Realita raného středověku je nám velmi vzdálená; prameny o ní jsou kusé a sporé, takže je třeba si hodně domýšlet. O prvních dekádách desátého století víme minimum, často ze vzdálených kronik či pozdějších a špatně dochovaných legend. Říct něco smysluplného o takové době si žádá často nejen schopnost až kombinatorické práce s těmito prameny, ale také tvůrčí fantazii. Takovou, jakou měl polský historik (a levicový kritik státního socialismu s pozoruhodným životním osudem) Karol Modzelewski ve své Barbarské Evropě, historici Dušan Třeštík a Petr Charvát ve svých studiích nebo Martin Škabraha ve svém románu Kníže Moravanů. Pokud vůbec máme mluvit o „státu“ a „státnosti“, musíme si uvědomit, že šlo o něco zcela jiného, než co tím myslíme dnes. Musíme zapomenout na to, co si představujeme pod slovy jako „občanství“, „suverenita“, ale dokonce i „hranice“, kterými máme sklon stát definovat – pokud existovalo něco jim aspoň vzdáleně příbuzného, mělo to velmi odlišný význam.
Formulace o kontinuitě mezi „českým státem“ 10. století a Českem devadesátých let měly na nový svátek vliv, úvahy stejného historika o otroctví v kořeni českého státu do nich příliš nepromluvily.
Příběh svatého Václava se většinou redukuje na příslib poplatnosti Německu, jak ji působivě zachytil třeba Jaromír Nohavica, a na jeho smrt. Barvitý obraz bratrovraždy více zakrývá, než odkrývá, a to i pokud jde o zločiny.
Zakrývá především, kým byl sám svatý Václav. Víme o něm tak málo, že ještě Záviš Kalandra (velký český komunistický intelektuál a posléze „trockista“ odsouzený v procesu s Miladou Horákovou k trestu smrti) ve svém Českém pohanství (1947) mohl argumentovat, že šlo o křesťanstvím přisvojeného pohanského boha („vnuka české Deméter a syna české Persefóny“, jak Kalandra charakterizoval Ludmilu a Drahomíru).
Současní autoři vesměs nezpochybňují historicitu knížete Václava. Zároveň ukazují, že byl mnohem více symbolem, a to nejen symbolem přechodu od pohanství ke křesťanství, ale také propagandistickým symbolem své země – a svého vraha. Právě Boleslavovo české knížectví a sám Boleslav-bratrovrah (v roli kajícníka) dokázali mučedníka v horizontu několika dekád vytěžit – k založení biskupství a vytvoření nové státní ideologie. Podle Dušana Třeštíka je pravděpodobné, že jednu z nejvýmluvnějších legend líčících bratrovraždu (tzv. Kristiánovu legendu) napsal syn bratrovraha Boleslava. Svým líčením otce jako vraha ztělesňuje dilema christianizované společnosti odpojující se od pohanských předků jakožto klíčové orientační kotvy. V tak bolavém procesu může záštita v podobě světce sehrát velmi důležitou roli.
Bezpečně mrtvý Václav mohl být patronem sjednocení. To ve své praktické podobě znamenalo zdaleka nejen jednu izolovanou bratrovraždu, ale především povraždění různých velmožů (patrně i s rodinami a čeledí), kteří by snad mohli představovat Přemyslovcům konkurenci, anebo přinejmenším zpochybnění jejich moci svou relativní nezávislostí. Symbolem těchto vražd rodin, které pro historii nezachovaly jméno, se stalo pozdější povraždění Slavníkovců, k němuž došlo rovněž v dnešní „Den české státnosti“, roku 995, tedy 60 let po vraždě knížete Václava. Současní historici se dnes spíše domnívají, že představa o Slavníkovcích jako o mocensky rovných konkurentech Přemyslovců ztělesňuje spíš než co jiného „mýtus českého dějepisectví“ (slovy názvu knihy Michala Lutovského a Zdeňka Petráně) a reální Slavníkovci pobití na Libici měli mnohem skromnější roli. Mýtem se nicméně nestali náhodou – zastupují jiné podobně povražděné rody a důležitou realitu: k založení středověkého „státu“ bylo třeba vykořenit mocenské alternativy. Pokud ne zahrnutím do vlastních mocenských struktur (k této možnosti se Lutovský a Petráň i jiní staví spíše skepticky), pak vražedným násilím.
Zastavení první: Česká otrokářská říše
Ani bratrovražda, ani vražda konkurenčních rodů ale nepředstavují nejpodstatnější zločin, na němž stál raně středověký český stát. Ten zaznamenal takřka bezprostředně po Václavově smrti ohromný boom – táhl se až ke Krakovu a na volyňských a haličských pláních se dost možná česká vojska utkávala s vojsky kyjevské Rusi. Historici se dodnes přou, kdy přesně tento rozkvět nastal, ale převládá mínění, že už za bratrovraha – jen zaujatí kronikáři měli sklon připsat jeho úspěchy synovi, který se neprovinil. O říši obou Boleslavů víme nicméně relativně málo. Její asi nejpřesvědčivější analýzu vydal právě v době debat o vzniku nového svátku „Dne české státnosti“ Dušan Třeštík ve studii Veliké město Slovanů jménem Praha. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století a v její popularizační verzi vydané pod příznačným názvem Kdo zaplatil vznik našeho státu. Do debat o novém svátku tyto rekonstrukce příliš nepromluvily – a ani není divu.
Zapomeňme na stát s pevnými hranicemi. „Stát byl vojsko a pak teprve vše ostatní,“ říká Třeštík. Toto „vše ostatní“ bylo především obrovské tržiště v Praze, které po pádu Velké Moravy vystřídalo podobně zaměřený trh v centru moravské říše a které umožňovalo vojsko zaplatit a vyzbrojit. Co bylo ono poptávané zboží, které našlo na Moravě a pak v Praze tak důležité překladiště? Byli to otroci, hlavní kořist loupežných výprav Boleslavových vojáků, kteří dokázali díky získání Krakova kontrolovat podstatnou část obchodní trasy, po níž se toto zboží přepravovalo. Jestliže církev se (s různou mírou úspěšnosti) snažila potlačovat obchod s křesťany, na pohanské živé zboží se její zápovědi nevztahovaly.
Příběhy, které si vyprávíme o českých dějinách, byly dlouho v zajetí představ o přirozené mírumilovnosti Slovanů stavěné do protikladu ke germánské válkychtivosti. „Kdo do pout jímá otroky, sám je otrok,“ nabízel slovanský humanista 19. století Ján Kollár v prologu Slávy dcery jako shrnutí slovanské ideologie. Jak ukazuje mezi jinými obzvlášť plasticky Karol Modzelewski, tato představa je neudržitelná – germánské a slovanské kmeny si byly spíše podobné. Češi 10. století budující „českou státnost“ měli víc podobného s nelítostnými nájezdníky, jak jsme je nedávno mohli vidět v seriálu Vikings, než s obrazy slovanské mírumilovnosti, která se nanejvýš bránila germánské rozpínavosti. Jejich oběti ovšem neměly, na rozdíl od mnoha obětí vikingů či jiných nájezdníků, psané slovo, aby zaznamenaly masakry, požáry, rozbíjení rodin, vraždění a odvlékání přeživších.
Dlouho jsem nechápal obrazy ďáblů a pekla, tak silně přítomné v naší kultuře, a přitom tak cizí křesťanské zvěsti. Čím to, že mají takovou emotivní sílu, takovou přesvědčivost a dokážou vámi tak otřást? Proč jsou tak zakořeněné? Rozumím vysvětlením, která hovoří o tom, že zde rezonuje část naší psýché nebo že křesťanská představa o dokonalém dobru se potřebovala zrcadlit v obraze dokonalého zla. A přece se mi zdá, že v té přesvědčivosti je i něco dalšího – obrazy nájezdníků, kteří plení, pálí a zabíjejí, rozbíjejí dosavadní život a mění jej ve smrt, trosky, trauma a otroctví. Obrazy změny a rozpadu v cosi, co připomíná děsivou noční můru. Obrazy nájezdníků, kteří mají lidskou podobu, a přece se nechovají lidsky. Chovají, nebo nechovají? Chovají se stejně jako vojáci vlastního kmene – vůči druhým.
Chceme-li si představit přemyslovskou státnost, k níž se vracíme, představme si tyto nájezdnické tlupy, lapající lidské zboží a prodávající ho na pražském tržišti pro dálkový export. Slovy Dušana Třeštíka:
„Trh dole a kníže s jeho bojovníky nahoře žili ve zvláštní symbióze. Bojovníci realizovali na trhu výnosy svého podnikání – války – a tyto výnosy investovali zpět do svého válečného podniku. Výsledkem byla veliká říše, nestabilní, jen volně soudržný útvar, který neměl žádné jméno a byl vlastně tvořen ‚příslušenstvím‘ Prahy, trhu a hradu. Nic z toho by nebylo možné bez obrovského trhu islámských zemí, zvláště ve Španělsku. Především by to ale nebylo možné bez zboží, které celý tento mechanismus živilo, bez mužů, žen a dětí, které čeští bojovníci lovili jako zvěř někde na Odře a na rovinách Haliče. Na tomto špinavém obchodu s nešťastnými lidmi stály koneckonců všechny nové státy střední Evropy…“
Třeštík nabízí fascinující obraz ekonomiky takového prvotního státu: zisky z otroků se spotřebují na vojsko, které uskuteční další výboj, dočasně rozšíří teritoriálně velmi nestálou říši, ale především jímá další otroky a ti se mění v zisky. V zisky tak ohromné, že násobně převyšují příjmy, které měl přemyslovský dvůr v příštím století.
Historik a orientalista Petr Charvát k tomu dodal, že vedle otroků získaných přímo výbojem se dodávání dalších patrně stávalo povinností primitivní zaváděné přemyslovské správy. Oba autoři se shodují v tom, že daný model státu založený na brutální exploataci lidského „materiálu“ a jeho prodeji na dálkový obchod byl neudržitelný a musel se přehřát a zhroutit, částečně z vnitřních příčin, částečně také patrně kvůli opadnutí poptávky. Boleslavská „říše“ se drasticky smrštila a příběhy vzájemných válek Boleslavových synů, kteří se vzájemně oslepovali, kastrovali a vyháněli, mají své pozadí ve zhroucení modelu, který byl zdrojem bohatství a síly raného přemyslovského státu.
Pozdější legendy umisťují křesťanské světce Václava a Vojtěcha do role odpůrců obchodu s otroky. Současná historiografie je ale čte jinak. Dejme opět slovo Dušanu Třeštíkovi, který scénu z Kristiánovy legendy o vykoupení otroků rekonstruuje takto:
„Jak pravidelně byl pražský trh zásobován vybraným otrockým zbožím, zase ukazuje Kristián, jenž chtěl zdůraznit, jak Václav přepečlivě dbal na správný průběh všech církevních obřadů. Když totiž bylo při skrutiniích před pravidelným velikonočním křtem málo chlapců-křtěnců, poslal Václav prostě na trh a dal tu za své vlastní peníze skoupit všechny chlapce nabízené k prodeji, a tak doplnil počet křtěnců. Smysl příběhu tedy nespočívá v tom, že by Václav chlapce vykupoval, naopak nakupoval si je pro sebe. Aby zajistil řádný průběh křtu, nešetřil svatý Václav penězi, jednalo se totiž o velmi drahou koupi. Chlapci se obyčejně nakupovali pro účely kastrace přinášející obrovské zisky a byli tedy příslušně dražší než obyčejní otroci. Nejzajímavější na celé věci je ovšem to, že Kristiána zřejmě vůbec nenapadlo, že by na pražském trhu mohl být někdy tohoto vybraného zboží nedostatek, a považuje Václavův nákup za samozřejmost.“
Biskup Vojtěch se stavěl proti prodeji křesťanských otroků, právě to ale patrně bylo významným zdrojem jeho odcizení od české společnosti, zejména na konci boleslavovské říše, kdy se model založený na expanzi dostával do krize a zdroje domnělých či skutečných „pohanů“ mohly vysychat. Vztah církve k otroctví byl i v této době přinejmenším dvojaký; jak uvádí historik Jakub Izdný, otroci se v některých případech stávali součástí hmotného zajištění nově zakládaných kostelů či klášterů.
Zastavení druhé: Státnost jako objekt touhy
Jestliže boleslavská otrokářská říše se brzy stala vybledlou vzpomínkou, středověký přemyslovský stát vznikl později na mnohem chudších základech. V klíčové době pro vznik moderních států v Evropě, v raném novověku, byly České země součástí habsburské říše. Když se během „dlouhého 19. století“ postupně rozvíjelo české národní hnutí, stal se pro něj důraz na „české státní právo“ důležitým argumentem. Ke klíčovým otázkám pro české národní hnutí patřilo jednak to, na jaké minulosti identitu svého národa vystavět, a jednak jaký vztah zaujmout k rakouské říši, jíž byli Čechové součástí. František Palacký se mohl stát „otcem národa“ právě proto, že pro obě tyto otázky nabídl řešení. V obou jeho řešeních se ovšem skrýval problém.
