Ropné bubliny stoupají kamsi vzhůru, zatímco se probouzí mamutí sídlo ropného magnáta Diggera Rockwella v podání stařecky namaskovaného Toma Cruise. Roztahující se žaluzie připomínají divadelní oponu, která odhaluje vyumělkovaný svět plný kýčovitých barviček za okny. Diggerův ranní rituál mazlení přestárlé a pomalu zaživa se rozkládající kočky, kterou úsilím lékařů a své vůle udržuje naživu přes dvacet let, však záhy naruší hektické telefonáty. Jedna z jeho miliardových plošin v Grónsku vybuchla kvůli hromadícímu se metanu. A odchlíplý ledovec se nyní řítí na Evropu a nikdo neví, co se stane.
Diggera dusí tendenční poukazování, možná i částečná nedůvěra v publikum, kterému veškeré skutečnosti až příliš ochotně předžvýká.
Nový film Alejandra G. Iñárritu nahlíží skrze groteskní tonalitu svět nejmocnějších mužů planety, kteří z bezpečí své bubliny rozhodují o osudu lidstva. Držitel dvou Oscarů (Birdman a Revenant) ve své filmografii dlouhodobě zkoumá koncept viny, komunikační bariéry a smrtelnost. Pokračuje v tom i zde, a to v dosud nejambicióznějším měřítku.
Digger odhaluje bezskrupulózní náturu podnikatelů, pro něž je zisk a moc jedinou životní filozofií. Protagonista je mixem jižanského balíka, chladného bosse, pro něhož jsou lidé spotřebním zbožím, a bondovského záporáka se zlovolnou energií a pokřivenými grimasami. Prezident Compson s tváří Johna Goodmana je karikaturou Donalda Trumpa od rétoriky a vizáže až po narážky na jeho zdravotní potíže. V jedné pasáži jej například jeho kravatami přiškrcení souputníci rituálně uctívají jako mesiáše.
Pohlaváři kapitalismu ale nakonec hlavně řeší, jak se efektivně zbavit zodpovědnosti. Veřejný obraz, ochrana vlastních zájmů a obchod mají přednost před vším ostatním. Tvůrci skrze hyperbolizovanou (?) karikaturu ukazují to, co všichni dobře víme. Tenhle svět řídí pár vyvolených a my na něj máme pramalý vliv. Zesměšňována je i věda. Nenabízí totiž jednoduchá řešení a musí počítat s množstvím proměnných. Pro politika uvažujícího v primitivních kategoriích je však taková komplexita důkazem nekompetence. Blížící se ledovec je přece nejlepší rozbombardovat!
Přesvědčování přesvědčených
Do přepálené satiry místy připomínající frašku se pozvolna vsune metalinie. Jejím hlavním účelem je nasvítit skutečné téma filmu – lze v dnešním světě vůbec dělat satiru, když ji žijeme? Otázka, kterou můžeme v komentářích a na sítích v různorodých variacích číst už delší dobu.
Tato linie má film uzemnit, téma kriticky reflektovat a polidštit. Nelze se však zbavit dojmu, že působí primárně coby kouřová clona, za niž lze schovat v zásadě velmi banální a neobjevnou satiru. Práce s metarovinou ani konstrukce vyprávění nedosahují nápaditosti například Asteroid City Wese Andersona.
Většinu času totiž sledujeme něco, co má blíže ke globální vyprávěnce K zemi hleď! V ní se na Zemi řítí asteroid, ale lidé jsou příliš zahledění do sebe, než aby něco udělali pro záchranu světa. Prvoplánově předvídatelné „tnutí do živého“ v Diggerovi sice nedosahuje tak iritujících rozměrů, přesto primárně sledujeme film z pomyslné kategorie „přesvědčování přesvědčených“. Všichni dobře víme, že planeta hoří a elity s klapkami na očích ženou společnost do záhuby. Jen těžko si lze ale představit, že film může přesvědčit někoho, kdo to doteď odmítal vidět.
Pozor, přesně teď je chvíle, kdy je třeba vystoupit z davu, ozvat se, nenechat si planetu a život rozkrádat miliardáři napojenými na politiky, jinak to dopadne katastrofálně – říkají nám tvůrci. Metarovina nikdy nejde za hranu banálního konceptu. Schází jí podvratnost, silnější ambivalence. Diggera dusí tendenční poukazování, možná i částečná nedůvěra v publikum, kterému veškeré skutečnosti až příliš ochotně předžvýká. Většinu času je tahle na první pohled chytrá fraška až krystalicky průhledná. Možná je nakonec škoda, že film není muzikálem, jak o tom lidé na sociálních sítích spekulovali po zhlédnutí trochu zavádějícího traileru.
Jak vytěžit vážnou situaci
Přesto alespoň v dílčích momentech do filmu prosakují dvousečné motivy. Diggerův performativní monolog, kdy se zpovídá zuřícím státníkům v jednacím svatostánku připomínajícím antický amfiteátr, dokáže svou hořkou reflexí pokrytectví strhnout. Téma úlohy umění v dystopické době zase ukazuje společnost, které nezbývá než jásat nad uměleckým ztvárněním pádu těch, kteří ji přivedli do záhuby. Zůstávají potlačovaný hněv a hořkost, zatímco reakce publika se vracejí k pudovosti.
Iñárritu zůstává uhrančivý stran drobnokresby a vrstvení detailů. Robotická kočka, cingrlátka světa za zrcadlem, pojídání luxusního lososa, namáčení pokousaného prstu do alkoholu i práce s látkami okysličují jinak sterilní svět a dodávají mu osobitost. Zvukový design u důležitých mužů v důležitých místnostech akcentuje vrzající židle, klouby i naškrobené límečky. Jejich sjednocená inscenace a pohybová koordinace pak dotvářejí groteskní podstatu i unifikovaný dojem z joudů slepě následujících vůdcovu mantru.
Jindy zvuk zase nepříjemnými výpady čeří vypulírované místnosti. Diggerův dům připomíná labyrint poslepovaný z různorodých kultur, trofejí z postupného dobývání trhu a tím pádem i světa. Na stěně u zrcadla visí paroží, v obývacím pokoji má otáčecí stůl se zeměkoulí ve středu, za stěnou jednacího stolu se nachází chřadnoucí a mrtvými ptáky i loužemi posetá vybydlená místnost. Zemitý obraz, snímaný také na analogový formát VistaVision, asociuje jakési nepříjemné retro. Plnost textur rozmělňuje měkké svícení, jako bychom měli problém svět vnímat v jasně sytých barvách. Vše je vybledle vysáté, jen do popředí kontrastně vystupují barevně výrazné kostýmy ústředních postav.
Důležití jsou totiž oni, vše okolo je zbytné, nahraditelné. Postavy pak vidíme převážně z důležitých podhledů. Kamera si totiž na rozdíl od nich vážnost situace uvědomuje. Přesněji, oni si ji také uvědomují, jen od ní dávají ruce pryč, případně kalkulují, jak z ní vytěžit. Režijní nápaditost se však bohužel projevuje právě v těchto podmanivých drobnostech. To uměl Iñárritu vždy, ale jako vypravěč, potažmo společenský komentátor širokých souvislostí selhává.
Ohlušující efektnost
Je bezpochyby zábavné vidět Cruise v jeho pravděpodobně nejambicióznější roli a nejpolitičtějším filmu. Obzvlášť když si jinak svůj veřejný obraz pečlivě střeží. Digger je velký a ukřičený, trochu ztracený sám v sobě, neschopný doručit kýženou intimitu a niternost, o niž se na poslední chvíli pokouší. V mnoha ohledech spoléhá na efektnost, jež je ale příznačně ohlušující a po jejím odeznění v divákovi moc neuvízne.
Nabízí se srovnání s Kubrickovým Dr. Divnovláskou z poloviny šedesátých let, na nějž se film několikrát odkazuje. Tahle sžíravě cynická satira ale byla zároveň schopná analyzovat machinace spojené s jadernou nezodpovědností, arogancí a dokázala důmyslně pracovat s nadsázkou organicky propletenou s pocitem tíživého zmaru. Absurdní podstatu Kubrick totiž natočil maximálně seriózně. Komedie pramenila z vážnosti, přesto nerezignovala na humanistické motivy. Při porovnání s prorocky koncipovaným Diggerem nejlépe vynikne, kam jsme se (ne)posunuli.
Digger se tak možná stane nejzajímavějším filmem až za několik desítek let. Až jej budeme vnímat v jiném diskurzu, s potřebným odstupem a bohatším kontextem. Jako vrstevnaté zrcadlo dneška ale funguje nanejvýš spotřebně. Filmařským kvalitám a dílčím nápadům navzdory.
Autor je filmový publicista, tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás