„Není nic obtížnějšího, nebezpečnějšího a nejistějšího, než být průkopníkem a zavádět nový řád,“ píše v kanonickém textu politické teorie Niccolò Machiavelli. I bez něj to ví každý, kdo někdy jen narazil na snahu o spravedlivější svět.
Přesto to není nemožné. Dnes žijeme v době, kdy se tomu těžko věří, ale i Donald Trump byl kdysi politický outsider. Teď nás denně zaplavují jeho hysterické výlevy na sociálních sítích, během nichž vyhrožuje nukleární genocidou, napadením evropského spojence a zároveň vyobrazuje sebe sama jako Ježíše. Než se ale Trump stal všudypřítomným, býval taky obskurní figurkou z reality show, která byla v politických kruzích pro smích – nejlépe to ilustrovala řeč Baracka Obamy na galavečeru pro novináře v Bílém domě z roku 2011, kde si z něj tehdejší prezident utahuje a sál se přítomnému Trumpovi vysmívá doslova do očí.
Jenom zkopírovat newyorský vzor zní lákavě. Problém spočívá v tom, že to není všude možné.
Dnes je Trump podruhé prezidentem a mluví se o tom, že koncentrace moci v jeho rukou nemá obdoby minimálně od dob Franklina Roosevelta ve třicátých letech. Za sebou má kromě loajálního aparátu Republikánské strany také pulzující entitu, které se podle volebního sloganu Make America Great Again zjednodušeně říká MAGA.
V ní se daří konspiračním teoriím, doslovnému rasismu, agresivnímu přístupu k politickým nepřátelům, ale také různým formám populismu od čistě antielitářského sentimentu až po – donedávna – odpor k válkám. Někteří komentátoři označují MAGA za politické hnutí a avantgardu krajní pravice pro 21. století. Jiní za „pouhý“ kult osobnosti, který hlavně Trumpovi vydělává peníze. Pro někoho je to něco mezitím – přes internet propojená změť lokálních aktivistů, konspirátorů, tvůrců obsahu, prodejců reklam, podivných suplementů a čehokoliv dalšího. Všechny definice se ale shodují na tom, že MAGA a Trump nejprve změnili Republikánskou stranu, pak americkou, a nakonec i světovou politiku.
Na konci června se v New Yorku konaly primárky Demokratické strany před podzimními volbami do Kongresu a Senátu. Ve všech třech okrscích zvítězili kandidáti, kteří se buď přímo sami označují jako demokratičtí socialisté, nebo je v souboji podporovala místní buňka strany DSA (Demokratických socialistů Ameriky). Všechny tři výhry svojí podporou taky zaštítil od ledna úřadující starosta New Yorku Zohran Mamdani, který politicky rovněž vyrostl ve strukturách DSA.
Tomu se navíc daří prosazovat některé ze svých slibů. Minulý týden se schválilo zmrazení nájmů v milionu bytů, které podléhají městské regulaci nájemného, už po pár dnech úřadování oznámil rozšíření veřejných školek na mladší děti. Druhý volební úspěch tedy ukázal, že Mamdaniho vítězství nebyla náhoda nebo izolovaná událost. Další vítězství si DSA připsala prvního července v Denveru, kde vyhrála její kandidátka Melat Kiros – 29letá rodačka z Etiopie, která šla do politiky poté, co ji vyhodili z advokátní kanceláře za to, že veřejně hájila protesty proti izraelské genocidě Palestinců v Gaze.
Hlavní proud mrtvých ryb
Z různých koutů spektra pak začala létat přirovnání o tom, že „DSA je nová MAGA“. Na oblíbené trumpovské televizi Fox News začalo roztáčení kol strachu. „Tihle lidi vás okradou. Tihle lidi vám ublíží. Tohle nejsou obyčejní demokraté,“ hřímal například komentátor Jesse Walters. „Nesmíme je podcenit. Tuhle chybu udělali mainstreamoví demokraté. Mysleli, že jsou jedni z nich, a nakonec poslechnou stranické vedení, ale v tom se mýlí,“ varuje jeho kolega Greg Gutfeld – nikoliv explicitně, ale v podstatě před stejným scénářem, který potkal právě republikánskou stranu, kterou „převzal“ radikální outsider Trump.
Naopak doslovní jsou centrističtí demokraté. Třináct kongresmanů jen tři dny po primárkách oznámilo vznik iniciativy, která má odmítnout posun demokratické strany víc doleva. „Nesouhlasíme s MAGA. Nesouhlasíme se socialisty. Nechceme tenhle extremismus. Chceme mainstream,“ popsal výmluvně iniciativu Tom Suozzi, jeden ze signatářů.
Jak už to tak bývá, tak tento „hlavní proud“ neznamená téměř nic konkrétního – kromě „kapitalismu, rozpočtové odpovědnosti, silných hranic a hrdosti na Spojené státy.“ V praxi tedy to, že si Američani dál budou platit horentní sumy za základní zdravotnictví, posílat děti buď do drahých soukromých, nebo přeplněných veřejných škol, dál bombardovat různé části světa nebo unášet a k tomu deportovat lidi, kteří nemají správnou barvu kůže.
Na tom, že se Trump i jemu věrná média snaží malovat strašidelné obrazy levice, není nic překvapivého. Ani na tom, že vedení demokratické strany sloužící jen svým korporátním donorům srovnává levici s fašisty. Ale popis toho, že se DSA blíží k převzetí demokratické strany, – ať už skrz přímou paralelu s MAGA nebo jinak – občas zaznívá i od jejich sympatizantů.
To ale není pravda. Má to hned několik důvodů a jejich přehlížení by bylo škodlivé jak pro samotnou americkou levici, tak pro ty, kteří by se z jejích pokusů chtěli inspirovat v Česku. Řečeno spolu s klasikem – byla by škoda pro „optimismus vůle“ přehlížet „pesimismus faktů“.
Decentralizace s omezeným dosahem
S růžovými brýlemi by se mohlo zdát, že DSA teď jednoduše začne replikovat svoje newyorské úspěchy napříč Spojenými státy. To ale přehlíží decentralizovanou strukturu strany, která má jen velmi slabé vedení na federální úrovni. V praxi to znamená, že si každá z lokálních buněk dělá to, co sama uzná za vhodné.
V některých místech, jako je právě New York, dominují frakce, které se soustředí na elektorální politiku a volební kampaně. Tam se na ně zaměřují od poloviny minulé dekády – i díky dlouho budovaným znalostem a dovednostem se je naučili dělat tak dobře, že do té Mamdaniho dokázali zapojit neuvěřitelných sto tisíc dobrovolníků.
Jiné frakce ale volební strategii vůbec nepraktikují. Místo toho organizují pracující do odborů v nájemních domech nebo na pracovištích. Mají pro to různé důvody na široké škále – od velmi pragmatických („progresivní kandidáty lze zvolit snadněji v New Yorku než v Texasu a Alabamě“) přes strategické („pár lepších politiků nezlepší zkažený systém“) až po ideologické („volby jsou liberální a tudíž špatné“). Poslední zmíněné nechvalně proslulé levicové sektářství ilustruje níže přiložená sice ironická, ale mezi členstvem DSA populární infografika.
AI jako Izrael
Všechny okrsky, ve kterých si DSA připsala červnová vítězství, platí mezi ty s nejprogresivnějšími zástupci v celém americkém Kongresu. Když se podíváme na jiné progresivní kandidáty napříč USA, v primárkách se jim tak dobře nevede. Nemusíme se přitom dívat ani na konzervativní státy na jihu. Například progresivní kandidáti Nida Allam v Severní Karolíně a Junaid Ahmed v Illinois se ucházeli také o relativně stabilně demokratické okrsky. Oba ale prohráli.
V New Yorku se podařilo organizovaným lidem porazit organizované obří peníze, které kvůli Palestině do volebních soubojů nalila nechvalně proslulá proizraelská dárcovská skupina AIPAC. Její strategie do genocidy v Gaze – a v některých případech i po ní – fungovala téměř stoprocentně. V tradičně demokratických státech dát spoustu peněz centristickému demokratovi, který se pak nebude zajímat o izraelský apartheid, natož změny v americké zahraniční politice. V případě Allam a Ahmed je přitom neporazili „proizraelské peníze“, ale „proAI peníze“. Dárcovské skupiny přímo navázané na AI korporace začaly lít miliony dolarů už do primárkových soubojů přesně podle „AIPAC strategie“, aby ochránily svoje ekonomické zájmy. V Illinois a Severní Karolíně to vyšlo – oba progresivní kandidáti měli v programu moratorium na výstavbu datacenter. Ta sice přinášejí růst AI bubliny a zvyšování zisků pro majitele akcií, ale pro místní obyvatele v sousedství to znamená horší podmínky k životu: dražší elektřinu a nedostatek pitné vody.
Specifický limit pak ukázal poslední vývoj okolo Grahama Plattnera, levicově-populistického kandidáta do Senátu ve státu Maine. „Volební buňky“ DSA svoje lídry pečlivě rozvíjejí. Ať už z hlediska politického vzdělávání nebo postupného posouvání na vyšší úrovně politiky. Příkladem je právě Mamdani, který kandidoval na starostu celého New Yorku poté, co byl čtyři roky zastupitelem státu New York za jeden konkrétní newyorský okrsek. Zato Plattner neměl politické zkušenosti s výjimkou správce přístavu v malém městě. Letos rychle vyletěl jako kometa primárek. To by samo o sobě nemuselo být nutně na škodu. Jenže v poslední době začaly vycházet najevo obvinění ze sexuálního obtěžování dvou žen. Pokud by Plattner stoupal „postupně“, na podobný skandál by se přišlo dřív.
Levicová moc nemá zkratky
DSA zatím není masová organizace. Počty jejích členů v New Yorku sice vzrostly v řádech tisíců, ale ani zdaleka se nepřiblížily deseti tisícům. I v něm se stále jim – někdy zprava, někdy zleva – vyčítá, že jde o stranu bez kořenů v migrantských a nebílých komunitách, byť se to po Mamdaniho zvolení pomalu mění.
Pro potenciální MAGA scénář je to důležité. Radikální verzi americké pravice stačí charismatický lídr a nakloněná média od korporátních televizních kanálů po polarizující algoritmy sociálních sítí. To vše funguje díky tomu, že Trump nasedá na konspirační i rasistické sentimenty, které byly v americké společnosti dlouho přítomné a hlavní proud demokratů a republikánů je například svým kriminálním přístupem k migraci jen podněcoval. Levice místo toho kráčí do mnohem strmějšího kopce.
Přerozdělovat bohatství od korporací ve prospěch volného trhu se v USA nenosí od konce první poloviny minulého století. Tenhle „selský rozum“ částečně prorazilo hnutí Occupy na začátku minulé dekády, které následoval Bernie Sanders a jeho kampaně v prezidentských primárkách. „Hranice akceptovatelného“ teď ještě dál posouvá Mamdani.
Nejde ale jen o názory lidí. Bojovat proti zájmům nejbohatších vždy přinese reakci. V malém to zažila i vláda Joe Bidena. Levicovému křídlu demokratů se podařilo za celou řadu ústupků prosadit o něco tvrdší přístup proti monopolům, což symbolizovala úřednice Lina Khan. Technologické firmy ve volbách ve velkém podpořily Donalda Trumpa. Takhle to dopadá, když se bojuje s velkými korporacemi bez zorganizované základny.
Masové instituce, které by demokraticky reprezentovaly americké pracující, dnes upadají. Demokratickou stranu neřídí její členové, ale donoři. Počet členů v odborech stále klesá. Levice stále nemá recept, jak tento trend zvrátit – zatím ani z pozic, kde už má politickou moc.