V oblasti aktuální politiky Palacký nabídl Čechům úsilí o státnost v rámci habsburské říše. Státnost měla znamenat především rovné postavení s ostatními národy impéria. Už za Palackého života se toto úsilí ukázalo jako nereálné – mimo jiné i proto, že uskutečnění rovnosti a rozsáhlé autonomie různých národně definovaných částí habsburské říše by tento již tak dost těžkopádný slepenec poznamenalo ještě větší sklerotičností. Co šlo umožnit Maďarům, nešlo umožnit všem – a nároky jednotlivých národů monarchie na sebe také výrazně narážely, jak barvitě ilustrovalo i soupeření českých Němců a Čechů.
Zároveň protestant Palacký napsal převážně katolickým Čechům dějiny, v nichž položil důraz na husitství – a ač je se svou obvyklou obezřetností prozíravě ukončil rokem 1526 a nástupem Habsburků na český trůn, šlo z jeho historické filozofie celkem snadno odvodit i hodnocení pozdějších dějů, včetně Bílé hory a následné rekatolizace. Jestliže Poláky rozdělení mezi pravoslavné Rusko, protestantské Prusko a nejméně podstatné katolické Rakousko posílilo v důrazu na katolictví jako klíčový zdroj národní identity, Čechy naopak dynamika vztahů jejich národního hnutí s habsburskou říší (a její charakteristickou „aliancí trůnu a oltáře“) od katolicismu odcizovala. Působil tu i vliv německého protikatolického „Kulturkampfu“ – Češi se proti Němcům právě tak rádi vymezovali, jako od nich opisovali.
V této souvislosti se svatý Václav stal jedním ze symbolů, který dokázal spojovat církev a český národ. Naplno se to projevilo zejména po roce 1918, kdy Češi po rozpadu Rakouska-Uherska získali svůj stát (pro ostatní přítomné národy jej v mnoha ohledech organizovali jako jakési Rakousko-Uhersko v malém). Prezident tohoto státu Masaryk vyjádřil svůj názor na českou tradici dost jasně při svém triumfálním návratu z exilu, kdy se zastavil v husitské baště a prohlásil: „Tábor je náš program.“ Odkaz ke svatému Václavu byl jedním ze symbolů, kterými mohla církev husitsko-pokrokářskému obrazu češství čelit.
Naplno se to projevilo při oslavách svatováclavského milénia, mylně stanoveného na rok 1929. Okázalé oslavy se staly příležitostí pro katolickou církev, lidovce a národní demokraty; pro některé katolíky byly oslavy „očistnou koupelí od zákeřných protivlasteneckých bludů“ a také nástrojem v politickém boji před volbami, které byly už za měsíc. Pokrokáři si s miléniem nevěděli rady, jak zachycuje povzdech bratra pozdějšího prezidenta Vojty Beneše: „Jen lidovci jdou do těchto oslav s ujasněným programem. My, pokrokoví lidé, lapáme jako kapr na vzduchu po něčem substantivním.“ Kompromisním výsledkem byl projev prezidenta Masaryka, který z Václava udělal především patrona národa a státu (a také jeho armády), rozpačitý pocit ale zůstal. Není divu, že němečtí sociální demokraté hodnotili akci jako „panskou podívanou všech konzervativních elementů v českém i německém národě“ a „všeobčanský svátek se silným klerikálním prvkem“.
Zastavení třetí: Nedej zahynouti
O 10 let později se sen o národu sjednoceném pod svatým Václavem částečně naplnil, ale rozhodně jinak, než si účastníci mileniálních oslav představovali. Československo bylo rozbito a jeho česká část okupována brutální německou „třetí říší“ vystavěnou na nacistické ideologii.
Odkaz svatého Václava byl v této souvislosti především zneužit. Kolaboranti se dovolávali Václavova smírného postoje k Sasům jako svého vzoru, „Čestný štít protektorátu Čechy a Morava s orlicí svatého Václava“ se stal na sklonku protektorátu jediným českým vyznamenáním, které nacisté z iniciativy K. H. Franka na sklonku své vlády umožnili (stalo se tak roku 1944 k druhému výročí atentátu na Heydricha, který sám přitom podobný návrh zamítl, protože nechat Čechům vlastní vyznamenání by jim příliš připomínalo státnost). Václav se měl stát symbolem těch, kteří pochopili, že česká budoucnost je v Říši. „Kníže Václav byl pro náš národ vždy kusem naší osudovosti,“ horoval klíčový český kolaborant a protektorátní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. A dodával:
„My, kteří máme svůj národ rádi a jimž jde o to, aby Čech zítra v Říši a v Evropě byl opět něčím, vzpomínáme svatého Václava a prosíme jej, aby stál při nás v těžkém boji s národními zrádci. (…) Věrnost svatému Václavu je věrností Říši, ke které kníže Václav měl nejlepší poměr. Jeho politika je politikou Háchovou. Politika svatého Václava je, Češi a Češky, také politikou vaší zákonné vlády.“
Jenže tímto zneužitím se ohlas svatého Václava ani zdaleka nevyčerpával. Jednoduchá slova středověkého chorálu „svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“ vyjadřovala velmi silně náladu a doufání společnosti ovládané genocidní velmocí, hledání naděje v beznaději a potřebu obracet se pro posilu k dávné minulosti. Jedná se o dobu obratu k dějinám a také návratů ke katolické církvi. Jak připomíná historik Jan Tesař, katolicismus ale neměl pro tuto situaci ani pro pozdější dobu přesvědčivý alternativní program. Část katolické inteligence se navíc nepříliš pěkně vybarvila během krátké epizody onoho půlroku mezi Mnichovem a okupací, jemuž se říká „druhá republika“. Vedle návratů ke svatému Václavovi tu bylo hodně spílání Masarykově republice, Židům, zednářům, levici, liberálům a „zvrhlému umění“ avantgardy…
Obraz svatého Václava jako „vévody české země“ byl ale opravdu sjednocující. Komunistický básník František Halas připravuje jen pár let po Moravcových kolaborantských tirádách na povstání proti nacistické moci verše:
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál
Malověrní
Myslete na chorál
Místo čtvrtého zastavení: Dnešek?
Otřes celé řady orientačních bodů společenskou změnou roku 1989 (a brzy poté následujícím rozpadem Československa) vyvolal značnou poptávku po historičnu. Odkaz k dávným počátkům přemyslovského státu se zdál být dostatečně vzdáleným svorníkem pro společnost, která nevěděla, co si počít se svým 20. stoletím a která se sice rozhodla slavit „Masarykovu republiku“, jenže v ní slavila stát, který právě zanikl. Během devadesátých let se vedla poněkud rozpačitá debata, která připomínala především zneužití svatováclavské tradice za protektorátu. Vstoupil do ní ale i pokus nově zhodnotit svatováclavské oslavy z roku 1929 knihou Petra Placáka, který v ní označil Václava za „patrona občanské společnosti“. Nakonec se ustavil nový státní svátek v den zavraždění svatého Václava, nazvaný „Den české státnosti“.
Byla v tom pozoruhodná ironie – pokud něco znamenalo impuls pro onu oslavovanou českou státnost, byla to právě ona vražda světce a nástup jeho bratra. Jak jsme si ale ukázali, i tato vražda byla novým státem dokonale zužitkována. Ve zpětné perspektivě nám navíc zastírá mnohem rozsáhlejší zločiny spojené s raně středověkou českou „státností“, k níž se vracíme.
Dušan Třeštík zakončil svou úvahu slovy: „Měli bychom na Malé Straně postavit aspoň malý pomníček všem těm, kteří tu byli v 10. století prodáni. Zasloužili se totiž svým utrpením o tento stát.“ Hyperbolická úvaha českého historika pochopitelně nenašla ohlas, to se na Malé Straně dřív znovuvztyčí pomník habsburského generála Radeckého.
Zatímco formulace o kontinuitě mezi „českým státem“ 10. století a Českem devadesátých let, jimiž Třeštík nešetřil, měly na nový svátek vliv, úvahy stejného historika o otroctví v kořeni českého státu, publikované v době debat o novém svátku, do nich příliš nepromluvily. Dnes je čteme v jiných souvislostech. V důsledku mnohých masakrů i v naší relativní blízkosti si dokážeme představit nájezdnictví jako základ státu (a obranu před cizím nájezdnictvím jako jedno z hlavních ospravedlnění státu). Možná i v důsledku toho nám dává návrat ke vzdálené minulosti příležitost promýšlet státnost plastičtěji, než nabízejí odkazy ke zjednodušenému obrazu dobrotivého „vévody české země“.
Autor je politolog a publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás