Přijíždíme k hranici, míjíme auta polské pohraniční stráže, která je nasazena v Podleském vojvodství. Naskýtá se nám pohled na čerstvě položený ostnatý drát, který lemuje pomezí Polska a Běloruska. Cesta do Evropy se pro skupinu uprchlíků z Afghánistánu proměnila v několikatýdenní pobyt na pár metrech čtverečních pod dohledem pohraničníků obou států.
Obec Usnarz Górny na severovýchodě Polska znal donedávna málokdo. V malé vesnici na hranici už ale čtvrtým týdnem vězí skupina Afghánců. Ve hře je i vyhlášení nouzového stavu v Podleském vojvodství a s ním přichází mnoho otazníků. Polský ministr vnitra Mariusz Kamiński tvrdí, že by opatření neměla ovlivnit situaci lidí na místě. Přitom by uzavřené pohraničí znamenalo konec práce novinářů a pracovníků humanitárních organizací, kteří zasahují na místě a mapují práci polských bezpečnostních složek. Bez obou skupin je už tak nejistý osud uprchlíků v sázce.
Cesta do Evropy přes Polsko se otevřela hlavně kvůli běloruskému vůdci Alexandru Lukašenkovi, který zjevně protestuje proti evropským sankcím a umožňuje migrantům vstup na území Běloruska, odkud ovšem míří k hranicím Evropské unie. Přístup Polska k této krizi však vzbuzuje otázky. Poslanec polského Sejmu za liberální Občanskou koalici Franciszek Sterczewski, který je v Usnarzi od začátku, nám potvrdil, že by dle mezinárodního práva mělo Polsko spustit proces o udělení azylu. „Než se to dá do pohybu, mohou být na hranici i oběti,“ míní poslanec.
Uprchlíkům totiž v Usnarzi nepřichází z polské strany žádná humanitární pomoc. Mnoho z nich je přitom nemocných. Místo, kde jsou uprchlíci soustředěni, hlídá kordon policistů, vojáků a pohraniční stráže, přes který se nedostane ani poslanec, lékař či kněz. Na uprchlické „zázemí“ vidíme pouze ze sta metrů z policejních ramen.
Pracovníci z organizace Fundacja Ocalenia (Nadace spásy) mají své stany rozeseté u policejní linie: hodlají setrvat až dokonce. S Afghánci přes megafon komunikuje tlumočnice Ola jedním z dialektů perštiny, uprchlíci odpovídají křikem.
„Salom!“ následuje pár vteřin výměny průrazného, ale v megafonu dunivého Olina hlasu s hlasem uprchlíka, který je sotva slyšet – přesto je ozvěna jeho odpovědí až mrazivá. Naléhá. Zjištění tlumočnice přeloží polské dobrovolnici, ta je zapíše do desek i s časem. Dozvídáme se, že se jeden z Afghánců ocitá v kritickém stavu.
Situace se vyostřuje, přibývá novinářů, dobrovolníků. Kvůli stavu jednoho z uprchlíků se pracovníci nadace rozhodli přivolat záchranáře. Nejsou vpuštěni. Začíná vyjednávání. Vidíme, jak s transparentem přichází pár demonstrantů za práva uprchlíků. Ve stejnou chvíli k vjezdu do perimetru přijíždí transportér pohraniční stráže. Namísto záchranky se k nám blíží armáda.
Zastavuje se až na krok od davu, vystupují ozbrojení pohraničníci. Aktivisté jim blokují vstup do perimetru. Žádají vpuštění zdravotníků. „Zabijete člověka,“ křičí dobrovolnice. Jeden z pohraničníků drží před vyjednávacím poslancem Sterczewskim nabitou zbraň. Nikdo není vpuštěn. S přicházejícím deštěm se blokáda rozpouští. I tento den se k Afgháncům nikdo s pomocí nedostane. Sterczewski později dodává: „Naše vláda se opravdu stala rukojmím své vlastní rasistické politiky.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás