„Chceme, aby jatka měla stěny ze skla.“ Aktivisté požadují veřejný přístup ke kamerovým záznamům z jatek

Za chladného rána se blížíme ke žlutému stavení v Albeři u Nové Bystřice. Obklopují nás stopy od kopyt nedávno zabitých zvířat, zpoza brány k nám dotéká kaluž krve. Nad námi sleduje dění pět nainstalovaných kamer. Co se zdálky zdá být nenápadným stavením, je ve skutečnosti místem určeným k zabíjení zvířat kategorizovaných jako „hospodářská“.

Když jim aktivisté pouštějí nahrávky ze zdejších jatek, lidé odvracejí zrak a se znechucením komentují násilí, jež se odehrává jen pár kroků od jejich domova.

Právě z těchto jatek spolek Zvířata nejíme v rámci kampaně Chceme znát pravdu 14. října zveřejnil záběry zobrazující násilné zacházení s prasaty a s krávami. Ačkoli je dle předpisů zakázáno zvířata v bolestech nebo neschopná pohybu vléct ven z transportů, záznamy ukazují, jak zaměstnanci opakovaně přivazují řetězy na končetiny nemohoucích krav a v bolestech je dlouze táhnou po zemi do vnitřních prostorů jatek. V jednom případě předvádějí, jak na krávě, kterou zrovna za jednu nohu dotáhli do vrat, jezdí jako na motorce. Na dalším záznamu do přivezených prasat agresivně bodají tyčí, aby je vyhnali z vozu. Na žádosti o vyjádření ke zveřejněným záběrům majitel jatek Karel Loskot odmítá reagovat.

Současný zákon nestačí

Jatka Albeř jsou jedněmi z přibližně 250 českých jatek, na něž se vztahuje novela § 5e zákona č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, která nařizuje povinné zavedení kamerových systémů na jatkách. Kamery mají být od dubna tohoto roku nainstalované v místech vykládky a přesunu zvířat. V samotných dopravních prostředcích či místech ustájení, omračování a vykrvování přítomné být nemusejí. Vzniklé záběry mají kontinuálně k dispozici pouze provozovatelé jatek, kteří mají povinnost je pravidelně vyhodnocovat. Na vyžádání dále musí záznamy zpřístupnit veterinární správě po omezenou dobu třiceti dní. Poté mohou být smazány. Nynější znění zákona ale nepředešlo krutému zacházení se zvířaty v Albeři a z případu lze usuzovat, že týrání se přehlíží i na mnoha dalších jatkách.

Násilí přetrvává

S protestujícími se proto v polovině října scházíme před branami zdejších jatek. Akce probíhá poklidně, v tichosti držíme transparenty a sledujeme místo, které jsme den předtím s hrůzou sledovali na zveřejněných záběrech. Cílem protestu není narušit chod jatek, spíše v tichosti upozornit na dění, které se odehrává na těchto a nejspíše i mnoha dalších jatkách v Česku. „Chceme poukázat na to, že nový zákon toho moc nezměnil a násilí je na zvířatech pácháno i přes tento zákon,“ říká jeden z aktivistů. Upozorňuje, že zveřejněné záběry byly vybrány z několika náhodných dnů, nejedná se proto podle něj o ojedinělé pochybení, nýbrž o rozšířenou praxi, které nynější znění zákona nedokáže zamezit.

Kruté zacházení se zvířaty při vykládkách v Albeři ostatně není v tomto ohledu ničím novým. V posledních letech spolek vynesl na veřejnost hned několik případů z různých jatek v Česku, kde v místech vykládek dochází k násilnému zacházení. Například tajně pořízené záběry z jatek v Dolních Heřmanicích ukazují, jak jsou prasata neschopná pohybu opakovaně bodána elektrickým pohaněčem, dále jsou za končetiny a hlavu vláčena do vnitřních prostor nebo je jim šlapáno na hlavu. Na záznamu z jatek v Českém Dvoře jsou zase krávy tahány ven z transportů za uši. Tyto a další šokující záběry poskytly důležitá svědectví a důkazy, které napomohly nynější novele zákona zavádějící kamery na místa vykládek zvířat. Novelizace zákona ale prošla v daleko omezenější míře, než aktivisté požadovali.

Ačkoli nynější znění zákona vzbuzuje dojem většího dohledu, jenž má vést k zamezení týrání zvířat, problém tkví podle aktivistů mimo jiné v tom, že není jasně stanoveno, jak často mají být kamerové záznamy kontrolovány provozovatelem. Veterinární správa zároveň nemá kapacity nepřetržitě sledovat dění na všech jednotlivých jatkách. Velká část přesunu zvířat tak může nadále probíhat bez kontroly, ačkoli jsou kamery na místě přítomné. Odhalení týrání zvířat je tak závislé na omezených kapacitách veterinární správy a také na zveřejňování záběrů aktivisty, kteří ve snaze pomoci zvířatům riskují trestní postih. Otázkou nadále zůstává i to, jak je se zvířaty zacházeno na místech, kde už kamery přítomné být nemusí.

Po klidném protestu se přesouváme k okolním domům a klepeme na dveře lidí v sousedství. I přes viditelnou nedůvěru ke skupině lidí s transparenty se někteří dávají s aktivisty do řeči. Když jim aktivisté pouštějí nahrávky ze zdejších jatek, lidé odvracejí zrak a se znechucením komentují násilí, jež se odehrává jen pár kroků od jejich domova. „Je to hnus,“ komentuje záběry jedna ze sousedek.

Cílem aktivistů ale není poukázat pouze na dění na jednotlivých jatkách, nýbrž dokázat, že se jedná o problém nedostatečné legislativní úpravy, která záběry z jatek před veřejností skrývá.Požadují proto důsledný systém nepřetržitého online přenosu, který bude přístupný komukoli.

Navrácení tváře

Transparentní přístup veřejnosti k realitě jatek nese důležitý aspekt. Nabourává premisu moderní živočišné výroby, která od svého počátku stojí na izolaci zvířat od pohledu veřejnosti. Jak poznamenává Noélie Vialles v knize Animal to Edible, industrializovaná živočišná výroba představuje proces odzvěřování [deanimalize] masa v „touze, aby naše maso bylo získáváno bez krveprolití, aby řezníci byli ,stejní jako ostatní dělníci‘ a aby jatka byla ‚stejná jako ostatní továrny.‘“ To můžeme ostatně vidět i u jatek Albeř. Nevnímám žádný výrazný hluk ani zápach, pokud člověk nepřijde až k jejich branám, nic nepřipomíná brutalitu, která se odehrává za jejich zdmi. Ostatně i lidé žijící v bezprostředním okolí jsou překvapeni a znechuceni tím, jaké praktiky nenápadné stavení skrývá. Jaké důsledky by to mělo pro živočišný průmysl, kdybychom zvířatům vrátili tvář a způsobům jejich zabíjení podobu?

Spolek Zvířata nejíme ale zároveň nechce budit zdání, že zlepšení welfare (životní pohody) zvířat a jejich méně útrpné zabití povede k opravdové spravedlnosti. Konečným cílem podle nich není zlepšení podmínek chovu, který stále stojí na zabití, nýbrž budování společnosti, v níž nebudou mít lidé svrchovanou moc nad životem a smrtí zvířat. „Chceme svět, v němž lidé nebudou ubližovat zvířatům, pokud nemusejí,“ uzavírá jeden z aktivistů. Zviditelnění toho, co se odehrává za zdmi jatek široké veřejnosti, je podle nich jednou z cest.

Autorka je výzkumnice a aktivistka.