Skanderbegovo náměstí v Tiraně opět zaplnily albánské vlajky a nafukovací plameňáci. Od šesté hodiny večer se zde začali shromažďovat lidé, kteří přišli protestovat proti premiérovi Edimu Ramovi i opozičnímu vůdci Salimu Berishovi. Právě plameňák se stal symbolem odporu proti plánům miliardáře Jareda Kushnera, zetě amerického prezidenta Donalda Trumpa, postavit obří luxusní resort s deseti tisíci hotelovými pokoji v chráněné přírodní oblasti Zvërnec-Narta. Plameňáci v rukou protestujících symbolizují zranitelnou albánskou přírodu, kterou politické elity zneužívají ve prospěch bohaté klientely a elitního turismu. Laguna Narta je totiž jedním z posledních nedotčených úseků albánského pobřeží a domovem tohoto ohroženého ptáka.
Anisa, stejně jako většina jejích přátel, myslí na emigraci. Současné protesty jsou pro mnohé poslední nadějí.
Celostátní pozornosti se kauze dostalo poté, co soukromá ochranka za dohledu policie zaútočila na místní, kteří protestovali proti plotu postavenému na pobřeží u chráněné oblasti. Ten místní odřízl od oblíbené pláže, některé dokonce od jejich vlastních pozemků. Na místě tehdy už stály bagry. V reakci na to se uskutečnil první protest v Tiraně. Lidé tehdy byli přesvědčení, že se jedná o jednodenní protest, od té doby se zde ale scházejí denně.
Hnutí bez lídrů
S aktivistkou Jonou se přidáváme k průvodu na bulvár Mučedníků národa, kde se nachází sídlo premiéra. Průvod cestou natáčejí média – ta přitom protesty ze začátku prakticky ignorovala. Jona se o nich dozvěděla až několik dní po jejich začátku. Noviny a televize začaly informovat teprve poté, co se k situaci vyjádřil premiér. Když se za výstavbu resortu následně postavil i opoziční lídr Sali Berisha, zmobilizovalo to velké množství lidí, kteří se postavili proti oběma hlavním politickým stranám. „Byl to budíček, potvrdilo se to, co jsme dlouho tušili,“ říká Jona. „Potom se protesty ostře obrátily proti vládě a politickým elitám.“ Ramova Socialistická strana Albánie a Berishova Demokratická strana Albánie se navenek prezentují jako dva různé tábory, ve skutečnosti však podle mnoha Albánců úzce spolupracují.
Před sídlem premiéra se odehrává hlavní program protestu. Z pódia zaznívají proslovy, dav skanduje a tleská do rytmu. Bulvár se v průběhu několika hodin zcela zaplní. Anisa přichází po práci, jako mnoho dalších. Je jí 25 let, pracuje osm hodin denně jako stavební inženýrka, ale aby se uživila, potřebuje i druhou práci. Té se teď vzdala, aby mohla být tady. Protesty jsou pro ni i další mladé poslední nadějí na změnu. „Někdy po prvních několika dnech přišel zlom, kdy protest přestal být o resortu,“ vysvětluje. „Lidé se naštvali na premiéra, protože rozprodal zemi. Zvláště mladá generace, protože v Albánii nemá co ztratit.“
Pro mnoho Albánců byl Kushnerův resort poslední kapkou. Za Ramovy vlády se prodej pozemků soukromým investorům za symbolické částky, často na úkor místních obyvatel, stal ustáleným vzorcem. Životní podmínky většiny Albánců se přitom mezitím zhoršovaly.
Nad hlavami lidí se pohybuje velká černo-červená vlajka. Před sídlem premiéra dnes stojí nejen mladí, ale i rodiče s dětmi a starší lidé. Protest nemá žádného organizátora ani lídra. „Lidé se prostě scházejí ve stejný čas na stejném místě,“ říká Anisa. Ptám se lidí, proč tu jsou. „Protestujeme z mnoha důvodů, které ani nelze všechny vyjmenovat,“ odpovídá mi skoro každý. Za vlády Ediho Ramy země upadla do ekonomických a sociálních problémů a korupce se rozmohla do nebývalých rozměrů. Rama je u moci od roku 2013. Anise tehdy bylo 12 let. Její mladší bratr nezažil žádného jiného premiéra.
Protesty podle Anisy podporuje většina společnosti, včetně těch, kteří se na ně neodváží přijít. Přesné statistiky o podpoře neexistují, ale i lidé, které jsem potkala mimo protest, doufají, že přinese změnu. Anisa ukazuje na policisty stojící před sídlem premiéra. „Usmívají se, protože nás podporují,“ říká. „Každý hluboko uvnitř doufá, že se něco změní.“ V zemi, kde průměrná mzda sotva pokryje nájem, může málokdo zůstat k touze po změně lhostejný. Výjimkou jsou ti, co pracují ve státním sektoru. Ti mají vyšší příjmy, ale za cenu loajality vůči vládní straně. Sara pracuje ve státem vlastněném podniku. Protestů se účastní od jejich počátku, mezi jejími kolegy však panuje strach, že by kvůli účasti mohli přijít o zaměstnání. „Abys pracovala ve státním sektoru, musíš být voličkou vládní strany nebo mít kontakty,“ říká. Sara práci dostala díky svým rodičům, kteří jsou na seznamu voličů, které si strana Ediho Ramy vede.
Bojovat, nebo odejít
Po setmění se protestující vydávají na průvod městem. Ulice centra Tirany lemují gigantické moderní budovy. Albánie prošla obrovskou proměnou. Nedaleko je ale jiná realita: malé domky a starší stavení, která připomínají, že rozvoj se zdaleka nedotkl všech. Cestou se ke koloně přidávají lidé z domů, barů a restaurací. Z balkonů a oken domů slyšíme skandování. „Zítra ještě více!“ ozývá se ulicemi noční Tirany. Protesty se svou velikostí zapsaly do historie Albánie. Největší byly v sobotu a ve čtvrtek, kdy do Tirany přijeli lidé z celé země. Podle odhadů médií bylo v tyto dny na protestech přes sto tisíc účastníků, oficiální data ovšem neexistují.
Od doby nástupu Ediho Ramy k moci emigrovalo z Albánie hodně přes půl milionu lidí. Průměrný nájem za byt v Tiraně činí pět set eur měsíčně, zatímco průměrná čistá mzda v soukromém sektoru dosahuje zhruba šesti set eur. Albánské vysokoškolské vzdělání není uznáváno v zahraničí a domácí trh práce nenabízí téměř žádné vyhlídky. Absolventi humanitních a uměleckých oborů práci prakticky nenajdou. Veřejná doprava ve většině albánských měst neexistuje. Zdravotnictví je podfinancováno a bez úplatků se k lékaři člověk prakticky nedostane.
Anisa, stejně jako většina jejích přátel, myslí na emigraci. Současné protesty jsou pro mnohé poslední nadějí. „Aspoň se teď pokusme něco změnit,“ uzavírá. „Jestli to nevyjde, za pár let odjedu.“
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás