Státní rozpočet míří ke schválení a neustále omílaný obří deficit zakrývá několik smutných věcí. Třeba že v něm chybí reálné investice do budoucnosti země, do budoucnosti dětí, dospívajících, mladých nebo kohokoli, kdo zde plánuje v příštích dekádách setrvat.
Školství jako celek je finančně opět bito. Abychom se přiblížili k průměru zemí OECD, což slibovala tato i předcházející vláda, chybí v sektoru desítky miliard korun. Jak ukázala aktuální zpráva OECD, ve srovnání platů učitelů patří ti čeští prakticky k nejhůře placeným ze všech zemí OECD.
Debata posledních let se většinou vede okolo situace na základních a středních školách, ale ještě hůře jsou na tom mateřské a vysoké školy nebo věda a výzkum.
Naše cesta k udržení pozice montovny Evropy je komplexní a neprůstřelná. Vypadá jako podfinancované školství, kdy házíme dětem klacky pod nohy od mateřských škol přes absurdní vyřazovací testy na střední až po omezený přístup na vysoké školy.
Trajektorie je ohromující zvláště s ohledem na tzv. silné populační ročníky, tedy děti narozené v letech 2008 až 2012. Ty, a jejich rodiče s nimi, si postupně protrpěly chybějící místa v mateřských školkách, chybějící místa na základních školách, chybějící místa na středních školách, souběžně nedostupnou nebo neexistující psychologickou a psychiatrickou péči. Během své cesty k dospělosti rovněž zažili rekordní lockdowny, během nichž a po nich nedostali od tohoto státu žádnou relevantní podporu ani péči.
Nyní tato generace míří na vysoké školy, kdy od příštího roku vzroste počet maturantů a přihlášek na vysoké školy. Co v takové situaci udělá vláda s údajně rekordně pro investičním rozpočtem? Dá podfinancovaným vysokým školám ještě méně peněz než letos.
Vysoké školy tak příští rok otevřou méně míst, na která se bude hlásit více čerstvých maturantů. Zkroušenou generaci tak čeká další úplně zbytečný stres ve světě zaplněném stresem až po okraj. Na druhou stranu se můžou těšit z toho, že se tady staví opravdu hodně dálnic.
Není to přitom tak, že by vysokým školám chyběly peníze zrovna jen na příští rok. Vysoké školy jsou v Česku podfinancované dlouhodobě a chronicky. A to se bavíme o situaci, kdy máme v rámci OECD jeden z nejnižších podílů vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci. V Česku má vysokoškolské vzdělání 33,5 procent obyvatel, zatímco průměr je 48 procent. V rámci východní a střední Evropy je za námi jen Maďarsko. Těžko se můžeme radikálně pohnout z pozice tzv. montovny, když vzdělávací systém produkuje především a cíleně pracovní sílu právě pro tyto montovny.
Odpovídají tomu také výdaje na vzdělání, kdy jsme daleko za průměrem OECD v rámci celého vzdělávacího sektoru, a ještě mnohem hůře, když se podíváme jen na finance, které míří do vysokého školství. Zatímco v rámci OECD míří prakticky třetina rozpočtu na vzdělání právě do vysokého školství, v Česku je to jen čtvrtina.
Pokud počet studujících na vysokých školách v posledních letech rostl, výdaje státu klesaly. Abychom byli přesnější, klesaly investice. Protože tohle jsou reálné investice, pokud tím rozumíme, že se prostředky vrátí a investor, tedy stát a celá společnost, na tom nakonec v mnoha ohledech vydělají. Zato peníze utracené za asfalt jsou především výdaje, které generují další náklady na údržbu. Přesto jim říkáme investice.
V roce 2018 každopádně směřovalo do vysokého školství 0,59 procent HDP, což bylo pod průměrem OECD, letos je to jen 0,51 procent a příští rok, s rekordním počtem maturantů, to bude ještě méně. Podobný propad logicky zaznamenaly platy pracovníků v akademické sféře. Což vedlo k jejich protestům v předchozích letech.
Nikdy se neomrzí nahlédnout do programového prohlášení vlády: „Naše školy – od mateřských až po vysoké – jsou pro nás prioritou. Investice do vzdělávání nejsou totiž pouhým výdajem, ale klíčovou investicí do budoucnosti České republiky. (…) Zajistíme dostatek míst na vysokých školách, aby každý talentovaný student měl možnost studovat, i když si to nemůže finančně dovolit. Zaměříme se na cílenou podporu oborů budoucnosti…“ Ve skutečnosti zajistí Babišova vláda leda tak kolaps vysokých škol, kdy tisíce dětí přijdou o možnost studovat, přestože by mohly a měly.
Není co zkoumat, všechno víme
A podobně tristní je situace v české vědě a výzkumu. Zatímco vysokým školám dá vláda o pár set milionů méně i v absolutních číslech, věda má příští rok dostat o dvě miliardy více než letos. Jako obvykle je nutné se na věc dívat z hlediska HDP a dalších ukazatelů. Ekonomika roste, rozpočet je větší, rostou platy a stejně tak inflace. Za posledních osm let klesly reálné výdaje na vědu a výzkum o šestinu.
A časová řada pádu je přitom dlouhá celých 13 let, kdy výdaje na vědu buď klesají nebo stagnují. V roce 2014 tvořily vládní výdaje na vědu a výzkum 0,93 procent HDP, v letošním roce jsme spadli na 0,58 procent a v příštím to bude ještě horší, 0,54. Podívat se na to můžeme i z hlediska výdajů státního rozpočtu, kdy v roce 2014 mířilo na vědu, výzkum a inovace 3,35 procent financí státního rozpočtu, na příští rok, což má být onen rekordně investiční rozpočet, dostane věda a výzkum necelá 2 procenta z rozpočtu.
Naštěstí se můžeme utěšovat četbou vládního programového prohlášení: „Po čtyřech letech stagnace a snižování výdajů na vědu se výzkum, vývoj a inovace stanou opět základem hospodářského růstu a rozvoje země. (…) Chceme vytvořit podmínky, které umožní českým vědcům i výzkumným institucím dosáhnout špičkových výsledků a přitáhnout talenty z domova i ze zahraničí. (…) Špičkoví výzkumníci se musí soustředit na badatelskou práci, nikoli na administrativu a shánění grantů. (…) Významně navýšíme výdaje na vědu, výzkum a inovace, protože právě ony představují klíčový motor hospodářského růstu a konkurenceschopnosti země.“
Jsou samozřejmě země, které podobné programové prohlášení plní, ale rozhodně to není Česká republika, která dává na vědu a výzkum zhruba polovinu průměru zemí Evropské unie.
Naše cesta k udržení pozice montovny Evropy je komplexní a neprůstřelná. Vypadá jako podfinancované školství, kdy házíme dětem klacky pod nohy od mateřských škol přes absurdní vyřazovací testy na střední až po omezený přístup na vysoké školy. A koho to neodradí a zkusí pokračovat dál, toho čekají tristní podmínky doktorandského studia a chudoba ve vědě a výzkumu. Na druhou stranu, na směnu do montovny pojedete po nové dálnici.
Babiš kdysi začínal s heslem, aby tu jednou chtěly žít i naše děti. To už je ale dávno.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás