Skalpel, nebo sekera? Koalice se shodla, jak dětem vzít školu

Čtrnáct tisíc čtenářů zpravodajského webu odpovídalo na otázku, jestli souhlasí, „aby se znevýhodněné děti vyjmuly z běžných škol“. Šedesát procent kliklo na „ano“. Stačil jim jeden pohyb myší. Jenže anketa nevznikla ve vzduchoprázdnu. Vznikla v zemi, kde dvě vládní strany šly do voleb se slibem zrušit inkluzi a kde je dnes tenhle slib pevnou součástí koaličního vyjednávání. Šéf Motoristů Petr Macinka by podle svých dřívějších slov „vyhodil asistenty“ a „udělal zpátky zvláštní školy“. V inkluzi se prý ty nejchytřejší děti učí „tempem těch nejhloupějších“. Dnes připouští, že by byla hloupost odsouvat jinam dítě, které je tělesně postižené, ale „v hlavě to má v pořádku“. Jinými slovy, dítě na vozíku smí zůstat, pokud mu hlava myslí dost rychle. Ostatní pryč. Říká se tomu reforma. Ve skutečnosti je to třídění.

Odpovědí na nefunkční systém má být jeho oprava, ne vyřazení dětí.

Babišovo ANO prosadilo do programového prohlášení mírnější formulaci: „zásadní revize inkluze“. Hned vedle ní ale stojí slova o posílení speciálních škol či tříd a pravomocí ředitelů. Nenechme se ukolébat. I mírnější verze, kterou ministr Plaga předložil, znamená méně asistentů pedagogů. Novela už je nepřiděluje konkrétním dětem podle doporučení poraden. Rozděluje je školám podle velikosti a o jejich nasazení rozhodne ředitel. Ruší se také povinnost mít asistenta v prvních třídách nad patnáct dětí, která platí teprve od letošního září. Dítě tak přichází o nárok na asistenta a dostává jen naději, že na něj nějaký zbude.

Pro Motoristy a SPD bylo i tohle málo. Kvůli jejich odporu vláda projednávání novely přerušila, prý totiž jde o „zakonzervování inkluze“. Boris Šťastný z Motoristů otevřeně mluvil o „další redukci systému“ a o tom, že „i počet těch dětí v tom systému by měl klesnout“. „Slíbili jsme rozsáhlou reformu inkluze,“ připomínal. Ve středu se zástupci koalice se podle Motoristů shodli, že když rodiče na výzvu ředitele nepřivedou dítě do poradny, postará se o to OSPOD, a to bez dalšího šetření. Motoristé chtěli i to, aby ředitel mohl odmítnout dítě se čtvrtým nebo pátým stupněm podpory. Tenhle požadavek zatím neprošel, jen se odložil.

Ministři se zkrátka přeli, jestli škrtat skalpelem, nebo sekerou. Skalpel prošel, sekera čeká v šuplíku. Pokud dohodu potvrdí koaliční rada, novela půjde v pondělí na vládu. Plaga chce, aby platila od září 2027. Rodiče dětí s postižením tak nevědí, jestli jejich dítě bude mít vedle sebe někoho, kdo mu pomůže, nebo jen ředitele, který krčí rameny.

Argument zní vždycky stejně: peníze. Asistenti stojí zhruba deset miliard ročně. To je hodně peněz. Jenže alternativa není levnější. Sám ministr Plaga upozorňuje, že asistenti jsou nejlevnější cesta, protože budování kapacit speciálního školství by stálo miliardy, a to pro skupinu, kterou nikdo neumí ani pořádně vymezit. Cesta Motoristů, strany škrtů a zdravého rozumu, by tedy ve výsledku znamenala zaplatit víc za horší školu. Ne proto, že by to dávalo smysl. Proto, že se to líbí voličům, kteří chtějí ty děti mít z očí.

Brzdy společnosti

A tím se dostáváme k jádru věci. Hlavní argument proti inkluzi nikdy nebyl ekonomický ani pedagogický. Byl to strach, že „postižené“ děti „brzdí“ ty ostatní. Jenže data z testování společnosti Kalibro naznačují, že začlenění dětí se speciálními potřebami nemá na výsledky spolužáků zásadní negativní vliv. Strach je tedy neopodstatněný. Politika postavená na neopodstatněném strachu má přitom v Česku dlouhou tradici.

Pamatujeme si zvláštní školy. Víme, kam se posílaly romské děti, které nebyly o nic hloupější než jejich spolužáci, jen se nehodily. Evropský soud pro lidská práva Česko v roce 2007 odsoudil za jejich diskriminaci. Pamatujeme si ústavy, ve kterých generace dětí s postižením vyrostly za zdí, aby je nikdo neviděl. Nebyla to doba zlých lidí. Byla to doba pohodlných lidí. Lidí, kteří si řekli, že „jim“ bude líp někde jinde. Lépe jim nebylo, jen se na ně nemuseli dívat.

Česko navíc ratifikovalo Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Její článek 24 říká jasně, že děti s postižením mají právo na inkluzivní vzdělávání v běžném systému, s přiměřenou podporou. A toto právo platí i ve chvíli, kdy vláda skládá rozpočet.

Opravit, ne vyřadit

Inkluze v Česku nefunguje dobře. To je pravda a říkají to i ti, kdo ji léta hájí. Asistenti jsou podhodnocení, střídají se, chybí metodika, speciální pedagogové, menší třídy, peníze na bezbariérovost. Školy jsou na to často samy. Odpovědí na nefunkční systém ale má být jeho oprava, ne vyřazení dětí.

Zpátky k anketě. Nic samozřejmě neměří – je to nereprezentativní klikačka, kde hlasoval, kdo se zrovna přihlásil. Stojí ale za to zastavit se u formulace „aby se znevýhodněné děti vyjmuly z běžných škol“. Vyjmout: vyjímá se zboží z regálu, vadný kus ze série, položka z rozpočtu. Lidi se nevyjímají. O lidech, kteří někam patří, se takhle nemluví. Kdo otázku formuloval, asi nevěděl, co píše, přitom ale dostal přesně tu odpověď, kterou si objednal.

Kdo jsou vlastně „znevýhodněné děti“? Je to holka na vozíku, která se učí na jedničky a do školy ji musí někdo vynést po schodech. Je to kluk s ADHD, kterému stačí, aby vedle něj seděl dospělý, který ví, co dělá. Je to dítě s dyslexií, dítě z Ukrajiny, které se teprve učí česky, dítě z vyloučené lokality, kde doma nikdo nečte. Je to dítě s autismem, nevidomé dítě, dítě po úrazu. Dětí se speciálními vzdělávacími potřebami chodí do běžných škol víc než sto tisíc. Anketa je všechny smetla na jednu hromadu a zeptala se, jestli tu hromadu odvézt.

To je přesný obraz politického klimatu, které vláda pomáhá vytvářet. Když předseda vládní strany nazve inkluzi „zlem“, nemůže se divit, že lidé začnou věřit, že zlem jsou děti. A když se o právech dětí rozhoduje podle toho, kolik lidí klikne na „ano“, stává se z toho soutěž popularity, kterou ti nejslabší vždycky prohrají.

Ty děti v anketě nehlasovaly. Nehlasovaly ani ve volbách. Nesedí v koaliční radě. Nemají podcast, nemají heslo na billboardu, nemají šéfa poslaneckého klubu. Mají jen školu, do které chodí se svými spolužáky. A koalice se právě shodla, jak jim ji začne brát.

Nejde o to, kolik nás to stojí. Jde o to, kolik z nás je ochotno platit za to, aby některé děti zmizely z očí. Šedesát procent je hodně. Ostatních čtyřicet by mělo křičet: Děti nedáme!

Autor je sociální pracovník.