Možná ten zvláštní pocit taky znáte. Dostanete otázku, ale hned víte, jakou chce tazatel slyšet odpověď. Nepříjemnost celé situace se pak odvíjí od toho, jak velkou moc nad vámi druhá strana má. Jestli chce kamarád vědět, že mu to sluší, nebo se váš šéf ptá na „spokojenost s managementem“.
Za celých 250 let svojí historie vedly Spojené státy celou čtvrtinu válek po roce 1989. Tedy v období, které údajně mělo být „bezpečným koncem dějin“.
Podobnou situaci teď zažívají hlavy států všech zemí NATO. Jejich situace je o to nepříjemnější, že se ptá největší armáda na světě, jejíž velitelé se nijak netají tím, že vámi otevřeně pohrdají – prohlášení okolo zabírání Grónska jsou jen nejviditelnějším příkladem.
Server Bloomberg News v pátek 14. srpna přinesl zprávu o dotazníku, který USA rozeslaly všem členským státům NATO. Washington se v něm ptá třeba na to, jestli se státy veřejně vymezily proti trendu „Made in Europe“ – tedy nakupování primárně evropských zbraní namísto amerických.
„Pokud ne, byli byste to ochotni udělat?“ stojí v uniklém dokumentu, který by mohl sloužit jako učebnice návodných otázek pro tajné služby ze studené války. Nejde přitom jen o veřejná prohlášení. Text obsahuje i dotazy na to, kolik zbraní stát nakupuje od amerických dodavatelů.
USA už od dob Baracka Obamy dávají najevo, že by Evropa měla převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost. S Trumpem je tato snaha hlasitější a agresivnější. V jádru na tom není nic kontroverzního – být závislý na zemi, jejíž politický systém je extrémně zkorumpovaný v důsledku neregulovaných peněz velkých korporací a produkuje natolik nestabilní a nekompetentní prezidenty, jako jsou Donald Trump či Joe Biden, zkrátka není dobrý nápad.
Uniklý dotazník ale ilustruje konkrétní americkou vizi pro Evropu. Do ní zapadá třeba také systém PURL posvěcený na posledním summitu NATO – evropské státy v něm nakupují americké zbraně pro Ukrajinu. USA se evidentně chtějí stahovat z Evropy vojensky. Už v květnu oznámily stažení pěti tisíc vojáků z německých základen, další nejspíš přijdou po dokončení „přezkoumání“ na konci roku. Ale spolu s tím USA chtějí, aby si evropské státy kupovaly americké zbraně. Evropská závislost má tedy pokračovat – jen na ní USA mají víc vydělávat.
Úsměv a přikyvovat
Americké záměry tak rozbíjejí dva hodně populární příběhy, které se vyprávějí v českém mediálním prostoru. Ten první byl nejsilnější na začátku Trumpova úřadování. Jeho kroky jsou prý skvělým „budíčkem“, takže bychom za něj měli být vlastně vděční, protože na konci budeme všichni spokojení.
Dnes je jasné, že nebudeme. Trump chce, aby Evropa byla hlavně poslušná a ideálně za co nejmenší cenu. V mezinárodním řádu podle USA vždy existovaly hierarchie a Evropa měla dlouho jednu z těch lepších pozic. Trump ji teď tlačí po žebříčku dolů.
Druhý oblíbený příběh tvrdí, že evropská servilita vůči Trumpovi je ten správný přístup. Stačí vše odkývat, mezitím se „osamostatnit“ a všechno dobře dopadne. V praxi ji provozuje generální tajemník NATO Mark Rutte, v Česku ji hlasitě hájí Tomáš Pojar, bývalý vlivný poradce Petra Fialy, který je dnes na výplatní pásce amerického republikánského think tanku. „Pokud bude Evropa Trumpa neustále okopávat do kotníků, on může Evropu pro změnu kopnout do zadnice… Bohužel si s tímto ohněm nesmíme zahrávat,“ říká Pojar v reakci na to, že španělští politici nesouhlasí s válkou v Íránu.
Jenže nyní je čím dál tím jasnější, že souhlasit s Trumpem a „osamostatňovat se“ nejsou slučitelné cíle. Když se loni podepisovala obchodní dohoda mezi USA a EU, Trump v ní Evropany oškubal.
Pokud se dotáhne její schválení, EU bude muset nakupovat více amerického plynu, přijmout cla na svůj vývoz a zrušit dovozní poplatky na zboží z USA. Souhlas se tehdy obhajoval tím, že Evropa potřebuje USA kvůli bezpečnostním garancím zpoza Atlantiku. Dnes ale vidíme, že ty v podání USA znamenají jen dvě věci – nákup amerických zbraní a podporu amerických válek.
