Během první vlny covidu jsme šili roušky. Látkovou ochranu proti novému virovému onemocnění šili také členové a členky vietnamské menšiny, první i druhá generace žijící v Česku. Nicméně titulky v médiích, které doprovázela tato gesta společenské solidarity, zněly „Celý národ šije roušky“. A co my ostatní? My, vietnamští spoluobčané nepatřící do českého etnického národa, a já, Polka s trvalým pobytem v ČR, tehdy pět let v Česku? Kdo jsme my? Jestliže národ šije roušky, pak my ostatní je šijeme někde mimo národ, na okraji, v hraničním poli českého státu?
Copak by byla Česká republika vzorem respektování všech procesů a transparentních institucionálních praktik jen tehdy, kdyby všichni ve vládě byli etničtí Češi?
Během nedělní demonstrace na Letné se neustále skloňovalo slovo „národ“. V proslovech se opakovalo, že je to důležité pro národ, že český národ si to nenechá líbit, že Češi a Češky tady protestují. Čekala jsem trpělivě, jestli se aspoň jednou objeví slovo „společnost“. Nestalo se tak. Postupně na letenském jevišti vystupovali další představitelé společenských skupin: podnikatelé, církevní celebrity, představitelé neziskového sektoru, Zdeněk Svěrák a další. Nikdo ale nemluvil o společnosti, nikdo neříkal, že nás tady žije víc – nejen etničtí Češi.
Veřejnoprávní média jsou tu v zájmu nás všech. Nejen proto, aby byla večer pohádka pro děti, ale především proto, že v demokratickém státě jsou veřejnoprávní média inkluzivní. Reprezentují všechny, kdo v tomto státě žijí a tvoří jeho společnost. Doposud se veřejnoprávní média snaží tuto misi naplňovat, ale mohlo by to být lepší – větší pozornost a zastoupení si zaslouží romská, slovenská, ukrajinská i další menšiny. Česko není národní stát. Je to aktuálně společnost mnoha kultur a menšin, s jednou většinovou skupinou etnických Čechů. Mononárodnostní stát je v případě Česka iluze, která nám všem brání vidět se navzájem.
Je to také důležité v zájmu menšin a zranitelných skupin: dětí, seniorů, lidí žijících v regionech, daleko od center, nebo nízkopříjmových skupin. Právě v jejich zájmu potřebujeme veřejnoprávní média, která zřetelně, ale i kriticky mapují a reprezentují sociální realitu dnešní společnosti a jejího života.
Pravda, láska a patriarchát
Existuje také úzké spojení mezi nacionalismem jakožto ideologií státu jednoho národa a patriarchátem jakožto jeho hlavní hodnotovou orientací. Několik mužů mluvících na Letné začalo svůj proslov tím, kolika dětmi jsou otci. Neuvedla to o sobě ani jedna z mluvících žen. Je to důležité? Ano, jsou to doslova „otcové národa“. Pronatalistické hodnoty, které se v české společnosti drží velmi silně, bylo vidět a cítit i na Letné.
V proslovech se často objevovalo také téma vlastnictví země: Česko je naše, ta země je naše, patří nám. Zajímavá hodnota soukromého vlastnictví, která je povyšována nad ostatní hodnoty, se projevila i v politické dimenzi demonstrace na Letné.
„Slovák, Turek, Japonec – už se těším na konec“ – to byl jeden z velkých transparentů, který televizní přenos opakovaně zabíral. Je opravdu důležité, jakou má kdo národnost? Copak by byla Česká republika vzorem respektování všech procesů a transparentních institucionálních praktik jen tehdy, kdyby všichni ve vládě byli etničtí Češi? Je zajímavé, že v zemi, kde tolerance ke korupci sahá do nejvyšších funkcí státní správy či veřejného zdravotnictví, jsou ti špatní pouze neetničtí Češi. Oni jsou ti cizí, přicházejí zvenčí a berou nám to, co vlastníme my – „naši“ zemi.
Spojení populistické vlády s pravicovým extremismem je samo o sobě alarmující. Počiny současné vlády jsou velmi nebezpečné a překračují různé hranice, které byly po roce 1989 tabu. Odpovědí na to však nemůže být národní stát operacionalizující všechno ve dvou normativních škálách my–oni a zlo–dobro. Současnou situaci je možné překonat pouze prostřednictvím inkluzivní a zejména rezistentní společnosti – společnosti všech, kteří tady žijí, pracují, platí daně, chodí do školy, jsou součástí dění a cítí se tady jako doma.
Až my všichni přijdeme na Letnou, něco se konečně začne měnit.
Autorka je socioložka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás