Po měsících převážně pokojného protestování vypukly v albánských ulicích násilné střety. Hoří budovy, demonstranti házejí kameny, policie nasazuje slzný plyn a vodní děla. Vláda odsuzuje násilí. Za obrazy ze studentské revoluce ale zůstává otázka, kterou nelze vyřešit policejním zásahem: co se stalo s požadavky lidí, kteří vyšli do ulic měsíc předtím, než přiletěla první dlažební kostka?
Protesty na konci května odstartoval odpor k luxusnímu developerskému projektu spojenému s Jaredem Kushnerem. Postupně přerostly v širší vzpouru proti korupci a vládě Ediho Ramy. Říjnové zapojení studentů přineslo také požadavky na dostupnější vzdělání a lepší životní vyhlídky.
Budoucnost doma
Za požadavky studentů stojí konkrétní ekonomická realita: náklady na studium, malá finanční podpora a nedostatečné pracovní příležitosti po absolvování školy. Možnost vystudovat ještě sama o sobě nezaručuje, že se člověk dokáže uživit ve vlastní zemi. Požadavek na Ramův odchod vyjadřuje také nedůvěru v to, že by právě jeho vláda dokázala situaci změnit. Představa budoucnosti má přitom v Albánii docela obyčejný obsah: najít si práci, založit rodinu a nemuset kvůli obživě odejít do zahraničí. V zemi, kde emigrace rozděluje rodiny, se v mnohých případech stává přání zůstat doma politickým požadavkem.
Takové ultimátum zužuje prostor pro demokratický spor. Kdo požaduje změnu vlády, může být vykreslen jako člověk ohrožující evropské směřování Albánie.
Tuto zkušenost přibližuje studentka Samanda Toçka. Už pět let žije v Tiraně, kde studuje navazující magisterské studium na ekonomické fakultě. Její rodina je rozptýlená mezi Albánií a zahraničím, otec pracuje v emigraci už desítky let. V pořadu Opinion popsala ztrátu perspektivy i důvěry v politiky, včetně těch nastupujících.
Její vystoupení na protestech jsou virální. Na Instagramu ji sleduje přes čtyřicet tisíc lidí a dostala prostor i v televizních studiích. Její výpověď tak oslovila publikum, které aktuální dění pozorně sleduje. Zvýšený zájem médií ale ještě neznamená, že její prohlášení získají adekvátní politickou odpověď.
Studentům tresty, policii odměny
„Nedostanou ani jediný lek z daní Albánců,“ prohlásil Rama 19. října v reakci na víkendové protesty. Výrok vztáhl ke studentům, kteří podle něj napadají policii. Následně pak oznámil, že jim odebere stipendia a státní finanční podporu. Tato výhrůžka získává svou váhu právě v kontextu ekonomické nejistoty studentů. Odebrání podpory může rozhodnout o tom, zda si člověk bude, nebo nebude moci dovolit ve studiu pokračovat. Premiérova řeč předkládá hotový výsledek: stát neposkytne podporu těm, které označí za násilníky. Kdo a jak rozhodne o jejich vině? A podle jakých pravidel se má vzdělávací podpora změnit v nástroj trestu?
Podobně promluvil Rama i o učitelích, kteří podle něj vyvedli žáky ze školy a vybízeli je k rozbíjení výloh. „Tito lidé už přes práh školy nepřekročí,“ pohrozil jim. Dodal, že už nikdy nedostanou žádnou práci ve státních službách. Jde o výhrůžku profesní likvidací vyslovenou přímo předsedou vlády.
Ve stejném vystoupení oznámil mimořádnou odměnu 2 500 eur pro každého policistu nasazeného proti nepokojům a výrazné zvýšení policejních platů od 1. ledna. Navýšení se podle premiéra připravovalo už před nynějšími střety. Bonus zdůvodnil stresem, mimořádnými výdaji a oceněním policejního nasazení.
Rozdělování trestů a odměn vysílá také politický signál. Zatímco jedné straně premiér slibuje finanční podporu, druhé oznamuje existenční následky. Násilí demonstrantů přitom nezbavuje stát odpovědnosti za postup policie. Dva policisté byli podle zpráv z 16. října suspendováni kvůli násilí vůči protestujícím. Odpovědnost za jejich jednání musí určit vyšetřování a premiérova podpora policie tuto nutnost nijak nenahrazuje.
Buď já, nebo Evropa
Na požadavky ohledně své rezignace Rama odpovídá spojením vlastní funkce s evropskou budoucností země. „Albánci si musí jasně rozmyslet: chtějí tohle, nebo EU?“ prohlásil 18. října. Svůj případný odchod přitom spojil s přerušením přístupových jednání. Takové ultimátum zužuje prostor pro demokratický spor. Kdo požaduje změnu vlády, může být vykreslen jako člověk ohrožující evropské směřování Albánie. Premiér tím vlastní setrvání v úřadu prezentuje jako podmínku společné evropské budoucnosti. Pro mladé lidi, kteří protestují právě kvůli svým nejistým vyhlídkám, je to obzvlášť cynická odpověď. Příslib evropské integrace jim sotva nahradí možnost důstojně žít doma už dnes.
Do tohoto obrazu zapadá také hledání „cizích rukou“, které se na nepokojích podílely. Rama jejich podněcování připisuje opozici a zahraničním zájmům. Na taková obvinění je potřeba mít důkazy. Sama o sobě nemohou vysvětlit zkušenosti studentů, jejichž rodiny rozdělila emigrace, a nezvládají pokrývat náklady na svá studia. V těchto momentech získává premiérova rétorika autokratický tón. Z pozice moci oznamuje, kdo přijde o podporu, kdo už nebude pracovat pro stát a čí odpor ohrožuje budoucnost celé země. Občané mají právo na názor pouze za podmínek, které určuje ten, proti němuž protestují.
Autor je student filozofie.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás