Působení Oty Klempíře na ministerstvu kultury zcela odpovídá současným strategiím konzervativního populismu. Ten funguje tak, že politická moc rezignuje na jakékoliv pozitivní vize a úsilí cokoliv pro lidi zlepšit, přičemž všechny změny, které se dějí, jsou především parametrické a jen prohlubují stávající problémy. Univerzální obhajobou těchto změn bývá (velmi dočasná) obava z rozpočtového deficitu a jejich argumentem „škrty“.
Tento konzervativní výkon moci má zároveň určitou útěchu pro demograficky stárnoucí a mnoha krizemi unavenou společnost: iluzorní „návrat do minulosti“. Ten může příležitostně simulovat agenda kulturních válek, tedy například kult spalovacího motoru, tradičních rodin a vůbec odmítání mnoha vymožeností, jako je očkování, konec domácího násilí, dekarbonizace průmyslu nebo inkluze ve vzdělávání. Zkrátka máme tendenci se děsit všeho, co dřív nebylo. V takové mentální kondici se kultura mění v domnělé bitevní pole a je přirozené, že motoristickému ministrovi se nakonec jako jediná bezpečná agenda jeví především „památky“.
Bohužel stíny klausismu jsou dlouhé, a tak zoufalá situace kolem živé kultury nejspíš zvedne ze židle jen hrstku zainteresovaných lidí.
Zároveň ale zdědil ze svého pohledu neblahou, relativně progresivní věc, tedy dokument Státní kulturní politika na léta 2026–2030+, připravený bývalým ministrem Baxou ve spolupráci s mnoha aktéry kulturní sféry a schválený předchozí vládou. Ministr Klempíř, který se kromě jiného projevuje komplexní neznalostí resortu a příznačně „funkově“ chaotickým výkonem úřadu, tedy nechal svou podobně nekvalifikovanou podřízenou vypracovat novou vládní verzi, kterou v širších souvislostech rozebíral tento text.
Navzdory právem pobouřené reakci mnoha kulturních subjektů a institucí, jejichž mnohaměsíční kvalifikovanou práci a složitá jednání vyhodil ministr do koše, novou verzi vláda schválila. Klempíř se před kritikou nestatečně skrýval, připomínky nezapracoval a zoufalé pokusy kulturních profesionálů o komunikaci nazval „tvrdým lobbingem“ a kulturní instituce „zájmovou skupinou“. Ano, Klempíř vyhověl ideologii klausismu se vším všudy.
Je to totiž Václav Klaus a jeho státně kapitalistické privatizační hospodaření, z něhož vzešla současná oligarchie a které se vůči občanům projevovalo tím, co Daniel Prokop označuje jako politiku performativní tvrdosti. V kultuře si Klaus za účelem takového performativně tvrdého „kladiva na nežádoucí kulturu“ pěstoval Milana Knížáka. Ten se nejprve etabloval jako porevoluční rektor AVU, poté byl netransparentně zvolen do funkce generálního ředitele Národní galerie. Ta se za jeho doslova autokratického panování změnila v pevnost, z níž hlásal své teze o zbytečnosti státní podpory umění a mstil se mnoha odborníkům, a především mladší generaci umělců.
Může se to zdát jako až příliš retro úvaha, ale právě devadesátková pravicová představa, že umění si dělá každý za své po večerech, stojí za zoufalou ekonomickou situací většiny pracujících kulturního sektoru. Během téměř čtyř demokratických dekád jsme totiž nedokázali ani vymyslet systém, který by kulturu nedržel ve státem zkonstruovaném švarcsystému, nešikanoval ji tenčícím se a zároveň zpožďujícím se grantovým systémem a opakovaně nesliboval procento z HDP, zatímco se mu kulturní rozpočet naopak vzdaluje.
Nakonec jsou to právě Motoristé sobě, kteří byli do politiky vyprovozeni s otcovským požehnáním a záštitou Václava Klause, v jehož institutu se léta intelektuálně tužil předseda Motoristů Petr Macinka. Že si jeho vláda udělá z kulturní politiky bič na lidi v kultuře, není vlastně překvapením. Dekády podvyživená živá kultura se tak možná blíží situaci, kdy zcela zkolabuje. Bude to ale vůbec někomu vadit?
Programové prohlášení pro hrdé Čechy
Připomeneme-li si, co zmiňuje programové prohlášení vlády v oblasti kultury, jde hlavně o „národní identitu“, památky, folklor, cestovní ruch, filmové pobídky v audiovizi nebo férové poplatky za hudbu a autorská práva s přihlédnutím nikoliv k tvůrcům, ale k živnostníkům, drobným podnikatelům a pořadatelům akcí. Nechybí také vstup zdarma pro vybrané skupiny občanů do muzeí a galerií nebo hlavní předvolební tahák pro voliče zdivočelé dezinformačními médii, tedy zrušení koncesionářských poplatků veřejnoprávním médiím.
Na druhou stranu vyjmeme-li z programového prohlášení koncesionářské poplatky, zbytek se i mnoha čtenářům tohoto textu může jevit jako nic proti ničemu. Právě proto jej vláda veřejnosti, která má o fungování kultury jen velmi zkreslené představy, předhazuje.
Podíváme-li se totiž na jakékoliv průzkumy mířící na hrdost (identitu) českých občanů, památky, kultura a historie budou mezi nejčastěji zmiňovanými položkami. „Výsledky průzkumu mezi více než 1000 respondenty také ukázaly, že Češi jsou nejvíce pyšní na historické a kulturní památky, přírodu nebo na české výrobky a řemeslníky. Naopak nejméně na politiky a politiku,“ sumarizuje svůj průzkum spolek Čeští mistři, který chce mj. prodejem merche s Baťou a připomínkami odboje posilovat „českou hrdost“.
K podobnému hodnotovému profilu Čechů dospěl i průzkum Solvo institutu miliardářky Ivany Tykač, pro jejíž stále viditelnější veřejné působení se počátkem roku v médiích spekulovalo o její prezidentské kandidatuře. A také kritičce nárokové společnosti v průzkumu vyšlo, že Češi jsou nejvíc hrdí na historii a kulturu. Existují samozřejmě i méně účelově postavené průzkumy, například ten od IVVM – i v něm se ovšem „památky a krásná země“ objevují na předním místě. Zde už ale odděleně od kultury, na niž je hrdo jen 12 procent.
Vyplývá z toho něco? Ano, především smutná skutečnost, že většina lidí si v tomto státě představuje kulturu jako víkendovou návštěvu zámku a úctu má nanejvýš k meziválečné moderně, jíž po stu letech uvyklo jako svěží dekoraci každé české oko. Jinak se omezujeme na konformistickou kulturní spotřebu. A nemusí jít o nějaký národovecký xenofobní kýč v podání Ortelu. Kulturní obezřetnost před radikalitou vládne napříč politickým spektrem a i demokraté mají své konejšivé ikony od Hřebejka po Svěráka, kteří stráží starý dobrý retro svět. Chtějí vůbec Češi nějaké současné umění? Respektive, je jich dost, aby vyvolali politickou poptávku po kulturní politice evropského standardu?
Hrozní jsme všichni
Vzhledem k avantgardním a experimentálním úkazům v dějinách české kultury, nelze uvažovat stylem, že už jsme jako Češi prostě takoví kulturní bambulové od přírody. Zároveň se ale tento reakční mindset nedaří prolomit a většina diskutérů v jakékoliv debatě pošle umělce, co se neuživí jako třeba Michal David, k lopatě. Bohužel tomuto statu quo ne úplně veřejnoprávně napomáhá i stále ochočenější Česká televize.
