Proč jsem nešla na Letnou

Odpovědí na současné problémy nemůže být důraz na národní stát s tím, že my představujeme dobro, kdežto ti ostatní zlo. Česko totiž národním státem není.

Ludmila Dobrovolná Wladyniak
Foto Petr Zewlakk Vrabec / Alarm

Během první vlny covidu jsme šili roušky. Látkovou ochranu proti novému virovému onemocnění šili také členové a členky vietnamské menšiny, první i druhá generace žijící v Česku. Nicméně titulky v médiích, které doprovázela tato gesta společenské solidarity, zněly „Celý národ šije roušky“. A co my ostatní? My, vietnamští spoluobčané nepatřící do českého etnického národa, a já, Polka s trvalým pobytem v ČR, tehdy pět let v Česku? Kdo jsme my? Jestliže národ šije roušky, pak my ostatní je šijeme někde mimo národ, na okraji, v hraničním poli českého státu?

Copak by byla Česká republika vzorem respektování všech procesů a transparentních institucionálních praktik jen tehdy, kdyby všichni ve vládě byli etničtí Češi?

Během nedělní demonstrace na Letné se neustále skloňovalo slovo „národ“. V proslovech se opakovalo, že je to důležité pro národ, že český národ si to nenechá líbit, že Češi a Češky tady protestují. Čekala jsem trpělivě, jestli se aspoň jednou objeví slovo „společnost“. Nestalo se tak. Postupně na letenském jevišti vystupovali další představitelé společenských skupin: podnikatelé, církevní celebrity, představitelé neziskového sektoru, Zdeněk Svěrák a další. Nikdo ale nemluvil o společnosti, nikdo neříkal, že nás tady žije víc – nejen etničtí Češi.

Veřejnoprávní média jsou tu v zájmu nás všech. Nejen proto, aby byla večer pohádka pro děti, ale především proto, že v demokratickém státě jsou veřejnoprávní média inkluzivní. Reprezentují všechny, kdo v tomto státě žijí a tvoří jeho společnost. Doposud se veřejnoprávní média snaží tuto misi naplňovat, ale mohlo by to být lepší – větší pozornost a zastoupení si zaslouží romská, slovenská, ukrajinská i další menšiny. Česko není národní stát. Je to aktuálně společnost mnoha kultur a menšin, s jednou většinovou skupinou etnických Čechů. Mononárodnostní stát je v případě Česka iluze, která nám všem brání vidět se navzájem.

Je to také důležité v zájmu menšin a zranitelných skupin: dětí, seniorů, lidí žijících v regionech, daleko od center, nebo nízkopříjmových skupin. Právě v jejich zájmu potřebujeme veřejnoprávní média, která zřetelně, ale i kriticky mapují a reprezentují sociální realitu dnešní společnosti a jejího života.

Pravda, láska a patriarchát

Existuje také úzké spojení mezi nacionalismem jakožto ideologií státu jednoho národa a patriarchátem jakožto jeho hlavní hodnotovou orientací. Několik mužů mluvících na Letné začalo svůj proslov tím, kolika dětmi jsou otci. Neuvedla to o sobě ani jedna z mluvících žen. Je to důležité? Ano, jsou to doslova „otcové národa“. Pronatalistické hodnoty, které se v české společnosti drží velmi silně, bylo vidět a cítit i na Letné.

V proslovech se často objevovalo také téma vlastnictví země: Česko je naše, ta země je naše, patří nám. Zajímavá hodnota soukromého vlastnictví, která je povyšována nad ostatní hodnoty, se projevila i v politické dimenzi demonstrace na Letné.

„Slovák, Turek, Japonec – už se těším na konec“ – to byl jeden z velkých transparentů, který televizní přenos opakovaně zabíral. Je opravdu důležité, jakou má kdo národnost? Copak by byla Česká republika vzorem respektování všech procesů a transparentních institucionálních praktik jen tehdy, kdyby všichni ve vládě byli etničtí Češi? Je zajímavé, že v zemi, kde tolerance ke korupci sahá do nejvyšších funkcí státní správy či veřejného zdravotnictví, jsou ti špatní pouze neetničtí Češi. Oni jsou ti cizí, přicházejí zvenčí a berou nám to, co vlastníme my – „naši“ zemi.

Spojení populistické vlády s pravicovým extremismem je samo o sobě alarmující. Počiny současné vlády jsou velmi nebezpečné a překračují různé hranice, které byly po roce 1989 tabu. Odpovědí na to však nemůže být národní stát operacionalizující všechno ve dvou normativních škálách my–oni a zlo–dobro. Současnou situaci je možné překonat pouze prostřednictvím inkluzivní a zejména rezistentní společnosti – společnosti všech, kteří tady žijí, pracují, platí daně, chodí do školy, jsou součástí dění a cítí se tady jako doma.

Až my všichni přijdeme na Letnou, něco se konečně začne měnit.

Autorka je socioložka.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Čtěte dále