Limity sociální demokracie
Mamdani zatím úspěšně prosazuje sociálně demokratickou politiku. Oznámil rozšíření předškolní péče, zmrazil nájmy v milionu bytů, zrušil daňové úlevy pro „přespolní“ majitele druhých a dalších nemovitostí, ale začíná budovat i veřejné supermarkety. To je skvělý úspěch – ještě v listopadu například o plánu se školkami i v liberálních médiích mluvili jako o „zázraku“, který se nejspíš nepodaří. I proto Mamdani ve svém projevu po 100 dnech vládnutí 22krát použil slovo „doručit“. Mamdaniho přerozdělování ale zatím aktivně nepracuje s tím, že by efektivně posilovalo moc pracujících lidí – změny dělá za lidi, nikoliv s nimi. Statisíce dobrovolníků z kampaně zatím jen sledují videa o úspěších na sociálních sítích.
Mamdaniho postup dává smysl takticky, nejdřív „doručit, pak se pustit do větších bojů“. Ale neměli bychom si z toho vzít poučení, že rolí levice – ať už ve stranické politice nebo kdekoli jinde – je něco dokazovat našim liberálním kamarádům. Po letech ponižování a následném uzavírání levice do bublin univerzitních seminářů a malých aktivistických kolektivů, je to pochopitelný instinkt. Nesmí ale odvádět naši pozornost od toho zásadního – jak budovat moc pro miliony pracujících lidí.
Nejde o nějakou „ultraradikální kritiku“ – i sám Mamdani ve svém vítězném projevu sliboval, že „politika přestane být něčím, co se nám děje, ale stane se něčím, co společně děláme“. Proti silným soupeřům a krizím, které dřív nebo později přijdou, bude masová podpora zcela jistě potřeba.
Pozitivním signálem uvnitř Mamdaniho projektu je „kancelář masového zapojení“. Ta má zapojit řadové Newyorčany do politických procesů. Jejím prvním projektem bylo masové klepání na dveře a zvaní obyvatel na rokování nájemní komise. Právě tam dorazilo mnohem víc lidí než obvykle a komise rozhodla o zmrazení nájmů. To by se sice stalo nejspíš i bez těchto „masových nájemnických svědectví“, protože její členy určuje starosta. Pokud se podaří podobné projekty posunout za symbolickou úroveň, půjde o vykročení správným směrem.
Nečekat na New York
Jenom zkopírovat newyorský vzor zní lákavě. Problém spočívá v tom, že to není všude možné. Mamdaniho podporovatelé se můžou vysmát hrozbám pravice, že z New Yorku odejdou boháči. V jiných, méně atraktivních státech USA i EU je ale úprk kapitálu reálné riziko. V USA proti sobě soupeří v nižších korporátních daních, ve východní Evropě zase v pobídkách pro zahraniční investice výměnou za pracovní místa v továrnách (nejčastěji německých automobilek). V oblasti nájmů má sice Mamdani moc zmrazit nájem v milionu bytů. Ve 30 státech USA je ale jakákoliv regulace nájemného zakázána zákonem.
Pro úspěšnou obnovu spravedlivé společnosti proto potřebujeme důkladnou analýzu bodu, ve kterém se nacházíme. Kromě toho potřebujeme řadu taktik – nejen soustředit se na volby. Potřebujeme nové organizace, které zmobilizují zatím atomizované a tím pádem bezmocné skupiny. Příklad jsou nájemnické odbory s desetitisíci členy v Kansasu nebo odbory v Amazonu. Potřebujeme reagovat na nové výzvy, jako jsou boje o datacentra.
Kromě toho ale potřebujeme vymáčknout co nejvíc z již existujících institucí pracujících. Odbory jsou často zkostnatělé, pomalé a lidi můžou mnohdy spíš pacifikovat než povzbuzovat k boji za důstojné podmínky. Ale jde o obří instituce, které mají přístup k – v americkém případě ke stovkám – milionů pracujících. Fašismus zrychluje a nemáme čas jenom na hluboké a pomalé organizování. Navíc jsou ukotvené ve strategických odvětvích jako doprava či těžký průmysl atd. Úspěšným příkladem jsou United Auto Workers pod vedením nového předsedy Shawna Feina od roku 2023.
Nic z toho není důvodem k pesimismu. Politika se hýbe ve skocích a všechno může dopadnout dobře – třeba už v amerických volbách 2028. Bude to ale od nás všech, co to myslíme vážně, hodně práce. Je čas sundat růžové newyorské brýle, poučit se z užitečného a vyrazit do práce
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás