„Liberální sionismus je mrtvý,“ říká izraelský historik

Válka v Gaze, kterou rozpoutal útok Hamásu na Izrael ze 7. října, stále pokračuje. Už o ní však vyšla řada knih, které konflikt zachycují z různých úhlů. Velké uznání kritiků na obou stranách Atlantiku si zaslouženě získala kniha Israel: What Went Wrong? od izraelsko-amerického historika Omera Bartova.

Bartov pochází z liberálně sionistické rodiny a dnes působí jako profesor v oboru studia holokaustu a genocidy. Snaží se vysvětlit, jak se Izrael – kdysi maják naděje pro pronásledovanou menšinu – stal státem páchajícím genocidu a vyděděncem mezinárodního společenství. Podle Bartova začaly problémy už při vzniku státu. Jeho zakladatelé nikdy nevymysleli, jak by země, v níž žije více etnických skupin, mohla zůstat zároveň židovská a demokratická. Napětí mezi etnickým nacionalismem a pluralismem tak zůstalo nevyřešené.

Izrael začíná platit cenu za to, že je státem apartheidu a židovské nadřazenosti, okupantem, utlačovatelem a – což je nejhorší – pachatelem genocidy.

Psaná ústava, která by zakotvila práva a svobody každého jednotlivce, mohla podle Bartova dát nové zemi jiný směr. „Plíživý rasismus izraelské společnosti se mohl zmírnit, a zarážející lhostejnost ke genocidě páchané v Gaze i ke každodenním zločinům a pogromům na Západním břehu by tak mohla vyvolat větší pohoršení.“ Morálnímu a politickému úpadku izraelského státu se zkrátka podle Bartova dalo předejít.

Slib, který se nenaplnil

Zda by tomu tak skutečně bylo, se samozřejmě nikdy nedozvíme. Máme však dobré důvody pochybovat. Písemný dokument, který by charakter nově vzniklého státu skutečně vymezoval, totiž vzniknul, i když ne ve formě ústavy. Deklarace nezávislosti, kterou sionističtí zakladatelé podepsali 15. května 1948, slibovala zajistit „plnou sociální a politickou rovnost všech občanů bez rozdílu rasy, vyznání či pohlaví“.

Tento slib se nikdy naplnil. Představoval jen jeden z mnoha dokladů hluboké propasti mezi liberálně sionistickou rétorikou univerzálních hodnot a diskriminační, rasistickou skutečností. Izraelští vůdci tuto propast vyplňovali pokrytectvím a prázdnými řečmi. Současné krajně pravicové izraelské vládě lze přičíst k dobru jen velmi málo. Jednou z těchto věcí však je, že odhodila liberální rétoriku a odpudivou tvář dnešní izraelské společnosti ukazuje tak, že je jasně viditelná pro všechny.

Za vlád Strany práce jsme si zvykli, že při zacházení s Palestinci se pod sametovou rukavicí skrývá železná pěst. Za vlády Likudu a jeho koaličních partnerů z řad náboženských sionistů čelí téměř dva miliony palestinských občanů země otevřené diskriminaci. S výrazně více než pěti miliony Palestinců na okupovaných územích se zachází s železnou pěstí už bez rukavice.

Bartov se však nevrací dost daleko do minulosti, aby odkryl kořeny izraelského rasismu. Sionismus je hnutí, které se otevřeně hlásí k osadnickému kolonialismu. Jeho hlavní politický výtvor, Stát Izrael, je osadnickým koloniálním státem. To znamená, že se řídí logikou odstranění původního obyvatelstva a převzetí jeho půdy a zdrojů. K tomuto cíli slouží etnické čistky. V roce 1948 Izrael provedl etnickou čistku Palestiny. Ze 750 tisíc Palestinců se stali uprchlíci a název Palestina byl vymazán z mapy. Palestinci tomu říkají Nakba, tedy „katastrofa“. Nakba není jednorázovou událostí, ale pokračujícím procesem. Ve válce v červnu 1967 Izrael obsadil Západní břeh a vyvolal další uprchlickou vlnu. Dalších 250 tisíc lidí se stalo uprchlíky a nesmělo se vrátit domů.