Ta bezprostředně po schválení klempířovského dokumentu státní kulturní politiky uspořádala v pondělí 5. října k tématu debatu v pořadu Události, komentáře, kam (když odmítl pozvání zástupce ministerstva) pozvala kromě bývalého ministra Martina Baxy kulturního redaktora Echa24 Jakuba Peřinu. Právě ultrakonzervativní Echo24 dnes patří k hlavnímu klausovskému skanzenu. Majitel Marek Španěl je ostatně významným obhospodařovatelem ultrakonzervatismu v českém veřejném prostoru: je také majitelem Parlamentních listů, někdejší podporovatel Svobodných, kteří mají společnou ideologickou genetiku s Motoristy sobě, přispíval na Alianci pro rodinu a podobně jako většina českých miliardářů brojí vůči „nárokové společnosti“.
Někdejší prezident a letitý proruský popírač klimatických změn Klaus tu nejen dostává mimořádný prostor, ale redaktorstvo se při šíření jeho intelektuálního odkazu velmi často vypravuje také do diskusních pořadů ČT. Je to dokonce tak často, až to budí dojem, že na hosty z Echa jsou snad kvóty. Navzdory neuspokojivé situaci v resortu přitom stále existují desítky odborníků na kulturní politiku, a to včetně publicistů. Česká televize přesto pozvala Peřinu, po jehož úvodním vstupu musel šokovaný Baxa konstatovat: „Překvapil jste mě hlubokou neinformovaností.“
Baxův projev byl věcný, ale v takto vedené debatě nakonec defenzivní – namísto detailnější debaty o kulturní politice musel obhajovat existenci kulturní politiky jako takové a také to, že i s lidmi v kultuře je nutné jednat férově. Naopak Peřina se svým velmi neformálním projevem s evidentním sebeuspokojením zábavně rozvíjel komunikační styl „já vím, jsme hrozní“ předsedy Motoristů Macinky. Pod jeho žertovnými a víceméně nahodilými výkřiky ale prosvítalo především rigidní držení pozic klausismu. Došlo přitom i na Knížáka a neoliberální mýtus o tom, že umění lze dělat i za partyzánských podmínek.
Starou neoliberální rétoriku ale Peřina opepřuje antisystémovým dezolátstvím, tolik známým z botích účtů na sociálních sítích, když prohlásí, že „odolnost a boj proti dezinformacím jsou trochu srandovní“ – příznačně jako redaktor média živého z upevňování pravicového euroskepticismu manipulacemi a šířením morální paniky z progresivních, lidskoprávních, sociálních i ekologických témat. Jestli bylo Peřinovi možné něco věřit, pak jistě autentická (jakkoliv mylná) byla jeho představa o roli ministra kultury jako politického dramaturga české kultury, který si legitimně prosazuje nějakou „svoji“ koncepci. Jistě, vždyť i Peřina je placený za to, že ví, co si má myslet a psát.
Jenže právě takovéto politizaci kultury brání nikoliv její klausovské vyhladovění ve jménu narcistní pomsty všem havlistům, ale mechanismus rozhodování skrze dlouhodobé konsenzuální a odborné koncepce a externí odborné grantové komise. To ale Peřina, který diskutovaný dokument označil slovy „národní politická takováhle věc“, nemůže absolutně tušit. Nakonec dokázal předat světu i Klausovo přání ohledně budoucího ředitele Národní galerie, když z čista jasna začal vykřikovat jméno Marcela Fišera, který se tak možná ocitl v nechtěné společnosti. Tak snad Oto Klempíř pečlivě naslouchal, aby se pan profesor Klaus nemusel hněvat na své další politické dítě.
Bohužel stíny klausismu jsou dlouhé, a tak zoufalá situace kolem živé kultury nejspíš zvedne ze židle jen hrstku zainteresovaných lidí. Většina občanů si naopak pomyslí něco o „poctivé práci“ a udělá si výlet třeba na Karlštejn.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás