Andy Burnham při oficiálním nástupu do funkce předsedy vlády v pondělí nepoužil řečnický pult. Sedmý britský premiér za posledních deset let, donedávna starosta Manchesteru, přezdívaný „Král severu“, se postavil doprostřed Downing Street jen tak, bez opory, a oznámil, že až projde těmi slavnými dveřmi za svými zády, vydá své první rozhodnutí ve funkci: ukončit pouliční bezdomovectví v Británii.
Burnham svůj přístup shrnuje heslem o „preventivním státu“: musíme investovat do úspěchu lidí, místo abychom donekonečna platili za jejich selhání.
Nebyla to řečnická figura. Ještě týž den vláda oznámila uvolnění dodatečných 340 milionů liber (v přepočtu zhruba deset miliard korun) na tuto politiku – čímž financování boje proti bezdomovectví vystoupalo na rekordní úroveň. Jde přitom jen o první fázi pětiletého programu: peníze mají zajistit dvanáct set bytů a intenzivní podporu pro nejméně tři tisíce lidí. Stát nebude čekat na trh. Začne byty rovnou nakupovat a stěhovat do nich ty, kdo je potřebují nejvíc. Před projevem se Burnham sešel s lidmi, kteří mají zkušenost s životem na ulici. Ne kvůli fotce, ale kvůli diskusi.
Preventivní stát
Kdo by v tom hledal naivní altruismus, přehlédl by to podstatné. Burnhamova argumentace je brutálně účetní. Podle výzkumu organizace Crisis stojí rok života člověka na ulici britský stát přes dvacet tisíc liber – na zdravotní péči, policii, krizové služby, věznice. Úspěšná prevence stojí 1426 liber. Burnham svůj přístup shrnuje heslem o „preventivním státu“: musíme investovat do úspěchu lidí, místo abychom donekonečna platili za jejich selhání. A odkazuje na pandemický program Everyone In, kdy Británie během několika týdnů dostala z ulice desetitisíce lidí – důkaz, že nejde o neřešitelný problém, ale o otázku politické vůle.
Dodejme, že člen Labouristické strany Burnham tenhle slib nedává poprvé. Jako čerstvý starosta Manchesteru v roce 2017 vyhlásil konec pouličního bezdomovectví do roku 2020, přispíval na to patnácti procenty vlastního platu a spustil program A Bed Every Night, který se stal celonárodním vzorem. Čísla nejdřív prudce klesla – v posledních čtyřech letech však zase rostla, protože starosta nemůže zastavit škrty v dávkách, kolabující psychiatrickou péči ani celostátní bytovou krizi. Britská pravice mu to v pondělí s gustem připomínala. Jenže z manchesterského příběhu plyne i jiné čtení: Burnham na vlastní kůži zjistil, že bezdomovectví nelze ukončit z radnice, ale jen na úrovni celostátní politiky.
Český ráj developerů
Zastavme se na chvíli u faktu, že ukončení bezdomovectví může být téma, kterým se otevírá premiérský mandát. A podívejme se, co první měsíce u moci dělala naše vláda. Zákon o podpoře bydlení (první systémový nástroj, který měl pomoct lidem v bytové nouzi) nabyl účinnosti letos v lednu. A téměř okamžitě začala jeho demontáž. Vláda odložila start podpůrných opatření, novela zúžila okruh lidí, kterým kontaktní místa smějí radit, a pozměňovací návrhy nastavily systém tak, že se podle Platformy pro sociální bydlení pomoc bez zvláštní výjimky nedostane prakticky k žádnému starobnímu důchodci a spodní hranice příjmů vyřazuje ty úplně nejchudší – tedy přesně ty, kvůli kterým zákon vznikl. Z reformy, na kterou čekalo 154 tisíc lidí v bytové nouzi, z toho 61 tisíc dětí, zbývá torzo. Zdůvodnění? Šetříme. Na tohle teď nemáme.
Na co naopak máme, ukázala sněmovna před deseti dny. Třináctá novela stavebního zákona, mediálně přezdívaná „developerský zákon“, prošla těsnou většinou jako poslanecký návrh – bez připomínkového řízení, bez posouzení Legislativní radou vlády. Velké developerské projekty s bydlením nad deset tisíc metrů čtverečních prohlašuje za veřejný zájem, ořezává procesní práva sousedů i obcí a oslabuje ochranu přírody a památek. Sociální bydlení? Družstevní výstavba? Regulace, která by zajistila, že se nové byty dostanou k lidem, a ne k fondům? Ani řádka. Veřejným zájmem se v Česku stal developerský projekt. Člověk bez střechy nad hlavou vládu nezajímá.
Nejde o to, že Británie je bohatší – deset miliard najde česká vláda na cokoli, na co je najít chce. Jde o to, s kým se v politické představivosti vůbec počítá. Britský premiér mluví o lidech na ulici jako o občanech, které stát zradil a kterým dluží nápravu. Česká politika o nich nemluví vůbec – a když už, tak jazykem vyhlášek o zákazu sezení na zemi, zmínkami o „nepřizpůsobivých“, které je třeba vytlačit z náměstí, aby nekazili dojem. Bezdomovectví u nás není sociální problém, který se řeší. Je to estetická vada, která se odstraňuje.
Andy Burnham možná svůj slib splnit nedokáže. Bezdomovectví je zarputilý protivník. Ale i kdyby selhal, selže při pokusu o něco, co česká politika zatím nedokázala ani vyslovit. On bude souzen za výsledek. My bychom měli být souzeni za to, že jsme se o něj nikdy nepokusili.
Autor je sociální pracovník.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás