Zatímco i v Evropě místní vlády čelily kritice za způsob, jakým se s těmito okolnostmi vypořádávají, v jižněji položených státech v Severní Africe – navíc s méně rozvinutou infrastrukturou – jsou dopady veder ještě významnější. Kromě teplot blížících se 50 °C a rozsáhlých požárů komplikují vedra mimo jiné i přístup k pitné vodě. Nenaplnění základních životních potřeb tak letos Tunisany obrátilo proti vůdci, který sliboval prostřednictvím vlády tvrdé ruky přinést efektivitu a důstojný život.
Současné klimatem způsobené zhoršení životních podmínek probudilo v mnoha Tunisanech a Tunisankách pocit zklamání a nespokojenosti z toho, jakým směrem se země pod Saídovou vládou ubírá.
V Tunisku bylo letošní léto – podle před pár dny zveřejněné zprávy meteorologů – nejteplejším v historii měření: v centrálně položeném městě Kairouán naměřili v červenci 49,7 °C, průměrná teplota v letních měsících byla celostátně dokonce o 2,9 °C vyšší než loni.
Zemí více než měsíc zmítaly lesní požáry, které podle úřadů patřily mezi „nejničivější, jaké kdy byly v Tunisku zaznamenány. A to jak co do intenzity, tak co do rozsahu zničených ploch.“ Prvoplánově účinná obrana před těmito vedry pomocí intenzivního užívání klimatizací navíc odhalila problémy zastaralé tuniské energetické sítě.
Voda na příděl
Ta nebyla schopna pojmout výrazné zvýšení poptávky po elektřině, což přivedlo vládu k řešení v podobě zavádění regulovaných preventivních blackoutů napříč zemí, které měly předejít přetížení a kolapsu celé energetické sítě. Tyto blackouty často trvaly několik hodin.
„Slyšel jsem o lidech, kteří měli během dne tak dlouhé výpadky proudu, že nemohli ochladit své pokoje, a tak chodili do aut, jen aby si trochu užili klimatizaci,“ popisuje Ali z pobřežního města Sfax. Blackouty se nedotkly pouze zmiňovaných klimatizací, lednic a dalších každodenních potřeb domácností, nýbrž rovněž nemocnic, farem se zvířaty, telekomunikačních služeb a v neposlední řadě i čerpadel, která jsou v mnoha tuniských regionech klíčovým zdrojem pitné vody.
Jedinou alternativou v těchto oblastech pak zůstávala balená voda. Ani tu však režim nedokázal zajistit v dostatečném množství, a její cena tak vzrostla až třikrát oproti normálu. Reportáž serveru France24 ze srpna popisuje, jak se „před obchody a na výdejních místech tvoří dlouhé fronty, někdy i pozdě v noci, protože se lidé snaží sehnat pár lahví vody, jejíž prodej je regulován na příděly.“
Ani ty však nezajistily, aby se dostalo na všechny. „Někteří obchodníci vodu schovávají a poté ji prodávají za dvojnásobnou cenu. Lidé, kteří si nemohou dovolit koupit celé balení šesti lahví vody, které stojí více než šest dinárů (asi 43 Kč, pozn. red.), pijí vodu ze studní, a ta bývá nekvalitní,“ popsala situaci obyvatelka 55tisícového městečka Jemmal.
V několika městech tato situace vedla k extrémním situacím, kdy lidé přepadali kamiony s dodávkami vody. Videa z těchto incidentů se rychle stala virálními a pro mnoho Tunisanů a Tunisanek šlo o poslední kapku, ukazující, že ani po pěti letech nepřinesla autoritářská vláda jednoho muže slibovaný lepší a důstojnější život.
Živobytí místo demokracie
Tunisko pro mnohé na Západě po protestech tzv. arabského jara na přelomu let 2010 a 2011 symbolizovalo jediný úspěšný příklad, kdy občanské bouře přinesly demokratizaci. Jenže od roku 2021 sklouzává pod vládou prezidenta Kaíse Saída ke stále hlubšímu autoritářství.
V posledním roce však bylo svědkem dvou významných vln občanské nespokojenosti a protestů proti prezidentovi. Obě z nich spustily dopady životního prostředí na každodenní život lidí. V druhém případě se jednalo právě o letošní vedra a s nimi spojené výpadky v dodávkách elektřiny a vody.
Současný tuniský prezident Kaís Saíd byl zvolen v roce 2019, ve druhém kole voleb získal úctyhodných 72 procent hlasů. Již tehdy byla jeho kampaň jako nezávislého kandidáta postavena na kritice politických stran, které se podílely na vládnutí po svržení diktátora Ben Alího v roce 2011.
Saíd vznášel argumenty, které jsou známé z různých částí světa včetně Česka. Demokratizace a dělba moci mezi prezidentem, vládou a parlamentem jsou podle něj neefektivní, protože za osm let nevedly ke zlepšení ekonomických a životních podmínek Tunisanů. Toto sdělení tehdy zarezonovalo u velké části populace. Bylo to totiž právě nedostatečné naplnění základních životních potřeb, nikoli primárně demokracie jako taková, které přivedlo masy Tunisanů v roce 2011 do ulic.
Pro Západ překvapivě malému odporu pak Saíd čelil i v následujících letech. Nejprve v roce 2021 uprostřed covidové pandemie aktivoval článek 80 ústavy z roku 2014, který v případě bezprostředního nebezpečí pro stát umožňoval odvolat vládu a zmrazit fungování parlamentu. Stejně malému odporu čelil i o rok později, když celou tuto ústavu nahradil vlastním textem, který Tunisko přetvořil v de facto prezidentskou republiku. V dalších letech pokračoval v upevňování své moci – za cenu stále větších represí a zatýkání politické opozice.
Zpráva organizace Human Rights Watch (HRW), zveřejněná před pár týdny, pak do detailu popisuje strategie, jakými Saídův režim, zejména po roce 2024, omezoval rovněž fungování občanské společnosti. Pojednává zejména o omezování práva na shromažďování, zatýkání představitelů tuniských i mezinárodních neziskovek, natahování vykonstruovaných soudních procesů i sofistikovanějších metodách spočívajících například v blokování bankovních účtů občanských a lidskoprávních organizací.
Saídovi se také úspěšně podařilo spojit většinu problémů země s vládnutím politických stran po roce 2011. Nedůvěra veřejnosti k politickým stranám spolu s rozpolcením opozice na několik konkurenčních bloků tak dlouho úspěšně bránily jakékoli účinnější mobilizaci opozice. To se ale začalo měnit právě v posledních měsících.
Nadechnout se doslovně i obrazně
Do té doby nejsilnější protesty zaznamenalo Tunisko již na přelomu loňského a letošního roku. Již tehdy byly jejich spouštěče silně provázané s klimatem. V říjnu tehdy protesty začaly v jihotuniském městě Gábes, kde sídlí jeden z největších komplexů na zpracovávání fosfátů v zemi, který dlouhodobě produkuje velké množství zdraví škodlivých emisí.
Loni na podzim tyto emise například způsobily několik případů hromadných kolapsů lidí, včetně dětí, kteří se po větším úniku emisí začali dusit a následně omdlévat. „Řady dětí ležely bezvládně na zemi a jejich nehybnost vyvolávala obrazy, které jsem již viděla – bezvládných palestinských dětí v Gaze,“ popisuje incident z místní základní školy matka jednoho z žáků.
Ani přes opakované přísliby s tímto znečištěním místní úřady nebojovaly a situaci se snažily skrýt či bagatelizovat. To dovedlo místní ke každotýdenním protestům, v nichž požadovali rovnou uzavření komplexu – přestože se jedná o velký zdroj pracovních míst v oblasti. Tyto protesty se pak velmi rychle rozšířily do hlavního města Tunisu, kde demonstranti přešli od podpory požadavků protestujících z Gábesu rovněž k výzvám k propuštění zatčených opozičních představitelů a dokonce i sloganům požadujícím pád režimu. Poprvé od nástupu Saída k moci se při organizaci těchto protestů spojily i dříve rozhádané opoziční bloky. Jenže spory mezi nimi nakonec vyvstaly a momentum protestů se tehdy nepodařilo udržet.
V létě se protesty do ulic tuniských měst vrátily: nejprve 25. července u příležitosti pátého výročí Saídova převzetí moci a následně i v průběhu srpna. Podařilo se jim tentokrát oslovit i mnoho z těch, kteří Saídovy kroky dlouho schvalovali a dosavadních protestních vln se neúčastnili. Zčásti za tímto úspěchem stojí zformování nového kolektivu pojmenovaného příhodnou klimatickou metaforou Nafas (Nádech), který se snaží o sjednocení opozice nad rámec tradičních (a v očích mnoha Tunisanů zdiskreditovaných) politických stran.
Ještě důležitějšími faktory, které přivedly mnoho lidí do ulic, jsou však právě neuspokojivé životní podmínky a stav tuniské ekonomiky, který letní až padesátistupňová vedra obnažila. Jedním z nejčastějších sloganů posledních demonstrací se tak opět stalo heslo používané hojně naposledy v protestech proti diktátoru Ben Alímu v roce 2011: „Dégage!“ (francouzsky „Odstup!“).
Vedra v Tunisku již opadají a k normálu se vracejí i poptávka po vodě a její ceny. Spolu s tím velmi pravděpodobně na nějakou dobu opadne i síla protisaídovského protestního hnutí a není tedy zřejmě na místě očekávat v blízké době rovnou pád tuniského režimu.
Jisté a nezvratné je, že současné klimatem způsobené zhoršení životních podmínek probudilo v mnoha Tunisanech a Tunisankách pocit zklamání a nespokojenosti z toho, jakým směrem se země pod Saídovou vládou ubírá. Bude proto velmi zajímavé vývoj protestního hnutí v Tunisku v dalších měsících sledovat v souvislosti s dalšími – nejen klimatickými – spouštěči.
Autor je analytik AMO se zaměřením na Blízký východ, studuje arabistiku na FF UK.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás