V Paříži si kladou správné otázky. Přichází konec centristické politiky?

Paříž a další francouzská města zažila další vlnu demonstrací. O víkendu se opět sešly statisíce lidí, násilností a rabování bylo ale méně než před týdnem. O protestech jsme se dozvěděli mnohé – od bagatelizujících komentářů, podle kterých jsou tradičním francouzským folklorem přes démonizování krajní levice až po rasistická vyjádření proti migrantům. O jádru krize se toho ale v médiích moc neřeklo.

Aktuální demonstrace, které se kromě Francie rozhořely i v dalších státech včetně Itálie nebo Belgie, přitom vůbec nejsou o migraci. Ve Francii byli v ulicích jako první studenti, kteří si stěžovali na stav škol, nedostatek učitelů nebo neprůhledné a nerovné přijímací řízení na vysoké školy. Přidaly se ale statisíce lidí, které trápí vysoké životní náklady. Podobně tomu bylo i jinde, například v Madridu před pár týdny vyhnalo lidi do ulic nedostupné bydlení.

Centristé svou politiku nijak zvlášť neinovují, výše zmíněné situace obvykle rádi řeší dalším utahováním opasků. Kdo si ale bude opasky utahovat tentokrát?

Záběry dýmu v ulicích a rozbitých výloh odvádějí od těchto příčin pozornost. Bezpečnost je nepochybně důležitá záležitost, ale současně bychom se měli ptát, proč k dnešním krizím dochází a zda je možné je nějakým způsobem zažehnat. Klasická společenská reakce, kdy demonstranty označíme za radikály a jejich otázky vytěsníme, tentokrát nemusí fungovat.

Všechny protesty spojuje to, že rozbuškou jsou vysoké životní náklady. Argumenty, se kterými francouzští studenti i další demonstranti (snad vyjma těch, co si naloupili luxusní kabelky) přišli do ulic, jsou zcela legitimní. Ostatně právo na nespokojenost uznal ve svém „uklidňujícím“ projevu i prezident Emmanuel Macron.

Je na co si stěžovat

Argumenty nejsou jen legitimní, ale co více, protesty jsou nakonec jedinou racionální reakcí. Hrozí totiž, že kroky centristické vlády opět půjdou proti zájmům chudší části společnosti. Francouzské veřejné finance jsou napjaté, a tak si ministři takřka neustále lámou hlavu, kde by něco ušetřili a tím uklidnili ony tajemné trhy. Premiér Sébastien Lecornu chce deficit příštího rozpočtu srazit na pět procent HDP. A vypadá to, že to dopadne jako vždycky.

Škrtat se má jako obvykle tam, kde to pocítí chudší a středně příjmové vrstvy. Vláda mimo jiné navrhuje oslabit valorizaci důchodů, snížit náklady na zdravotní péči a posílit spoluúčast pacientů, zmrazit sociální dávky, stejně tak mzdy ve státním sektoru nebo třeba osekat dotace na bydlení a některé daňové úlevy – třeba tu, která zaměstnavatelům snižuje náklady na zaměstnance, a tudíž zvyšuje šance, že někdo dostane práci.

Francie je dobrým ilustračním příkladem toho, proč nyní sledujeme tolik nespokojenosti. Možná je Paříž kvůli stavu ekonomiky extrémně vyhroceným případem, ale podobné problémy řeší další evropské státy. Centristické nebo konzervativní vlády během let alespoň skrovného růstu jen přihlížely rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými i stále nedostupnějšímu bydlení. Dluhy rostou, náklady na jejich splácení také.

Centristé svou politiku nijak zvlášť neinovují, výše zmíněné situace obvykle rádi řeší dalším utahováním opasků. Kdo si ale bude opasky utahovat tentokrát? Ve vládních prohlášeních jsou zejména škrty, které dopadnou na chudé a střední třídu. Že by se někde zvažovala daň z bohatství, kapitálových příjmů či majetku? S tím žádný centrista nepřijde.

Konec středové politiky?

Neoliberální hospodářská politika prosazovaná právě centristy typu Macrona, Friedricha Merze nebo Keira Starmera si osvojila podivný princip. Šetřit na chudých je rozumné, kdežto nechat veřejné rozpočty ozdravit i penězi bohatých, to je nezodpovědný socialismus. Jejich zkostnatělé ekonomické programy stále dokola nabízejí recepty, které nás dovedly do nynějšího stavu. Naděje na zlepšení nepřinášejí, přinejlepším udržují aktuální stav. A o to lidé nestojí.

Není divu, že centristé drasticky ztrácejí podporu. Proč by měli lidé volit někoho, kdo nezastupuje jejich zájmy? Například v Berlíně jsme byli svědky situace, kdy si voliči raději vyberou stranu, která má zájem řešit jejich témata, zde konkrétně bydlení. Mainstream ve volbách z předních míst mizí, zato se daří uskupením, která byla ještě nedávno na okrajích politické scény.

Je logické chodit demonstrovat, nějak své zájmy bránit musíte. Když se superbohatým něco nelíbí, třeba daň z bohatství, klidně nasypou miliony do protikampaní. Běžná populace miliardy nemá, takže musí využít to, čím disponuje – tedy svůj hlas.

Aktuální protesty tedy nejspíš nebudou jen obyčejnými demonstracemi, které brzy vyšumí. Společně s řadou nedávných volebních výsledků ukazují, že se evropská politika mění. Nyní je otázkou, kdo toho bude umět využít. Protiimigrační pravice, krizemi posílená levice nebo se vzpamatují centristé?

Autor je spolupracovník redakce.