Roman Radkovič přišel do ústavu v dospělosti a na pobyt ve velké instituci plné neznámých lidí si zvykal jen pomalu a těžko. Neměl si tam s kým povykládat. Několikrát se odhodlal k útěku a nebýt kamarádů, kteří ho nakonec přiměli zůstat, možná by se dodnes toulal po kopcích a lesích Vysočiny. Byli to kamarádi, kdo Romana přesvědčili, aby neodcházel, protože oni ho přece potřebují. Kromě přátel, kteří Romanovi rozmluvili plán na útěk, mu život v ústavu ulehčuje i vlastní umělecká tvorba.
Po večerech, když ostatní v ústavu spí, píše básně a písňové texty a skládá písničky, které je ochoten zahrát a zazpívat každému, kdo je ochoten poslouchat: „vychovatelkám“ a „klientům“ v ústavu, přátelům u ohně, anebo doprovázen noisovou kapelou Roman Radkovič Collective návštěvnicím a návštěvníkům koncertů a festivalů alternativní hudby. Každému, kdo je ochoten naslouchat, je Roman připraven zazpívat o křehkém světě, který se může každou chvíli rozpadnout pod tíhou válek, násilí a ekologických katastrof, kterému možná nezbývá mnoho času, ve kterém ale přesto zůstává naděje. Naděje, že Sandokan nakonec přeci jen zvítězí, Drákula zatančí svůj poslední tanec a děti se už nikdy nebudou muset bát.
Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás