S floskulí o krizi české levice se každý setkal už nesčetněkrát. Za sebe bych bez nadsázky mohl říct, že od chvíle, kdy jsem začal ve větší míře vnímat politiku, tedy přibližně od roku 2014, je česká levice v trvalém úpadku. Ten se nejprve manifestoval paralýzou a slábnutím SOCDEM a KSČM, posléze selháním koaličních projektů orientovaných jak konzervativním, tak liberálním směrem, čistkou levicového křídla Pirátů a nyní vyústil v to, že na levici operuje řada více či méně miniaturních stran, hnutí a projektů, jejichž aktivní členská základna se počítá maximálně v desítkách, častěji však v jednotkách lidí.
Kdokoliv, kdo vážně mluví o potřebě obnovit levici v Česku, se totiž nejprve musí vypořádat se zásadní otázkou: proč porevoluční levice selhala.
Část levice zřejmě tváří v tvář dlouhodobě nepříznivé situaci své politické ambice odhodila a svou pozornost přesunula k takzvanému organizování, tedy ke snaze obnovit různé formy ekonomické spolupráce pracujících. Zřejmě nejúspěšnějšími projevy tohoto trendu jsou projekty sloučené pod hlavičkou a vedením platformy Re-set. Ne všichni ale zanevřeli na vysokou politiku, a tak se čas od času objeví volání po obrodě explicitně politického křídla našeho hnutí, málokdy se z takových textů však člověk dozví, jak konkrétně si jejich autoři onu obrodu představují.
Spojování sil
Pozornost bývá věnována buď otázce, jak uspět ve volebním klání – jaké slogany použít, na jakou úroveň politiky (lokální či celostátní) se zaměřit nebo jak vybírat partnery pro volební spolupráci – anebo obecně hodnotám, na nichž by levice měla svou obrodu založit. Mnohem méně se názoroví vůdci české levice zabývají tím, jak takový levicový politický projekt vůbec strukturovat. Se vznikem Nové sociální demokracie (NSD) a snahou o sloučení levicových subjektů v rámci Progres Kongresu vystupují však právě otázky struktury a organizace znovu do popředí.
Jeden z takových komentářů, tentokrát z pera Jiřího Dolejše, bývalého člena KSČM a současného „sympatizanta“ NSD, nedávno vyšel v Deníku Referendum. Dolejš v něm vyslovuje přesvědčení, že v Česku chybí „moderní, racionální a demokratická“ levice. Možného nositele této „civilizační perspektivy“ spatřuje ve vznikající NSD Vladimíra Špidly a dalších bývalých členů SOCDEM. Druhým dechem však dodává, že stejně důležitá jako NSD je také iniciativa Progres Kongres, která se pokouší skrze organizaci veřejných akcí a zprostředkování neveřejných jednání přimět ke spolupráci zbytek nenárodovecké levice, tedy Budoucnost, Levici, Zelené, Volt a Hnutí Kruh.
Ani z Dolejšova textu, ani z akcí Progres Kongresu však nevyčteme, jak si Dolejš, respektive organizátoři Progres Kongresu, konkrétně představují tolik potřebné obnovení tuzemské politické levice. Konkrétně z NSD má pozorovatel navíc někdy pocit, že vznikla jako projekt zhrzených politiků SOCDEM, pro něž je nepředstavitelné, že by neměli v levicovém rybníčku hegemonní pozici.
Politická obec
Sám Špidla přitom v rozhovoru pro A2 formuluje zajímavou myšlenku, že strana, kterou chce vybudovat, by měla fungovat jako politická obec. V praxi to znamená, že by taková strana měla být orientovaná na členstvo místo na voličstvo, měla by své kampaně soustředit na osvětu místo marketingu, a především by měla být organizovaná demokraticky a svou politiku tvořit na základě vnitřní diskuze. Taková strana je přesným opakem marketingových projektů orientovaných na silné vůdce, které známe z minulosti, a je dobrým vodítkem pro jakékoliv budoucí levicové projekty. Ani Špidla však neodpovídá na otázku, proč by tato obec měla vznikat právě na půdorysu NSD, a navíc není vůbec jasné, jestli si ostatní členové NSD uvědomují, co s sebou taková koncepce strany obnáší.
Výstupy z jarního Progres Kongresu a Progres Kempu přitom nejsou o moc směrodatnější. Došlo ke sloučení dvou spolků čítajících jednotky členů a podpisu dalšího memoranda o spolupráci s Mladými Zelenými. Takových memorand však již bylo podepsáno nesčetně a není jisté, za jakým konkrétním účelem bude tato spolupráce probíhat. Na webu Progres Kongresu se dočteme, že vznikl za účelem spojení českých progresivních sil s cílem „uspět“ ve volbách 2029. Vychází přitom podobně jako NSD z idejí „sociální spravedlnosti, ochrany přírody, demokracie a odmítání fašismu a autoritářství“. Jestli je cílem Progres Kongresu vznik jednotné politické strany nebo pouze koalice po vzoru pražské Solidarity, se nedozvíme. Není ani jasné, kdo přesně Progres Kongres tvoří, jak si jeho členstvo představuje „úspěch“ ve volbách a ani proč je vlastně jejich úsilí orientováno takto explicitně na volby.
Kdokoliv, kdo vážně mluví o potřebě obnovit levici v Česku, se totiž nejprve musí vypořádat se zásadní otázkou: proč porevoluční levice selhala. Nejde přitom jen o selhání menších projektů jako Budoucnost či Levice nebo koalic jako Solidarita nebo Stačilo, je potřeba podrobit kritice i stranické modely SOCDEM a KSČM (a ostatně i Zelených či Pirátů).
SOCDEM (ČSSD) se za celou svou existenci nikdy přesvědčivě nepostavila do opozice proti klausovskému modelu kapitalismu zavedenému v devadesátých letech, mnohdy vypomáhala s privatizací, integrovala zemi do struktur americké hegemonie či dál „zaklekávala“ na nejslabší skupiny obyvatelstva. Už v čase opoziční smlouvy se SOCDEM de facto stala garantem stability Klausem nastoleného kurzu transformace.
KSČM se navzdory kritické rétorice ke všemu polistopadovému nikdy nepustila do větší konfrontace s porevolučním kapitalismem, nikdy se nepokusila opravdu narušit český politický konsenzus, až nakonec pod tlakem voličů a stárnoucího členstva úplně přesedlala na národovectví po boku ANO, SPD, PRO a dalších pravicových projektů. Je jasné, že do budoucna musí česká levice přehodnotit, na jakém základě chce stavět a jestli je jejím cílem vybudovat novou SOCDEM, tedy ostentativně levicovou stranu stojící napravo od Blairovy Labour, nebo jestli chce opravdu změnit politické a ekonomické poměry v zemi.
Čerstvý vítr z USA
Inspiraci můžeme hledat například za oceánem, kde v baště antikomunismu a srdci světového kapitalismu vyrůstá svébytná a explicitně socialistická organizace s ambicí bojovat o politickou moc. Řeč je samozřejmě o DSA (Democratic Socialists of America), které se v posledním roce podařilo několik významných volebních úspěchů. DSA však nefunguje pouze jako volební mašina, má také bohatý vnitřní život a silně demokratickou a otevřenou strukturu. Operuje v ní několik frakcí, z nichž každá má mírně odlišný pohled na to, jakým směrem by se organizace měla vydat, jak by se měla vztahovat ke svým zástupcům v legislativních a exekutivních funkcích, a především jaký vztah by měla zaujmout k Demokratické straně, na jejíž kandidátkách se členové DSA ucházejí o hlasy voličů.
Nejinspirativnější frakcí DSA je jednoznačně MUG (Marxist Unity Group), jež prosazuje, aby se z DSA stala svébytná a politicky (na demokratech) nezávislá strana s bohatou vnitřní demokracií, transparentní strukturou a jasným politickým programem, na němž bude panovat politická shoda a který tak bude opravdu závazný, tedy ve zkratce chce z DSA udělat stranu, která by naplnila Špidlův výše zmíněný požadavek, aby strana byla sama politická obec. Své cíle MUG vyhlašuje otevřeně a opírá je o rigorózní teoretický základ vycházející ze studia socialistické historie a teorie (pro členství v MUG je potřeba absolvovat čtenářský seminář, jehož sylabus je dostupný na internetu). Nejzásadnější body z platformy MUG, politická nezávislost, jednota na základě programu a demokratická disciplína, si zaslouží podrobnější vysvětlení. Jsou totiž dle mého názoru relevantní i pro českou levici.
Lekce 1: politická nezávislost
Politická nezávislost znamená, že levicové strany by měly být nezávislé na stranách liberálních, v Česku například na Pirátech. Nejde přitom o to, aby levice ihned rozpustila všechny koalice; koneckonců DSA dodnes na demokratech nezávislá není, ale aby levicové projekty dlouhodobě k tomuto cíli směřovaly a vyhodnocovaly své kroky na základě toho, jestli k němu přispějí, nebo ne. Levice má totiž, nakolik se tomu v dnešní době nechce věřit, v mnoha věcech odlišný pohled na zásadní politické otázky než naši liberální přátelé. Aby mohla politicky existovat, nesmí se proto sama připravit o prostor tyto rozdíly artikulovat, jinak totiž s liberály splyne jak v očích voličů, tak z pohledu praktické politiky. V praxi to znamená, že levicová politická uskupení by měla prosazovat vlastní cíle skrze vlastní kampaně a iniciativy, budovat vlastní organizační struktury a do koalic vstupovat jako samostatné subjekty, nikoliv jako „osobnosti“ na cizích kandidátkách.
Pro MUG spočívá nezávislost ve „vytvoření jasného veřejného profilu DSA s vlastním programem, značkou a rétorikou“ a ve „vybudování vlastních institucí a prosazení vlastní stranické disciplíny v institucích politické moci“. Bez existence takového samostatného profilu se i zdánlivě velké úspěchy, například přítomnost dvou poslankyň za Zelené ve Sněmovně, nemusí proměnit ve zvýšenou podporu pro naše organizace a jejich cíle. Takto pojatá politická nezávislost nás také učí, že strany by se měly vyvarovat situací, kdy budou pravicí nuceny přejímat zodpovědnost za opatření, s nimiž zásadně nesouhlasí. To je ale lekce, kterou se česká levice po neúspěšné koaliční politice SOCDEM jistě naučila.
Lekce 2: jednota na základě programu
Snad ještě zásadnější pro naši levicovou scénu je druhý princip MUG, tedy jednota na základě programu. Jde o přesvědčení, že to, co drží levicové strany pohromadě nejlépe, nejsou osobnosti, vágní slogany nebo neurčité a volně interpretovatelné hodnoty, ale jasně definované konečné cíle jejich politického boje. „Právě přijetím politického programu s konkrétními požadavky vůči státu se prvním masovým socialistickým stranám podařilo na svou stranu získat miliony dělníků ve svých zemích,“ upozorňuje MUG na svých stránkách.
Takový program však není programem volebním, na který jsme zvyklí i z dob SOCDEM, nejde ani o takzvaný dlouhodobý program, který občas najdeme na nikým nenavštěvovaných stránkách dnešních politických stran. Podle MUG by měl program levicové strany popsat, jak si její členové představují společnost, kterou by chtěli vybudovat, tedy například společnost bez útlaku, vykořisťování, ničení planety či nerovného globálního obchodu (takzvaná maximální část programu). Měl by však také obsahovat opatření, kterými by strana chtěla takovou společnost začít utvářet (takzvaná minimální část programu). Je-li levicová strana opravdu přesvědčená o potřebě radikální proměny společnosti, funguje takový seznam jako brzda takzvaného politikaření, jelikož bez jeho naplnění je pro stranické vedení jen těžko obhajitelné přejímání exekutivní moci a vstupování do nesmyslných koalic.
Lekce 3: vnitřní demokracie
Tím se dostáváme k demokratické disciplíně volených zástupců. Podle MUG je hlavním centrem strany její řadové členstvo, nikoliv její poslanci, tajemníci či volební lídři, stejně jako centrem starověké polis byli její občané, nikoliv generálové nebo jiní funkcionáři. V praxi to znamená, že straničtí zástupci by měli být podřízeni stranickému kongresu, který reprezentuje celou členskou základnu. Právě kongres například určuje program, jenž je pro všechny straníky závazný v plném znění. Stejně jako v předešlých bodech má i zde „reálně existující“ DSA velmi daleko k ideálu, který MUG artikuluje. V principu jde ale o úvahu, bez níž nelze vybudovat opravdu demokratickou stranickou strukturu. Česká levice je dlouhodobě příliš orientovaná na osobnosti, které tak mohou přetlačit početnější skupiny jen díky svému jménu. Ukazuje to i příklad NSD: byť je sociální demokracie organizačně jednou z tradičně silnějších částí české levice, i politicky zběhlí lidé znají z jejích členů maximálně Vladimíra Špidlu. Oproti neformálním domluvám, jednáním, kde velí osobní antipatie, a vágním dohodám ohledně „hodnot“ je dění za oceánem závanem čerstvého vzduchu.
Inspirace pro Česko
Čím dál více lidí na levici cítí, že potřebujeme organizaci, která integruje ad hoc boje (například za Bedřišku) a krátkodobé specifické požadavky (za zvýšení platů či za zastavení vývozu zbraní do Izraele) do dlouhodobějšího politického projektu, který bude schopen nejen aktivizovat, ale nabídne i uvěřitelnou cestu k dosažení moci a naplnění svých požadavků. Takovou roli plní právě politické strany. I proto je potřeba ocenit jakékoliv snahy o spojování levicových subjektů. Zároveň však musíme být ochotni vyvodit reálné závěry z analýzy současné situace, to znamená udělat víc, než jen „podpořit“ kdejaký levicový projekt, jak po nás žádá Jiří Dolejš s ohledem na NSD. Koneckonců česká levice má mnoho podporovatelů a mnozí z nich jsou loajální voliči pravicových subjektů, jak se ukázalo z mediálních reakcí po vstupu SOCDEM na kandidátky Stačilo.
Potřebujeme však i lepší lídry. Z vedení levicových stran má člověk často pocit, že jsou se současným stavem spokojení. Jejich taktiky sice vyústily ve stagnaci a pomalý úpadek straniček, jimž velí, ale umožnily jim zachovat si relativně hegemonní pozici na jejich malém výseku levicové scény v Česku. Nezmění-li se něco, hrozí nám úpadek do levicového sektářství, které trápí západní levici od dvacátého století.
V Česku zkrátka není dostatek lidí, aby zde přežilo šest či pět zdravých levicových stran, což znamená, že pokud to předsedové a předsedkyně levicových stran myslí vážně, budou muset přistoupit k nějakému substanciálnímu sloučení, tedy k něčemu podstatnějšímu, než je předvolební koalice po vzoru Solidarity. Inspirací může být právě DSA, která je schopna v sobě obsáhnout městské ekosocialisty i staré trockisty, tedy přibližně celé ideové spektrum české levice. Možná se během tohoto procesu ukáže, že ne každý je ochoten obětovat vlastní značku a pozici a na takové sloučení přistoupit. Levice jako celek by se však neměla nechat vydírat ambicemi jednotlivců.
Osobně jsem přesvědčen, že vzhledem k rozložení sil a ideové orientaci jednotlivých stran je prozatím nejlepší šancí české levice vznik dvou uskupení, jednoho reálným sloučením Budoucnosti, Levice a ideálně NSD a druhého vznikem více či méně formální koalice okolo Zelených (zde by našel místo i Volt). Platformu, na jejímž základě by bylo možné první zmíněnou stranu vybudovat a která by jí zároveň umožnila směřovat k eventuálnímu sloučení i se Zelenými, by mohly představovat tři principy nastíněné výše.
Podstatné ovšem je, že okolo těchto dvou uskupení musí začít vznikat jednotná kulturní a mediální bublina, která by zprostředkovávala otevřený dialog členů obou subjektů a jejich spolupráci. Dnes se čtenář levicových médií o zakládání NSD či slučování skrze Progres Kongres mnoho nedozví. Nejlepší by samozřejmě bylo, aby sami představitelé (a podporovatelé jako Dolejš) jednotlivých subjektů medializovali své postoje k budoucnosti levicové politiky v Česku, aby veřejně obhájili svá uskupení a taktiky. Pokud tak neudělají, je i zodpovědností redakcí jednotlivých médií, aby širší levicovou scénu informovaly o tom, co si představitelé levice myslí i v tomto ohledu, a o průběhu jednání, která doteď probíhají za zavřenými dveřmi.
V ideálním případě by se takto vzniklá strana postupně stala výchozím a orientačním bodem pro všechny příznivce levice v zemi podobným způsobem, jako je tomu v případě DSA. Zkrátka dosáhla by oné obávané hegemonie, ale ne prostřednictvím osobních ambicí vůdců nebo zašlapáním ostatních projektů do země, ale proto, že by se stejně jako DSA díky otevřené a demokratické struktuře a shodě na dlouhodobých politických cílech stala domovem široké škály levicových tendencí, z nichž dnes mnohé žádné politické zastoupení nemají.
Autor je student politických teorií na FF UK.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás