O miliardáři, který holkám na základce závidí vložky

„V současném Česku žije jen málo lidí, kterým se podařilo z nuly vybudovat firmu s miliardovým obratem, kterou zná celý svět. Marek Španěl a jeho kolegové patří mezi ně. Původně počítačoví nadšenci během posledních třiceti let vybudovali společnost Bohemia Interactive, jejíž videohry s vojenskou tematikou se prodávají po desítkách milionů,“ znějí úvodní slova portrétu z Respektu, která zcela odpovídají porevoluční podnikatelské mytologii. Ta stojí mj. na představě, že na jedné straně máme podnikatele, kteří se prostřednictvím nejtvrdšího pracovního nasazení zaslouženě domohli svého jmění (a medailonků v médiích), zatímco na straně druhé stojí masy zahálčivých zaměstnanců rozhazovačného státu, které ti první živí. Tuto mytologizující privatizační perspektivu reprodukuje i sám Španěl, kterého text mimo jiné zobrazuje jako „strůjce českého herního zázraku“, který ve své skromné kanceláři nezapře „vášeň pro přemítání o neblahém vývoji západního světa“ ani myslitelský „široký záběr“. Jediný kritický ostýnek se objeví ve větě: „Podobně jako u jiných myslitelů alternativní scény nemá jeho světonázor vždy zjevnou vnitřní logiku.“

Desetina nejbohatších, která spásla planetu, nás přesvědčuje, že za všechno můžou trans lidé, migranti, menstruující školačky, feministky, lední medvědi, cyklisti, interrupce, Netflix nebo vegani.

V čem tedy miliardář „rozladěný mírou státních omezení občanských svobod“ vidí zásadní slabiny současného světa a Česka zvláště? Proč „má chuť něco dělat se systémem“ do té míry, že kvůli tomu se Slavomírem Pavlíčkem nakoupil flotilu médií od Radia Prostor přes Parlamentní listy až po Hrot a Echo? A jak se vlastně onen „progresivistický socialismus“ či „terminální stadium demokracie, která chytila rakovinu“, jak v Respektu barvitě popisuje, projevuje v praxi?

Udržovaného muže ve středním věku, na němž je zjevné, že si nepochybně dopřává odpovídající péči, dráždí řada věcí. Naposledy ho, zdá se, rozhodilo, že jeho děti na letní tábor potřebovaly potvrzení o bezinfekčnosti. Tím ale náš současný progresivistický socialismus, který se tu evidentně děje, aniž by v politice kdy existovala aspoň jediná progresivistická socialistická strana, zdaleka nekončí. Vlna závistivé hořkosti herního vizionáře zřejmě zaplavila poté, co se dozvěděl, že na základních školách budou mít dívky na toaletách pro případ nouze menstruační pomůcky. Nebo ve chvíli, kdy stát, který se za třicet let nenaučil podle porodnosti předvídat potřebné množství školek, lidi alespoň finančně podpoří při svépomocném zakládání hlídacích skupin.

„Rakovina socialismu“ navíc z miliardářovy demokracie vysává další prostředky prostřednictvím neziskovek včetně Člověka v tísni. Proč metastázují naše drahocenné penízky někam na Ukrajinu kvůli provizorní škole, která je pro děcka, co stejně jen náhodou přežily dopady ruských raket? Proč se mají zakutálet k nějakým zemědělcům kvůli jakési klimatické krizi, když v miliardářově kanceláři, domě, autě i letadle je úplně snadno zvládnutelných 22 stupňů? „Proč?“ chce se křičet přes slzy, když se zlaťáčky mohly nenásilně přitulit k dalším skoro 150 milionům, které Španělova firma od státu (!) především prostřednictvím ministerstva průmyslu už získala.

Peloton bohatství

Marek Španěl na tom ale se závistí není o nic hůře než ostatní miliardáři včetně těch globálně nejpotřebnějších. Například Jeff Bezos, zakladatel Amazonu a aktuálně třetí nejbohatší člověk planety, který se svým svatebním cirkusem na fosilních kolečkách nejen symbolicky přispěl ke zkáze Benátek, ohrožených stoupající hladinou moře v důsledku klimatického rozvratu, globálně proslul i tím, že jeho zaměstnance muselo držet při životě stravenkami hned několik komunistických států USA. Již dávno předtím ale tento myšlenkový směr nenažranosti šířil CEO Nestlé, který varoval před neziskovkami přispívajícími k dostupnosti pitné vody. Ta podle miliardáře zbohatlého na junk food totiž nepatří mezi lidská práva.

Abychom nepřehlíželi české exempláře pelotonu lakomství, svého času veřejnost zaujalo úvodní slovo k výroční zprávě PPF Petra Kellnera, jenž si zde jako nejbohatší Čech poplakal, že Evropa je ovládána ideologií individuální nárokovosti. Možná to ani nemyslel doopravdy, protože své dceři koupil za čtvrt miliardy závodního koníka, s příznačným jménem Catch Me If You Can. V databázi Hlídače státu lze každopádně zadat kohokoliv z českých byznysových hvězd, abychom nejen zjistili, že Španěl se svými videohrami a pár miliony je proti jiným žabař, ale taky to, že pro byznys těchto rozměrů je stát zbavující se veřejných peněz a majetků vysloveně požehnáním stejně jako jakákoli krize.

Takovému Křetínskému, který prostřednictvím svého energetického holdingu bohatl a nakupoval francouzské zámečky i za energetické krize, stát během let naposílal miliardy. Nám ostatním nezbylo než vyndat ze skříně druhý svetr a koupit savo na plísně. Krize vůbec, zdá se, superboháčům prospívají a co krize (bydlení, fosilní, klimatická, ale také válečné konflikty, potravinářské oligopoly atd.), to minimálně jeden miliardář v top 10 a příslušném segmentu. Doslova požehnáním pak pro nejbohatší byla krize covidová, která přikrmila jmění téměř všech. Zatímco ti nejlepší z nás nezadržitelně bohatli, naše hloupé a nenažrané státy se z krizí kupodivu vzpamatovávají léta – a my s nimi.

Probuzeni covidem

Vztah miliardářů ke krizím přesto není tak nekomplikovaný, jak by se mohlo zdát z jejich bobtnajícího majetku. Nepůjde o velkou nadsázku, když řekneme, že covid změnil všechno. Drtivá většina z nás v březnu roku 2021 seděla doma a jediným vzrušujícím zážitkem po testování a očkování, která nám již zevšedněla, mohla být procházka po obci. Ve stejné chvíli na jiném místě, totiž na bělostným sněhem pokryté Aljašce, se pokoušel o přistání vrtulník, z něhož měl vyskočit nejbohatší Čech, aby si se svými parťáky trochu zalyžoval. To se většině výpravy stalo osudným. Paradoxně ani tento příběh z kapitoly „ideologie nárokovosti“ nepřibrzdil aroganci mocných. Spíše naopak.

Opatření před šířením covidu totiž rozladila nejen část obyčejných lidí, ale neméně také ty nejbohatší včetně Španěla, podnikatele, který se kdysi věnoval hlavně rodině a práci, covid změnil v sociologicko-politologického kutila, a jak prozrazuje jeho blog, také mystika, který například přišel na to, že před jeho myšlenkami hmota přišla o svou neotřesitelnost. Na transfer dámských vložek na školní toalety je ovšem tato mentální energie zatím krátká, proto dál sází na běsnění o zkázonosném progresivismu a na svém blogu s pomocí zapomenutého konzervativního sociologa zároveň načrtává reakční tezi. Jejím jádrem je, že politiky reagující na vědecké poznání a exaktní data jsou ve skutečnosti „sekularizovaným náboženstvím pokroku“: „Toto náboženství operuje s klasickými náboženskými strukturami: má svá dogmata (rovnost, diverzita, inkluze, udržitelnost), své kněžstvo (akademici, novináři, aktivisté), své kacířství (islamofobie, nacionalismus, transfobie, rasismus, popírání klimatických změn) a své rituály (demonstrace, ‚awareness campaigns‘, veřejné kajícnosti, pranýřování svých oponentů).“ Není samozřejmě bez zajímavosti, že Španělova média se v šíření „kacířství“ přímo činí a jejich zájmu neušel ani nepřítel a spouštěč všeho – očkování proti covidu, z něhož epidemická opatření učinila nový symbol progresivismu a totality.

Co miliardář, to jiný hluboký lidský příběh o garážových počátcích, nedodělané vysoké škole, prvních brigádách a prodeji oříšků, nadšenectví a píli, vizích, ale taky odvaze čelit línému otesánkovi v podobě byrokratického státu. Jako jednotlivci by se svou patologickou chamtivostí a slabostí pro popírání vědy mohli působit snad jako kuriózní podivíni. Kombinaci jejich excesivní spotřeby a závidění nosu mezi očima nejchudším v éře prohlubujících se multikrizí ale příliš zřetelně ilustruje výrok, že chudoba existuje nikoliv proto, že by nebylo možné nasytit chudé, ale proto, že nejsme schopni uspokojit bohaté. Tím hůř, stávají-li se součástí státní moci, jak to vidíme především v USA. Skoro se zdá, že covidová zkušenost zrodila novou mysticky orientovanou třídu ultraboháčů prahnoucích po uchvácení státu, ať už svými médii, digitální mocí, sponzoringem antisystémových politických stran, přímým politickým angažmá, rozpoutáváním válek nebo kombinací všeho. Nakonec ani Španěl se ambicemi netají, když se Respektu svěřil, že nechce, aby o směřování státu rozhodovaly politické strany. Proč miliardáři nemohli prostě jen dál tiše bohatnout, přituleni ve své hassliebe k podvyživeným státům a chtějí vládnout přímo?

Zrozeni neoliberalismem

Současné ekonomické elity vyrostly z bezprecedentního rozmazlování státy. Prostřednictvím neoliberálních mytologií se penězům bohatých dostalo téměř absolutní svobody v deregulaci trhů, ekonomický růst měl být nekonečný, pracovní síla a přírodní zdroje se naopak dostaly pod konkurenční tlak globalizace, státy přispěchávaly s pobídkami, daňovými úlevami, sanovaly ekonomické krize… a na druhé straně se škrtaly investice do vzdělání, vědy, infrastruktury i lidí.

Ekonomický neoliberalismus v jádru není hodnotový, nicméně svého času neměl problém s nějakými těmi právy menšin nebo žen, z nichž lze nakonec dočasně i profitovat. Tato bezhodnotovost na sebe ale bere v mžiku jiné, řekněme konzervativní, kulturní matrice a hodnoty ve chvíli, kdy se ukáže, že sňatek z rozumu s veřejnými penězi se blíží ke konci. Zatímco ekonomickou krizi v roce 2008 spolu byznys a stát ještě zažehnaly, covidová opatření a dopady navzdory profitu a hojení ztrát byznysu nakonec znamenaly definitivní rozkol, jakkoli je v každém regionu v trochu jiné fázi. Jestliže moderní stát mj. definuje sekulární systém a institucionální rozhodování založené na vědě a datech, miliardářský protiútok se nese právě v duchu jejich popírání. To má dnes dvě základní opory: kromě vytěžování frustrace občanů z doby covidových opatření, je to samozřejmě Green Deal se svým satanem Gretou Thunberg.

Právě realita klimatické krize, více než jakýkoli jiný problém turbokapitalismu, nás definitivně vytrhla z růžového snu o nekonečném růstu. A politiky zmírňující produkci CO₂ představují po dekádách nihilismu k životnímu prostředí a bezuzdné korporátní exploatace skutečnou hrozbu nejen pro fosilní byznys, ale i hyperkonzumní životní styl ekonomických elit a jejich ideologii. Státy se po dlouhé době totiž konečně snaží sebezáchovně zmírnit blížící se klimatické katastrofy, jejichž dopady už budou brzy nad jejich síly. Je vůbec překvapení, že elity, po nichž ve skutečnosti dekády nikdo nic de facto nechtěl a ideologií individualismu byla obdivována jejich arogance i excentričnost, se najednou vztekají a konstruují svá eklektická temná osvícenství a kdeco, co by mohlo podlomit legitimitu vědy a demokratických států? Států, které jsou jim pouhým prasátkem nacpaným veřejnými penězi, o něž se teď už nehodlají dělit s nikým, protože na hořící planetě bude chtít peníze kdekdo na kdeco. Čeká nás patrně požár nárokového kolektivismu. A desetina nejbohatších, která spásla planetu, nás mezitím přesvědčuje, že za všechno můžou trans lidé, migranti, menstruující školačky, feministky, lední medvědi, cyklisti, interrupce, Netflix nebo vegani.