Jsou opravdu všichni single muži idioti?

Novinářka Anna Koucká napsala minulý týden na web Page Not Found výpověď o tom, že končí s randěním, protože jsou podle ní single muži k ničemu. Navázala tak na jiné ženy, které se veřejně hlásí k heteroskepticismu – představě, že vztahy s muži jim život spíš komplikují, než obohacují. Že se muži „nestihli emancipovat“, jak píše novinářka už v titulku, a že je lepší být sama.

Veřejně mluvit o negativních zkušenostech s randěním a o tom, že se vám nedaří najít uspokojující vztah, chce velkou dávku odvahy. Část lidí – nehledě na gender – vás začne urážet. Kdokoli, kdo takto reaguje, je samozřejmě pitomý a dost často tak ventiluje vlastní nenávist k ženám. Jenže mezi reakcemi najdeme vedle agresivních útoků i věcnou a důležitou kritiku zmíněného textu, která otevírá debatu ohledně toho, jak mluvit o sexismu, maskulinitě, nárůstu ultrapravice nebo třeba seznamovacích aplikacích.

Pokud se nechodíme seznamovat na akce mladých konzervativců či Motoristů, kteří tvoří opravdu marginální skupinu populace, mnohem spíše se na rande v Praze setkáme s takzvaným performativním – hraným – feminismem než s tím, že by nám muž tvrdil, že ženy nemají pít pivo.

Text Anny Koucké trefil palčivé téma. Řada mladých žen je opravdu vyčerpaná z opakujících se zklamání. Feministická literatura obsáhle popisuje nerovné rozložení péče ve vztazích, násilí, které se v nich může objevovat, stejně jako náročnou emoční práci, kterou musejí ženy často vykonávat. Feministky už dekády zároveň poukazují na příčiny těchto problémů – třeba na to, že v našem prostředí „bejt chlap“ pořád znamená hlavně dominovat a nebrečet, zatímco „bejt ženská“ zase reagovat přehnaně a projevovat slabost. A feministické autorky také nabízejí řešení.

A právě zde narážíme na několik problémů. Text úplně rezignuje na jakoukoli analýzu a nejhorší příklady mužského chování připisuje v podstatě všem. Autorka se nesnaží porozumět, proč a jak se patriarchát zrcadlí v chování různých skupin mužů (a ostatně i žen). Nevysvětlí ani, jak se v její únavě z randění promítají algoritmy seznamovacích aplikací nebo její očekávání. Text, který by mohl prozkoumat důležité téma, se nakonec spokojí s kopancem do poloviny lidské populace, aniž by nahlédl kontext.

Bydlí u mámy?

Koucká tvrdí, že už v podstatě neexistují single muži, kteří „mají morální kredit srovnatelný alespoň se žákem prvního stupně základní školy“, zatímco svobodných a skvělých holek je všude plno. Píše o „strašných schůzkách, neustálých situacích spojených se sexuálním násilím či obtěžováním“ a o „ponižování od mužů, kteří ani ve 35 nemají práci a bydlí u mámy, ale tak nějak jim stejně přijde, že na vás mají nárok“. A dále například také o „hejtech na to, že holky by měly nosit makeup, neměly pít pivo, měly by se usmívat a nemít kérky…“ V závěru textu pak uvede, že její možnosti jsou buď chodit s idiotem, nebo žít spokojeně sama.

Podle novinářky spousta mužů „považuje feminismus za zkázu lidstva a až nábožně sleduje influencery typu nedávno zatčeného krále manosféry Andrewa Tatea, kteří hlásají, že ideální žena má bodycount (počet sexuálních partnerů, pozn. red.) nula, nedisponuje sociálníma sítěma a ideálně ani vlastním názorem nebo volebním právem.“ Ano, žijeme stále převážně v misogynní a sexistické společnosti. Jenže o jakých mužích tyto pasáže konkrétně mluví?

Nárůst ultrapravicových tendencí sledujeme zejména v chudších oblastech západních zemí, kde neoliberální reformy nechaly muže bez práce a beze smyslu. Právě tam ultrapravicoví influenceři slaví největší úspěch, právě tam podněcují mladé muže k otevřené nenávisti vůči ženám, queer lidem nebo migrantům. V České republice jsou takové postoje spíš výjimkou, zvláště pak u městských mužů po třicítce, o nichž Koucká píše dál jako o svých potenciálních partnerech.

V České republice se naopak většina mužů hlásí k feministickým hodnotám. Z letošního výzkumu Centra pro veřejné mínění vyplývá, že 91 procent mužů věří, že vychovávat děti by měli oba partneři stejně, 82 procent pak, že je třeba stejnou měrou pečovat o nemocné příbuzné, a 71 procent mužů si stojí za tím, že i úklid má být spravedlivě rozdělený napůl. Problém nastává, když se zeptáte žen, zda tito progresivní muži deklarované hodnoty opravdu naplňují a na péči se podílejí.

Pokud se nechodíme seznamovat na akce mladých konzervativců či Motoristů, kteří tvoří opravdu marginální skupinu populace, mnohem spíše se na rande v Praze setkáme s takzvaným performativním – hraným – feminismem než s tím, že by nám muž tvrdil, že ženy nemají pít pivo. Jenže o nenápadném sexismu a misogynii, které pomáhají i v liberálních kruzích udržovat nerovné mocenské vztahy, novinářka vůbec nepíše.

Právě to je přitom důležité sledovat – u kterých mužů narážíme na jaké chování, jak je možné toto chování pojmenovat a jak mu předcházet? Stanovit diagnózu „idiota“ klukovi z učňáku, který si vydělává po stavbách, stejně jako studentovi vysoké školy z vyšší střední třídy nedává smysl. Zatímco u jedné skupiny je třeba akutně řešit kvalitu a dostupnost vzdělání, propad do chudoby a nejistou budoucnost, u druhé se misogynie pěstuje v jemných, až neviditelných kontextech.

Zdravé mužství?

Je úplně legitimní, že některé ženy už nechtějí randit a zůstávají raději samy. Je pochopitelné jejich zklamání, vyčerpání i hořkost a únava ze seznamování. Jenže když popíšeme svobodné muže jako bez výjimky necitlivé, misogynní a násilné, z celospolečenského hlediska je to mnohem více škodlivé než osvobozující.

Stejně jako většina podobných textů a výzev k bojkotu mužů, také text Anny Koucké přisuzuje polovině populace už předem negativní vlastnosti. Tím samozřejmě těmto lidem komplikuje vstup do feministického hnutí a možnost se z prostředí, které vás definuje skrze to, že „jste přece chlap“, vymanit.

„Cítím, že prakticky při jakékoliv interakci musím dokazovat, že nejsem ani predátor ani násilník, nejsem misogynní apod. Že když se chci bavit se ženami, často tak trochu předpokládají, že mi jde o to, je sbalit. (…) Bojím se, že pokud selžu, už nikdy nedostanu příležitost to napravit,“ píše Václav Opatřil. Opatřil je nebinární člověk, který byl sice vychovaný jako kluk, brzy ale zjistil, že do kategorie „chlapů“ a „borců“ patřit nechce. „Podpora mužů i nemužů, kteří jsou na tom podobně jako já, je v ČR mizivá,“ pokračuje.

Cesta k emancipaci

Výchova mužů v České republice opravdu vede k tomu, že se velké množství z nich chová vůči ženám špatně. A není úkolem žen je to odnaučit – musejí sami chtít. Postavit se systému a představám, ve kterých jsme téměř všichni vyrostli, je ale náročné. A kdokoli, kdo na tuto cestu vkročí, potřebuje mnohem víc podporu než automatické zaškatulkování mezi násilníky a idioty.

Text na webu Page Not Found nabízí jenom odsouzení, zostuzení, hanbu. Aby se lépe žilo nám všem, je ale potřeba co nejširší podpora feministických principů, nikoli vyvolávání další nenávisti. Sexismus totiž nevymýtíme jiným sexismem.