Řekněte, že máme pravdu
Washington chce totiž v dotazníku také vědět, zda státy „veřejně podporovaly zahraniční politiku USA“. Konkrétně zmiňuje „iniciativy na Blízkém východě a na západní polokouli“. U toho je dobré si připomenout, co to v Trumpově druhém období znamená – únos prezidenta cizí země, aktivní podporu a krytí izraelské genocidy v Gaze, anexi Západního břehu i okupaci Libanonu a v neposlední řadě stupidní a brutální válku s Íránem, která zdražila základní suroviny pro celý svět.
S tím vším se ale USA nespokojí. „Ukázal váš stát podporu pro americký přístup síly, jasnosti a ticha?“ zní další otázka. Jde o odkaz na frázi ministra války Peta Hegsetha. Dejme teď stranou malichernost a narcismus toho, že se od států vyžaduje podpora pro konkrétní slovní spojení konkrétního trumpovského pohlavára. Dejme stranou i to, že všechna tři slova působí z úst představitele americké administrativy jako sebeironie.
Co se týče síly, USA v Íránu nedokázaly svrhnout režim, jak si přály, a Teherán je dál schopný ochromovat provoz v Hormuzském průlivu. Co se týče jasnosti, nikdo neví, co přesně je jejich cílem, protože se už nespočetněkrát změnil. A mluvit o tichosti s prezidentem, který každý týden říká něco jiného a pomocí AI obrázků vyhrožuje nukleárním holocaustem, je už úplná rezignace na to, že slova mají nějaké významy.
Podstatné je ale to, že Hegsethova fráze pocházi z projevu, ve kterém vymezuje doktrínu pro státy východní Asie a Pacifiku. Slibuje jim, že USA budou jejich spojencem, když společně vybudují vojenskou sílu – tedy že budou nakupovat víc amerických zbraní – proti Číně.
Všichni hrobaři NATO
Trump tedy od NATO očekává, že bude přinejmenším podporovat „odstrašování Číny“ v jeho velmocenském soupeření. Mezitím USA ve zbytečné válce proti Íránu vystřílely munici pro protivzdušnou obranu, která teď chybí Ukrajině. „Nedostatek je tak akutní, že ukrajinské vzdušné síly přestaly zveřejňovat pravidelná čísla raket vystřelených z Ruska,“ potvrzují ukrajinští představitelé pro Financial Times.
I americké impérium v sobě mělo rozpory. Kromě všech převratů, vojenských diktátorů, operací CIA, mučení a válečných zločinů občas dělalo i věci, které opravdu pomáhaly lidem v různých částech světa – ať už šlo o humanitární programy USAID nebo právě podporu napadené Ukrajiny. Teď už nezvládá nebo nechce zvládat ani to. Nehledě na morální soudy by teď mělo být jasné, že být v NATO společně s USA jednoduše není dobrý nápad. Zatímco dřív šlo o morální pozici, dnes jde o otázku přežití.
Leckdo by mohl namítnout, že to je holt důsledek dnešní „turbulentní doby“ a nic z toho nešlo předvídat. Z tohoto omylu nebo sebeklamu nás vyvede prostý pohled na čísla. Za celých 250 let svojí historie vedly Spojené státy celou čtvrtinu válek po roce 1989. Tedy v období, které údajně mělo být „bezpečným koncem dějin“. Být v „obranné alianci“ se státem, který na tolik jiných států útočí, vždy zadělávalo na problém.
Někdo by zase mohl tvrdit, že stačí „přečkat Trumpa“. Do konce volebního období už zbývá jen něco málo přes dva roky. Jakkoliv jsou jeho výstřelky a rétorika extrémní, jde pouze o jednu stranu mince.
Na té druhé straně jsou slábnoucí USA, jež ustupují z pozice světového hegemona. Jenže zahraniční politiku v nich tvoří kohorta lidí v armádě, úřadech a think tancích, kteří neznají nic jiného než americkou dominanci, jsou zvyklí na neomezenou vojenskou a ekonomickou sílu, ale s novou situací si neví rady. Vakuum pak Trump může snadno vyplňovat svými šílenými výkřiky. Ostatně i zmíněný dotazník pro spojence nejde odmávnout jako pouhý „Trumpův výkřik“ – musela na něm pracovat celá řada lidí z tohoto bezpečnostního „deep statu“.
Bezradnost národněbezpečnostních expertů se projevuje i na politické úrovni – tím, že vedení hlavní opoziční strany proti agresi vůči Íránu neprotestuje. Chce jen upravit proces, kterým se vede, a nechat ji schválit Kongresem. Jde přitom o válku s nejmenší podporou veřejnosti v historii USA – dokonce i tu ve Vietnamu podporovalo víc lidí.
Krize americko-evropských vztahů je tedy mnohem hlubší než mandát Donalda Trumpa – a než se nám snaží namluvit jeho evropští nohsledi typu Tomáše Pojara. Otázkou tedy zůstává, jestli může organizace jako NATO takovou krizi přežít. A pokud ne, tak nezbývá než doufat, že její konec bude obnášet co nejméně násilí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás