Nikde jinde se v každodenní realitě válka neprojevuje méně než v Rusku, říká rusista Glanc

O ruských propagandistických talk-show, nejednotě zcyničtělé opozice, rusocentrismu emigrace a dalších věcech mluvil host Kolapsu Tomáš Glanc.

Foto Alarm

Válka na Ukrajině trvá už více než rok a stává se součástí naší každodennosti. Do Kolapsu po zhruba roce už podruhé jako host přišel rusista a sémiotik Tomáš Glanc, aby mluvil o tom, jak vidí uplynulý rok války, a o tom, co se děje v ukrajinské i ruské společnosti.

Co se za poslední rok, co se týče konfliktu, změnilo?

Změnilo se toho mnoho. Hlavně bych řekl, že se změnilo naše časové vnímání války. A pro mě je největší šok v tom, že se toho změnilo tak málo. Je neuvěřitelné, jak o válce už uvažujeme v jiných časových formátech, už ne ve dnech a týdnech, ale v měsících a letech, ale zároveň jsme v mnoha ohledech tam, kde jsme byli před rokem.

Pozorujete za ten rok nějaké nejvýznamnější body?

Za ten rok se začala profilovat spousta různých diskurzů a způsobů, jak se o různých věcech mluví. V tom je pro mě zklamání. Začal bych tím, jak se k celé válce staví velmi široká platforma ruské intelektuální, umělecké a politické opozice. To zajímá nás, kteří se zabýváme nejen tím, jak válka zabíjí, pustoší a ničí na Ukrajině, ale také tím, co dělá s ruskou společností. Zajímá nás, jaké jsou možnosti reagovat v takovém rozjetém autoritářském systému, jakým je současné Rusko. Celá opoziční vlna, která má mnoho poloh a podob, je pro mě zklamáním hlavně v tom, jak je sebestředná, jak se zabývá jen tím, co se děje v Rusku a ignoruje to, že ty nejhorší věci se dějí mimo Rusko. Já jsem zažil za ten rok řadu diskusí, konferencí a pódiových diskusí. Byl jsem překvapený, jak lidé, jichž si osobně velmi vážím a o čistotě jejich úmyslů a smýšlení nepochybuji, jsou uzavření v rusocentrickém pohledu, který je problémem tohoto režimu celých dvacet let. Jak mluví o tom neštěstí, které se týká jich, kteří odešli dobrovolně do zahraničí, kteří pozorují negativní rysy, které se projevují v ruské společnosti. Imperiální rusocentrismus jako by se z oficiálního diskurzu přenesl i na opozici, která je sice kritická, ale nakonec vytváří až sentimentální obraz hroutícího se impéria, nebezpečného pro své vlastní obyvatele. Připadá mi zarážející, jak málo je v tom pohledu, který by to viděl z nějaké vnější perspektivy.

V čem se to projevuje?

Spisovatelé, intelektuálové a politici často mluví o tom, co ta válka znamená pro Rusko, jak špatně se vede těm, co v Rusku s válkou nesouhlasí. To je pravda, to není nic, co by se dalo zpochybnit. Ale jako by ten hlavní problém byly následky pro ruské disidenty. Právem to ukrajinské umělce a opozičně smýšlející autory dost dráždí a vyvolává to určitou alergii. Je s podivem, kolik nastalo disonance v kruzích, které dosud byly na jedné palubě. Často je z ruské strany málo citlivosti k tomu, jak odlišná je perspektiva z Ukrajiny. Jedné straně této komunity zabíjí příbuzné, kamarády a ničí města a obce a z druhé strany je Rusko, kde se za ten rok, co se týče povrchu každodenního života příliš nezměnilo.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Jan Bělíček je literární kritik a novinář. Od konce roku 2019 je šéfredaktorem Alarmu, který v roce 2013 spoluzakládal. Píše o literatuře, kultuře, ale i politice a společnosti. S Pavlem Šplíchalem moderuje podcastu Kolaps a společně s Evou Klíčovou vytvářejí literární podcast TL;DR. | [email protected]

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.