Co stojí za finským úspěchem? Na to se pokouší odpovědět nová reportáž Voxpotu.
Počet dětí, které dokončí základní a střední vzdělání, se snižuje. A co je horší: většina neúspěšných pochází ze sociálně slabších rodin a chudších regionů.
Přinášíme rozhovor s odborníkem na problematiku inkluze Zbyňkem Němcem.
Jak to, že velká část naší společnosti tvrdí, že stres v českých školách je příprava dětí na „realitu života“?
Problém segregace dětí podle socioekonomického statusu začíná ještě mnohem dřív než při přechodu na víceletá gymnázia.
Asociace krajů ČR chce vytvořit z žáků levnou pracovní sílu na pár let, dokud ji montovny potřebují.
České školství stojí na třech základních kamenech: autoritě, kázni a pokoře. Jen tak dál!
Populární herec ze seriálu Most! vychodil zvláštní školu. Přitom zjevně není mentálně retardovaný.
Prezident Hospodářské komory by byl nejraději, kdyby z dětí v Česku rostla levná pracovní síla. Samozřejmě jen z těch méně privilegovaných.
Většina populace je s fungováním českých škol údajně spokojená. Jenže opak je pravdou – tyto postoje odrážejí hlavně strach a nevědomost.
České školství připomíná Dantovu Božskou komedii s Peklem, Očistcem a Rájem. Hlavní je kázeň a pokora, kreativitu tu nehledejte.
Debaty o inkluzi jsou dalším z příkladů postfaktické argumentace. Ta nepotřebuje fakta nebo data, stačí jí dojmy.
Asociace krajů chce zvýšit úroveň učňovského školství tím, že direktivně nařídí zvýšení počtu učňů. Logika? Žádná v tom není.
Češi se domnívají, že přístup ke vzdělání závisí jen na schopnostech a motivaci. A mají pravdu – třebaže jen z půlky.
Zpráva OECD ke stavu vzdělávacích systémů ukazuje, že vzděláním pohrdáme a sami pod sebou si podřezáváme větev.