Vyčistit Západní břeh, vyřešit Jeruzalém

Válka vždy nabízí příhodnou možnost provést etnické čistky. Tuhle představu po dekády zastává izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Představu, že velká válka může Izraeli poskytnout krytí pro hromadné vyhnání Palestinců ze Západního břehu, popsal už v roce 1977 britskému historikovi Maxi Hastingsovi. „Když to v příští válce uděláme správně,“ vychloubal se tehdy osmadvacetiletý Netanjahu, „budeme mít šanci dostat všechny Araby pryč (…) Můžeme vyčistit Západní břeh, vyřešit Jeruzalém.“

Útoku Hamásu ze 7. října 2023 se Netanjahu chopil jako dlouho očekávané příležitosti k hromadnému vyhnání Palestinců z okupovaných území. Objevily se zprávy, že ho prezident Spojených arabských emirátů osobně upozornil na chystanou rozsáhlou ofenzivu Hamásu proti Izraeli. Netanjahu však na varování nereagoval. Podle investigace zveřejněné deníkem Haaretz mu Muhammad bin Zajd zavolal týden a půl před útokem. Varoval ho, že ozbrojenci připravují „děsivou operaci“, kterou přirovnal k „zemětřesení“. Vyjádřil také obavu, že operace destabilizuje celý region.

Podle téže zprávy dostal Netanjahu i několik dalších varování a všechna ignoroval. Netanjahu tato tvrzení popřel a pohrozil deníku Haaretz žalobou za pomluvu. Jeho kancelář uvedla, že „před 7. říjnem premiér žádné varování ze Spojených arabských emirátů neobdržel“. Jedno je jisté. Útok Hamásu byl hrůzný už sám o sobě, izraelská propaganda však rozsah zvěrstev značně zveličovala. Nepotvrzené zprávy, například o čtyřiceti sťatých nemluvňatech, se šířily, aby ospravedlnily brutalitu odvetného úderu.

Útok Hamásu izraelskou veřejností hluboce otřásl a stal se národním traumatem. Vojenským plánovačům však otevřel nové možnosti. V uniklém dokumentu z 13. října 2023 izraelské ministerstvo zpravodajských služeb nastínilo plán na přesun veškerého obyvatelstva Pásma Gazy na egyptský Sinajský poloostrov. Odpor Egypta tento plán zmařil. Izrael poté vystupňoval válku proti obyvatelům Gazy a od hromadného vyhánění přešel ke genocidě. Izraelská armáda zabila více než 73 tisíc lidí, z nichž třetinu tvořily děti, zničila přes 80 procent domů a civilní infrastruktury, těžce poškodila zdravotnická zařízení i vzdělávací systém a učinila Gazu neobyvatelnou. Na Západním břehu násilničtí pravicoví osadníci vystupňovali kampaň etnických čistek, povzbuzováni vládou a chráněni armádou.

V posledních třech letech se Izrael dopustil řady válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, včetně zločinu všech zločinů, genocidy. Je to první genocida v dějinách, kterou lze sledovat v přímém přenosu. Tato zvěrstva nenapravitelně poškodila mezinárodní pověst Izraele. Někteří komentátoři, zejména Ilan Pappé, v tom spatřují počátek konce Izraele, jak jej známe. Stát Izrael se samozřejmě v nejbližší době nezhroutí a patrně se nedočkáme ani změny režimu. Skutečnou otázkou je, zda v dohledné budoucnosti přežije liberálně sionistický projekt. Podle mého názoru se už rozpadá pod tlakem vnitřních i vnějších sil.

Sionistická stavba se hroutí

Izrael rozdělují hluboké společenské, politické a náboženské rozpory. Před útokem Hamásu národ rozděloval především vládní plán reformy soudnictví. Mnozí jej chápali jako pokus omezit pravomoci Nejvyššího soudu a odstranit překážky, které vládě brání prosazovat antiliberální a rasistickou politiku uvnitř země a formálně anektovat Západní břeh. Tento krok vyvolal masové a dlouhotrvající protesty progresivních Izraelců. Protesty se však z velké části omezily na ochranu demokratických práv Židů, nikoli Arabů. Židovskou společnost rozděluje spor mezi nábožensky založenými Židy, kteří dávají židovskému charakteru státu přednost před demokracií, a sekulárními Židy, kteří trvají na zachování demokratických hodnot alespoň pro židovské občany. Mnohem hlubší propast však leží mezi židovským a arabským obyvatelstvem země. Po útoku Hamásu se arabská komunita uvnitř Izraele stala terčem rozsáhlé vlny nepřátelství. Trhliny v základech sionistické stavby se zkrátka rozevřely natolik, že už je nelze zacelit.

Tato stavba se však zhroutí spíše pod tlakem zvenčí než v důsledku vnitřních otřesů. Žádné jiné zemi v lidských dějinách se po jejím vzniku nedostalo tolik mezinárodních sympatií a podpory jako Státu Izrael. Tato podpora pramenila zčásti z pocitu viny Západu za holokaust, zčásti z představy Izraele jako ostrova demokracie v moři autoritářství. Rostoucím rasismem a agresivní politikou na Západním břehu a v Pásmu Gazy však Izrael tuto bohatou zásobu mezinárodních sympatií téměř vyčerpal. Zatykač, který Mezinárodní trestní soud vydal na Benjamina Netanjahua kvůli válečným zločinům, je jen jedním z příkladů tohoto vývoje.

Přinejmenším od června 1967 se na Západě veřejné mínění vůči Izraeli posunulo k mnohem kritičtější pozici, než mají tamní vlády. Jednání Izraele od 7. října 2023 veřejnost ještě více obrátilo proti němu a na stranu jeho obětí. Pomalu, ale jistě začaly evropské vlády následovat své občany. Rozpor mezi zahraniční politikou a náladami ve společnosti se tak začal zmenšovat. Dokladem tohoto vývoje byl rostoucí počet evropských vlád, jež k velké nelibosti Izraele uznaly Palestinu jako stát.

Odsouzení se sankcemi

Britská vláda Keira Starmera stála pevně na straně Izraele navzdory pochodům a masovým protestům. Nadále dodávala zbraně a poskytovala vojenskou, logistickou i zpravodajskou podporu, přestože izraelská armáda v Gaze páchala válečné zločiny. Náhlý obrat v této téměř slepé podpoře Izraele přišel, když Starmera v premiérské funkci vystřídal Andy Burnham.

Jeho ministr zahraničí Ed Miliband, sám Žid, přednesl nejostřejší odsouzení Tel Avivu ze strany britských ministrů od založení Izraele. Obvinil jej z nelidskosti v Gaze a z etnických čistek na Západním břehu. Oznámil také rozsáhlé sankce omezující obchod s nelegálními izraelskými osadami a nový zákaz udělování licencí na vývoz zbraní i dalšího zboží, které „materiálně přispívá k okupaci“. Jeho projev znamenal zásadní změnu britské politiky vůči Izraeli. Odsouzení tentokrát provázely konkrétní kroky. Británie šla příkladem. Jedenáct dalších zemí, včetně Francie a Kanady, oznámilo, že rovněž zavede sankce.

Kam vývoj směřuje, je tedy zřejmé. Izrael začíná být tlačen k odpovědnosti za své flagrantní porušování mezinárodního humanitárního práva. Vlastními činy ze sebe učinil vyděděnce mezinárodního společenství. Začíná platit cenu za to, že je státem apartheidu a židovské nadřazenosti, okupantem, utlačovatelem a – což je nejhorší – pachatelem genocidy.

Liberální sionismus je mrtvý. Vychází z předpokladu, že sionismus lze sloučit s demokracií. Pokud události posledních tří let něco prokázaly, pak to, že sionismus nelze sloučit s demokracií, a dokonce ani s elementární lidskostí. Morální a politický úpadek Státu Izrael není důsledkem chybějící psané ústavy. Je nevyhnutelným důsledkem osadnického kolonialismu, který se projevil až s odstupem.

Jedno arabské přísloví říká, že co začne křivě, křivé zůstane.

Autor je izraelský historik a emeritní profesor mezinárodních vztahů na Oxfordské univerzitě.

Z anglického originálu, publikovaného na webu Zeteo, přeložil Vít Strobach.