Zapalte zámky, rozbořte hrady. Co s pomníky do nebe volající nerovnosti?

K představě tradičního českého léta už po několik generací patří návštěvy hradů a zámků. Památky obstojí i v konkurenci nespočtu atrakcí a zahraničních dovolených. I letos je navštíví miliony Čechů. Vyrážejí na ně školní výlety, táborové kolektivy, do síní a hladomoren se přicházejí podívat celé rodiny. I na ten podprůměrný „smažáček“ za nadprůměrné ceny v tzv. hradní krčmě dojde.

V létě jedou hrady a zámky takřka nonstop. Se začátkem prázdnin se omezená otevírací doba mění na každodenní provoz. Mnohé z nich se snaží zapracovat na marketingu a návštěvníkům nabídnout i něco jiného než jen klasické prohlídky s výkladem. Výstav a oživených okruhů je nespočet. A jak jinak, do hradů a zámků přece patří krásné šaty, bujaré hostiny a pohádky.

Hrady a zámky jsou vlastně něčím nepřirozeným. Přehlídka neúměrné moci a ohromné marnivosti v dobách, kdy téměř celý svět žil v chudobě.

Tento přístup má však jeden háček. Nahlédnutí do historie se začíná měnit v idealizování velmi problematických dějinných epoch. Děti odcházejí s příběhy o princeznách nebo hrdinských dobrodružstvích, dospělí zase s myšlenkou, jak se na zámcích krásně žilo a jak by si to také rádi zkusili. Minulost jak vyšvihnutá ze štědrovečerní pohádky na ČT.

Život na hradech a zámcích měl ale k pohádkám hodně daleko. Dokonce byly spíše dějišti hororových příběhů, čímž nejsou myšleny legendy ze sklepení a hladomoren, ale obyčejný a mrzký život většiny populace.

K napsání tohoto textu mě vedla jedna poznámka. I když na obdivování dobového nábytku a loveckých sbírek neshledávám nic moc zajímavého ani intelektuálně stimulujícího, čas od času na zámek také zavítám. Lebka jakési antilopy i vycpaný medvěd mě nechali chladným, zaujala mě ale odpověď průvodkyně na obligátní konstatování návštěvníků, že by si život na zámku také dokázali představit. „No jo, to byste k tomu ale museli mít to ohromné panství,“ odvětila. Ne že bych to nevěděl, ale v tomto prostředí moc kritického vhledu nečekám.

Proč se o této odvrácené straně feudalismu dozvídáme tak málo? Spíše by se dalo říct, proč tyto informace jen tak skoro mimoděk probleskují? To jsou samé princezny, pohádky, ale o nebetyčném útlaku se radši bavit nebudeme. Nebudeme si přece kazit léto. A chuť na v oleji plovoucí sýr s hranolky.

Měli se lépe narodit

Hrady a zámky jsou vlastně něčím nepřirozeným. Přehlídka neúměrné moci a ohromné marnivosti v dobách, kdy téměř celý svět žil v chudobě. Mnohé hrady alespoň měly nějaký význam. Vznikaly na strategických místech jako vojenské pevnosti, případně něco chránily, třeba rozsáhlé pastviny, protože skot představoval bohatství a zdroj pro politické působení. Každopádně i ty sloužily k upevnění nebo posílení moci velmi malé skupiny lidí. Ne státu ani obyvatel národa – takové chápání společnosti tehdy neexistovalo – ale dynastie (případně i jednotlivce) a úzkého kruhu spojenců.

Zámky pak sloužily především jako rodová sídla pro vlastní život nebo reprezentaci. Točily se tu nejnovější styly a móda, na stolech bývala co možná nejvybranější krmě. K životu šlechty patřily také hony. Šlechtici často vykonávali různé funkce a pracovali, abychom jim nekřivdili, ale mnohdy nemuseli a ani to nedělali. Pohodlně (by) se uživili jako dědiční landlordi.

Aby se takový hrad uživil, bylo třeba obrovského množství zdrojů, ať už se jednalo o hektary lesů a polí nebo o lidskou sílu. Na hradního pána musely pracovat desítky nebo stovky obyvatel poddanských vesnic, pro které byla přítomnost sídla vrchnosti velkou zátěží.

Být šlechticem na hradu nebo zámku jistě bylo pohodlné, těch ale ve společnosti byla jen hrstka. Drtivou většinu představovali poddaní, jejichž život nebyl žádný med. Museli urozeným odvádět naturální nebo peněžní daně, k tomu ještě na panském sami přikládat ruku k dílu. Pro šlechtu byli extrémně levnou pracovní silou. Ta do životů obyčejných lidí také notně zasahovala, v určitém období byl například ke stěhování nutný souhlas pána. A proč? Prostě se takhle narodili, někdo jako pán, někdo jako chuďas…

Jistým, i když titěrným zadostiučiněním budiž alespoň vědomí, že se mnohé hrady do dnešní doby nedochovaly, protože si je lidé rozebrali na vlastní obydlí.

Poddanství úplně neskončilo

Je vtipné číst rozhovory s dnešními potomky šlechtických rodů, kteří si stěžují, že dnes by bez různých pronájmů a komerčního využití sídla nezvládli financovat. Ještě že tak. Ano, dnes už život na zámku není tak jednoduchý z jednoho prostého důvodu. Doba přece jen pokročila a materiální ani lidské zdroje už nejsou pro šlechtu tak jednoduše dostupné. Co dřív vyřešilo dědičné právo, dnes musí obstarat byznysový duch. To vše potvrzuje tezi, že ohromná sídla představovala hospodářské jednotky založené na obrovské nerovnosti a takřka otrocké práci.

Dnešní šlechtici pak často hovoří o správě majetku a odkazu svých předků. Odkazu vybudovaného na staletích útlaku a právu silnějšího. Tedy přesněji řečeno lépe narozeného. Nelze říct, že by mnozí šlechtici nebyli (a i dnes nejsou) šikovní podnikatelé, především to ale byli lidé těžící z dobrých startovních podmínek a pravidel, které si vytvořily jejich rody samy.

Češi však na své „utlačovatele“ nenechají dopustit. Stačí se jen podívat na statistiky sledovanosti pořadu České televize Modrá krev, který je léta na čele sledovanosti dokumentů „dvojky“. Dokonce se mu daří k televizi přitáhnout více diváků než třeba Výměna manželek. Češi stále vzhlížejí ke šlechtě jako moudrým lidem, kteří občas sejdou dolů mezi chudinu, aby je poctili radou nebo jen svou vznešenou přítomností.

Takže až příště budete pozorovat postele s nebesy, vykládané stropy a exotické exempláře z cest, zkuste také věnovat myšlenku tomu, jak se asi žilo v podhradí. Hrady a zámky jsou dnes především pomníky brutální nerovnosti.

Autor je spolupracovník redakce.