Evropská města kritizují Komisi za přístup k Airbnb

Deset evropských metropolí, mezi nimi například Barcelona, Berlín nebo Varšava (Praha chybí), se ve společném dopise obrátilo na Evropskou komisi s apelem, aby se ve svém novém složení urgentně zabývala problémy, které městům způsobují digitální platformy na pronajímání krátkodobého ubytování, jako je Airbnb. Tyto platformy významně ulehčily propojování poptávky s nabídkou takového ubytování, a tak se majitelům prostor najednou mnohem víc vyplatí pronajímat je jednorázově turistům (v našem případě navíc většinou s daleko vyšší kupní silou) než dlouhodobým rezidentům.

V českých poměrech by mohl být celoevropský apel dalším argumentem do debaty, proč si na fenomén Airbnb důkladněji posvítit.

Fenomén krátkodobých pronájmů je jeden z faktorů, které mají vliv na nedostatek bytů ve světových metropolích, respektive je jedním z průvodních jevů širšího fenoménu financializace bydlení. Ten spočívá v tom, že byty se stávají víc a víc především předmětem investic, které je třeba zhodnotit. Pohybuje-li se objem krátkodobých pronájmů v řádech tisíců až desetitisíců bytů (pro Prahu se údaje pohybují mezi 10 a 18 tisíci byty, v Paříži jde až o 80 tisíc bytů), které tak nejsou k dispozici místním, je zřejmé, že se tyto pronájmy na financializaci bydlení podílejí významně.

Komise fandí platformám

Evropská komise je již delší dobu v podezření, že nadsazuje přínosy platforem a pomíjí řadu jejich negativních důsledků. Projevuje se to například už v tom, že vedle hojně používané eufemistické „ekonomiky sdílení“ zavedla podobně zavádějící pojem „collaborative economy“ (ekonomika spolupráce). Ten sugeruje, že by snad mělo jít na prvním místě o nějakou altruistickou mezilidskou spolupráci, a nikoliv o byznys. Ve svém stanovisku z roku 2016 pak Komise výslovně podporuje její rozvoj a varuje před uplatňováním přísnějších restrikcí či dokonce zákazy. Existují přitom oprávněné pochybnosti ohledně toho, jaké přínosy by tenhle segment vlastně měl přinášet, protože čísel je málo a mnoho z nich pochází přímo od poskytovatelů služeb, o které jde.

Kromě toho platí, že obecná čísla o počtu přilákaných turistů, ale i tom, kolik peněz údajně v navštívených městech utratí, ještě nutně neznamenají, že celá věc skutečně v úhrnu představuje celospolečenský přínos. Pro takový závěr by bylo třeba zkoumat, kdo přesně z takového turismu profituje. Nasnadě je přitom podezření, že to jsou zejména ti bohatší, kteří vlastní byty na investici, a to jednak bezprostředně díky vyšším výnosům z pronájmů, ale i prostřednictvím dlouhodobého zvyšování hodnoty nemovitostí, ke kterému krátkodobé pronájmy přispívají. Biti jsou naopak ti, kteří musí na trhu s nájemním bydlením soupeřit s turisty. Ceny totiž rostou tempem daleko rychlejším než platy, a tak tito lidé reálně chudnou. A to ani nemluvíme o dalších negativních důsledcích, které tento typ turismu na města má. Zaznívá tedy podezření, že se dotčeným firmám, proslulým špičkovým marketingem a lobbistickými schopnostmi, možná jen podařilo zapůsobit v Bruselu odpovídajícím způsobem.

Zprostředkovatel bez odpovědnosti

Současný apel evropských měst bezprostředně reaguje na nezávazný názor Evropského soudního dvora z tohoto dubna. Ten Airbnb označuje za pouhého zprostředkovatele digitální interakce. To implikuje, že by měl být podobně jako kupříkladu mobilní operátoři zproštěn jakékoli odpovědnosti za podobu a důsledky interakcí, které se jeho prostřednictvím uskuteční. Naopak platforma Uber přitom byla v minulosti ve stejném procesu označena za aktéra, který se zčásti věnuje podnikatelské činnosti v oblasti dopravy. Rozdíl v posouzení obou platforem spočívá mimo jiné v tom, že zatímco Uber předepisuje sazbu, za kterou jeho řidiči jezdí, stanovení ceny za ubytování je u Airbnb v kompetenci pronajímatelů. Nové stanovisko posiluje pozici Airbnb, které se dosud brání vydávání dat o pronájmech a pronajímatelích, jež jsou bezpodmínečně nutné pro efektivní regulaci, s odkazem na povinnost chránit osobní údaje svých uživatelů. V okamžiku, kdy bylo za jedinou funkci Airbnb prohlášeno poskytnutí prostředí pro bezpečnou a efektivní komunikaci, tak úřadům schází argument pro to, že požadavek ochrany uživatelů musí být vyvažován veřejným zájmem na regulaci trhu s bydlením. S trhem s bydlením nyní Airbnb formálně nemá co do činění.

Města se proto bojí, že nebudou mít páky pro účinné prosazení svých mnohde již platných regulací. V České republice se zatím usiluje jen o to, aby pronajímatelé řádně odváděli daně a místní poplatky a případně sociální odvody a DPH, což primárně nemíří na omezení počtu pronájmů. V mnoha jiných evropských metropolích se však prosadila taková časová omezení krátkodobých pronájmů, která by fenomén Airbnb vrátila zpět do původně zamýšlených mantinelů – tedy že lidé budou pronajímat pouze dočasně volné byty, kde jinak někdo dlouhodobě bydlí.

Pokud jsou krátkodobé pronájmy dovolené na 30, 60 nebo 90 dní v roce, v podstatě nikomu se nevyplatí držet si byt jen pro tyto účely. Jenže taková regulace vyžaduje možnost dodržování těchto časových omezení kontrolovat a s tím dělá všude po světě Airbnb problémy – není divu, když to jde proti jeho byznysovým zájmům. Čím méně pronájmů, tím menší provize a uživatelská atraktivita platformy. Města nyní argumentují, že by místo sejmutí odpovědnosti z Airbnb od Evropské komise potřebovala naopak podporu v tom, aby mohla od platformy ve veřejném zájmu získávat potřebná data.

Bude zajímavé sledovat, jak se nová Evropská komise k apelu postaví. V českých poměrech by mohl být celoevropský apel dalším argumentem do debaty, proč si na fenomén Airbnb důkladněji posvítit, a to nejen z hlediska dodržování platných daňových předpisů. Debata v Česku je totiž zatím podivně odpojená od přístupů měst, která nám jinak kvalitou života imponují.

Autorka je politoložka.