Důvodem bývají vysoké ceny nájmů a energií, rozvody, smrt partnera nebo ztráta zaměstnání, ale také psychické a zdravotní potíže. O střechu nad hlavou přicházejí mladí lidé opouštějící dětské domovy, přeživší domácího násilí i senioři. Právě kvůli těžkým životním situacím ve spojení s drahým a nedostupným bydlením u nás lidé nejčastěji končí na ulici. A jakmile se tam jednou ocitnou, neexistuje snadná cesta zpět – bezdomovectví má u nás dlouhodobý charakter, polovina lidí bez domova takto žije šest a více let a dvě třetiny do něj propadají opakovaně. Ačkoliv se jim snaží pomáhat sociální služby i řada neziskových organizací, momentální politika řešení bezdomovectví jim návrat do běžného života příliš neusnadňuje.
Past prostupného bydlení
Přestože je bezdomovectví mnohdy důsledkem vnějších příčin, stále přežívá přesvědčení, že lidé bez domova zkrátka bydlet neumějí, a pokud mají mít šanci na úspěch v klasickém nájemním bydlení, musí se to nejprve naučit. Z této logiky vycházejí programy takzvaného prostupného bydlení (Housing Ready), populární i v Česku. Člověk zasažený bezdomovectvím v nich musí před tím, než dostane šanci vrátit se do běžného bydlení, prokázat „schopnost a připravenost bydlet“. Jinými slovy, právo na bydlení si musí nejprve zasloužit.
Housing First umožňuje přesun z života na ulici rovnou do standardního nájemního bydlení.
V souladu s principy prostupného bydlení člověk bez domova nejprve přespává na noclehárně. Pokud zvládne dodržovat všechna její pravidla a zajistí si stabilní příjem (například v podobě sociálních dávek na bydlení), může se ubytovat v azylovém domě. Zde už sice může zůstávat i přes den, ale pouze dočasně. Během přechodného období přitom musí hradit poplatky za ubytování a naplňovat svůj individuální plán, který zahrnuje hledání práce, vyřizování dávek nebo řešení dluhů. Pokud v této zkoušce obstojí, přechází do tréninkového bydlení, což jsou typicky domy na půl cesty nebo chráněné bydlení. Jestliže uspěje i zde, může požádat o sociální byt a následně usilovat o bydlení s běžnou nájemní smlouvou.
Pokud však v jakémkoliv bodě nezvládne dodržovat pravidla a plnit nařízené závazky, propadá člověk bez domova systémem zpět na ubytovnu nebo na ulici. V bludném kruhu prostupného bydlení se může točit klidně desítky let, aniž by se dostal do finální fáze.
„Největším úskalím Housing Ready je podmíněnost bydlení. Člověk může o možnost postoupit dál přijít kvůli relapsu, dluhu, porušení režimu nebo konfliktu se sociální službou. Ti, kteří mají nejsložitější zdravotní a sociální problémy, pak paradoxně nejčastěji propadají systémem, který jim měl pomoci,“ vysvětluje poradkyně Platformy pro sociální bydlení Ivana Morvayová. Dodává, že dalším závažným úskalím tohoto přístupu je opakované stěhování. Člověk bez domova investuje energii do adaptace na jeden režim a následně je nucen se přesunout jinam. Pobyt v kolektivním zařízení navíc není věrným nácvikem samostatného bydlení – schopnost dodržovat režim azylového domu není totéž jako schopnost pronajímat si byt.
Prostupné bydlení stojí na předpokladu, že stabilní domov je odměnou, kterou člověk může získat plněním kritérií a prokázáním kompetencí. Praxe však ukazuje, že mnozí lidé bez domova bydlet umějí, a o střechu nad hlavou přicházejí především kvůli ekonomickým faktorům, jako jsou příliš nízké příjmy v poměru k nájmu. Systém navíc naprosto selhává u lidí s komplexními potřebami (duševní onemocnění, závislosti, těžké dluhy), kteří by potřebovali spíše dlouhodobou asistenci přímo v běžném bydlení. Sociální byty jsou ovšem nedostatkové a ty, které jsou v nabídce, bývají často příliš velké, a tím pádem i drahé.
Předpoklad změny
Oproti prostupnému bydlení vychází přístup „bydlení především“ (Housing First) z přesvědčení, že bydlení je základním lidským právem. Nárok na něj tudíž mají všichni bez rozdílu. Přístup Housing First se poprvé prosadil v americkém Los Angeles na konci osmdesátých let, kde jej popularizoval psycholog a aktivista Sam Tsemberis, zakladatel organizace Pathways to Housing. Tsemberis přišel s koperníkovským obratem v podpoře lidí zasažených bezdomovectvím – jeho metoda, podle níž je nejdříve nutné zajistit jim stabilní bydlení a ostatní potřeby lze řešit až posléze, se ukázala jako mimořádně efektivní a postupně se rozšířila i do zbytku světa.
Pokud si prostupné bydlení představíme jako žebřík, jehož jednotlivé příčky musí člověk bez domova postupně zdolávat, Housing First umožňuje přesun z života na ulici rovnou do standardního nájemního bydlení. Součástí takového přechodu je komplexní pomoc se získáním zaměstnání, dávek a orientací ve zdravotním i sociálním pojištění, doprovázení k lékaři i léčba psychických onemocnění či závislostí. Pomoc je založena na individuálních potřebách a ochotě daného člověka: bydlení může získat i v případě, že nenastoupí do psychiatrické léčby, nepřestane pít či brát drogy nebo si nehledá práci. Vyžaduje se od něj však plnění stejných povinností jako od kteréhokoli jiného nájemníka, zejména placení nájmu, péče o byt a respektování sousedských vztahů.
Morvayová podotýká, že stabilní bydlení usnadňuje pozitivní změny. „Člověk se může vyspat, pravidelně brát léky, vařit, získat doklady, přijímat návštěvy terénního týmu a plánovat další kroky,“ uvádí. Návrat do běžného života navíc nemusí u každého znamenat úplnou abstinenci a zaměstnání na plný úvazek – primárním výsledkem je ukončení bezdomovectví a udržení bezpečného bydlení. Pro některé účastníky zabydlovacích programů může být hlavním přínosem snižování rizik neboli harm reduction: stabilnější zdraví, méně hospitalizací, omezení užívání návykových látek, obnovení rodinných kontaktů nebo dlouhodobé udržení bydlení.
Výsledky řady rozsáhlých zahraničních studií hovoří jasně. Ať už jde o mládež žijící na ulici, lidi s duševním onemocněním, nebo drogově závislé, Housing First doslova zachraňuje životy. Když dostanou lidé možnost vrátit se do stabilního a bezpečného bydlení, vykazují nejen větší ochotu, ale také úspěšnost v tom podniknout kroky k postupnému zotavení. Účastníci programů bydlení mají násobně vyšší šanci, že si bydlení udrží, a také vyšší celkovou kvalitu života, včetně účasti na vzdělávání nebo zaměstnanosti. Méně často také končí na pohotovosti nebo v nemocnici a méně umírají na předávkování.
Bezdomovectví jako rozsudek smrti
Diagnóza Z59 neboli problémy spojené s bydlením a ekonomickými okolnostmi – pod tímto kódem jsou u nás meziročně evidovány stovky zemřelých lidí bez domova (mezi lety 2010 a 2022 šlo o více než šest tisíc lidí). Umírají především lidé v mladším a středním věku – v průměru o šestnáct let dříve, než je populační průměr, v Praze dokonce o dvacet let. Právě tato úmrtí jsou jedním z nejsilnějších argumentů pro Housing First. Lidé na ulici totiž většinou umírají v důsledku vnějších příčin, tedy na podchlazení, otravy, úrazy nebo záněty plic. Tyhle jevy nejsou nevyhnutelné, včasnou pomocí a zajištěním bezpečného a stabilního bydlení je možné jim zabránit.
Lidé, kteří jsou nuceni zdolávat jednotlivé fáze prostupného bydlení, však zůstávají bez domova mnohem delší dobu a opakovaně se do bezdomovectví propadají. Každý den strávený na ulici znamená nejen ohrožení na životě, ale také stres a zvýšené riziko psychického, fyzického a sexuálního násilí, kterému nadměrně čelí především ženy bez domova.
Útoky proti lidem bez domova bývají velmi surové a málokdy je někdo nahlásí, včetně samotných obětí. Roli v tom hrají strach a špatné osobní zkušenosti s policií a státní správou, nedostatek informací o možnostech, jak podobné případy řešit, a také chybějící motivace i finance. Násilí páchané na lidech bez domova je velmi reálné, přestože je nejen v médiích často přehlíženo nebo bagatelizováno. Každá taková zkušenost samozřejmě prohlubuje psychické trauma a riziko závislostí, a tím bere obětem šanci vrátit se do běžného života.
Pracovat z ulice se nedá
Jedním z důvodů, proč prostupné bydlení mnohdy selhává, je nutnost splnit nejrůznější požadavky ještě před vstupem do bydlení. Lze si však snadno představit, že například abstinence je mnohem složitější v podmínkách, kdy člověk pouze přespává na noclehárně a přes den tráví čas na ulici, mezi lidmi užívajícími návykové látky. Také je jasné, jakým překážkám a předsudkům čelí zájemci o práci ubytovaní v azylovém domě, kteří zároveň stabilní příjem potřebují, aby měli v budoucnu šanci dosáhnout na sociální byt.
Jak upozorňuje Morvayová, hledání práce vyžaduje možnost vyspat se, uchovat si čisté oblečení, pravidelně se mýt, mít telefon, internet, adresu pro korespondenci a bezpečné místo pro osobní dokumenty. Podobné je to s léčbou: člověk bez domova může postrádat potřebné doklady, peníze na dopravu nebo návaznou zdravotní péči. Požadovat nejprve léčbu a zaměstnání proto může znamenat chtít výsledek, pro který člověku chybějí základní podmínky.
Utopie, která funguje
Dobrou zprávou je, že po celém světě můžeme najít rostoucí množství úspěšných projektů Housing First. Pomohly například lidem zasaženým bezdomovectvím v Kanadě nebo Irsku či lidem bez domova z řad válečných veteránů ve Spojených státech, populární jsou také ve Finsku a Francii.
O úspěšné příklady však není nouze ani v českém prostředí: v současné době běží celá řada programů, například v Moravskoslezském kraji, Plzni, Jihlavě či Praze. Od skromných začátků v roce 2016 se Housing First rozšířil do desítek obcí a získal podporu neziskových organizací napříč Českem. Podařilo se zabydlet více než tisíc domácností a většina z nich si bydlení udržela.
Vůbec prvním projektem využívajícím přístup Housing First byl Rapid Re-housing, na kterém spolupracovala nezisková organizace IQ Roma servis s Magistrátem města Brna a několika městskými částmi. Díky projektu se do běžného nájemního bydlení přestěhovalo celkem padesát rodin zasažených bytovou nouzí. Na tento projekt pak navázal druhý, který spolupracoval s dvaceti původními rodinami, jež potřebovaly další podporu.
Díky týmu výzkumnic a výzkumníků z Ostravské a Masarykovy univerzity víme, že osmačtyřicet podpořených rodin si po roce od zabydlení nájemní smlouvu prodloužilo. Po pěti letech žilo ve vyhovujícím bydlení více než sedmdesát procent z nich. Projekt Housing First navíc pomohl udržet děti v rodinách, snížil jejich zdravotní problémy, zlepšil školní docházku i úspěšnost a mnoho rodičů si díky němu našlo práci. Nemluvě o ušetřených penězích z veřejného rozpočtu: snížené náklady na azylové bydlení a státní péči o děti u každé nastěhované rodiny činily dohromady téměř osm milionů korun za pět let.
Koordinátorka projektů z IQ Roma servis Denisa Fialíková popisuje, že organizace během zavádění přístupu Housing First narážela na chybějící politickou vůli i předsudky ze strany většinové společnosti. „Zejména v začátcích jsme se setkávali s tím, že je nefér zabydlovat rodiny, které si to nezaslouží. Někteří lidé měli pocit, že dáváme takovým rodinám byty zadarmo, zatímco oni nic takového nedostanou,“ vzpomíná. Opak je pravdou – cílem obou projektů bylo od začátku samostatné zabydlení rodin, které budou plnit veškeré povinnosti vyplývající z pronajímání bytu. To se u většiny z nich ostatně podařilo.
Přestože byly oba projekty velmi úspěšné, vedení města Brna na ně v letošním roce nenavázalo. Právě chybějící dlouhodobá politická podpora a stabilní financování jsou hlavními překážkami rozvoje Housing First v Česku. Projekty běží obvykle v řádu několika let a při konci dotace dochází k rozpadu zkušených týmů, vzniká také nejistota ohledně toho, kdo bude dále poskytovat podporu již zabydleným domácnostem.
Housing First není univerzální řešení
Dnes již není pochyb o tom, že Housing First je vědecky podložený a funguje. Sám o sobě však tento přístup nemůže nahradit preventivní opatření, která pomáhají předcházet ztrátě bydlení: výstavbu dostupných bytů nebo včasnou podporu lidem ohroženým dluhy, vystěhováním či ztrátou příjmu. Neřeší sice podstatu problému, kterou je bytová nouze v Česku, ale lidem, kteří se už na ulici ocitnou, dává mnohem lepší šanci na návrat do běžného života.
Prostupné bydlení je sice přístup s dlouhou tradicí, který ale bezdomovectví nikdy nevyřeší. Poradkyně Platformy pro sociální bydlení Morvayová popisuje, jak hluboce zakořeněný je tento systém v síti českých sociálních služeb: „Obce a organizace mají azylové domy, ubytovací kapacity, personál i zavedené předpisy. Přechod k Housing First vyžaduje něco jiného: dostupné nájemní byty, dlouhodobé financování podpory, spolupráci sociálních, zdravotních a dalších služeb i ochotu přijmout určité riziko.“
Nelze uspokojivě odůvodnit, proč by lidé zasažení bezdomovectvím měli i nadále procházet spletitým systémem prostupného bydlení, který nejčastěji končí návratem na ulici. Leda bychom si mysleli, že bezpečí, střecha nad hlavou a důstojné životní podmínky nejsou samozřejmostí, ale něčím, co si v dnešní kapitalistické dystopii každý z nás musí vybojovat.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás