Jak by asi vypadala ochrana krajiny pod taktovkou těžařů uhlí? Co by zůstalo z řek a potoků, pokud bychom péči o ně svěřili do rukou cementáren? A jak by dopadly třeba lišky, kdyby hlavní slovo o jejich osudu měli vášniví střelci? Odpovídat na tyto řečnické otázky je pochopitelně celkem zbytečné. Z dobrých důvodů se snažíme oddělovat soukromé zištné zájmy od veřejných a zajistit, aby ty druhé byly na prvních co nejvíce nezávislé. Pokud tomu tak dlouhodobě není, hovoříme o tzv. převzetí státu – situaci, kdy se několika zájmovým skupinám podaří dostat ke klíčovým rozhodovacím procesům země a ovlivňovat skrze ně pravidla ve svůj prospěch.
Je to totéž, jako kdyby zákon o ochraně zvířat co chvíli připomínal, že je nutné přihlížet také k potřebám agrokombinátů a skloubit péči o zvířata se zájmy výrobců uzenin.
Novelu stavebního zákona, projednávanou aktuálně ve Sněmovně, bohužel nelze při nejlepší vůli chápat jinak než jako projev právě takového scénáře. Pokud byste byli velkými developery chtějícími odbourat co nejvíce legislativních překážek k maximalizaci svého zisku, lepší zákon byste sotva vymysleli. Před negativním dopadem novely na kvalitu nové výstavby nebo ochranu veřejného zájmu důrazně varovali například inženýrská komora a ombudsman. A ohrožena je i ochrana památek, jejíž právní rámec by novela upravila s jemností padajícího kladiva. Vše se navíc schvaluje v nestandardním a zrychleném legislativním procesu, přestože rozsahem novela fakticky odpovídá spíše zákonu úplně novému.
Novelizován totiž nemá být jen stavební zákon, ale také celý balík zákonů souvisejících. Mezi nimi figuruje i památkový zákon, původem z roku 1987. Ten specifikuje, jaké kategorie památek existují, jak se vyhlašují a jak se s nimi má nakládat. Za dobu platnosti zákona se objevilo vícero pokusů jej reformovat a systém, který vytváří, jistě není bezchybný. Někdy se v očích veřejnosti jeví být přehnaně přísným, třeba v obligátní otázce stromů v ulicích. Jindy se naopak ukazuje být bezzubým a neschopným čelit zákulisním tlakům velkých peněz, obzvláště v Praze. Kdo však doufá, že aktuální novela se pokusí fundovaným způsobem reagovat na problémy současné památkové péče, hořce zapláče. Místo toho v ní jde především o odklizení památkové péče z cesty.
Plošná ochrana z papíru
Jedním z největších zásahů je změna fungování plošné ochrany historických měst. U památkových rezervací a zón se dnes postupuje stejně jako u jednotlivých památek – na základě vyjádření NPÚ vydává památkový odbor obecního úřadu závazné stanovisko. Nově by ale toto stanovisko vydával jen stavební úřad a expertní vyjádření by k tomu nepotřeboval. A nemusel by se řídit ani názorem památkového odboru. Opravdu se můžeme spolehnout na to, že úřednictvo bude schopno rozhodnout stejně erudovaně jako celá odborná instituce? Je to podobný princip, jako kdyby o léčbě pacienta měl místo lékaře rozhodovat pouze lékárník.
Z nepochopitelných důvodů je požadováno také nové vyhlášení všech ochranných pásem zón a rezervací. Tam, kde se to do dvou let nestihne, bude stávající ochrana zrušena. Vzhledem k tomu, jak je proces vyhlašování zdlouhavý a kolik politické vůle je k němu zapotřebí, jde fakticky o jejich zrušení. Smyslem ochranných pásem je zabránit až příliš dobře známé situaci, kdy například těsně za hranicí historického jádra města začíná panelové sídliště. Nyní bychom tomuto scénáři znovu otevřeli dveře.
A mimochodem, u jednotlivých památek, i když u nich stanovisko památkových odborů a vyjádření NPÚ zůstává, budou mít památkáři na jejich sepsání nově jen deset dní místo dosavadních dvaceti. Deset dní na prostudování klidně stovek stran dokumentace a sepsání odborného stanoviska. Proč tak málo? To nikdo neví. Na délku stavebního řízení, běžně trvajícího mnoho měsíců, to těžko bude mít podstatný vliv. Zato to bude mít zásadní vliv na schopnost NPÚ plnohodnotně konat to, co od něj zákon vyžaduje. Což je nejspíše právě cílem.
Nejde jen o právnické formulace. V kombinaci s dalšími libůstkami novely, například zavedením možnosti odchylky od územního plánu, vzniká prostor pro zajímavé scénáře. Pokud byste chtěli v historickém centru Prahy zbourat nechráněný dům a postavit místo něj dvacetipatrovou věž, současné zákony vám to neumožní. I kdybyste „prorazili“ přes památkový odbor a jisté zamítavé vyjádření NPÚ, zabránila by tomu výšková regulace územního plánu. Nyní by ale postačil dostatek hlasů spřátelených radních, aby bylo možné územní plán obejít. A jistě půjde mnohem snáze zajistit i příznivé stanovisko stavebního úřadu, když nebude třeba zabývat se argumenty obtížných památkářů.
Chránit, ale ne moc
I to málo, co má z ochrany stále zůstat, je pak vykázáno do patřičných mezí. Hned první paragraf zákona pojednává o smyslu památkové péče. Kde původní znění mluvilo o kulturních, uměleckých nebo vědeckých hodnotách, nově se přidávají relativizující vsuvky jako „při respektování nároků na současný život“, „se zohledněním práv a zájmů vlastníků“ nebo „skloubení ochrany památkových hodnot a využití nemovitého památkového fondu (…) pro potřeby bydlení, občanského vybavení, cestovního ruchu“, pro jistotu v každém ze tří odstavců paragrafu.
A dalšími podobnými formulacemi se to hemží i dále. Třeba u zmíněných zón a rezervací se nově hovoří o tom, že je nutné zajistit „kombinaci ochrany památkových a přírodních hodnot“ a „zájmů vlastníků nemovitostí“. Jinde se úřadům ukládá, že při posuzování záměru stavebníka se „dbá na využití památkového fondu pro současné potřeby lidí“. A na dalším místě se předepisuje, že „vědomý, autorsky promyšlený a architektonicky kvalitní kontrast doby“ není v rozporu se zájmy památkové péče. Jak úřad pozná, co je „architektonicky kvalitní kontrast doby“ a co není? A proč se zákon pasuje do role architektonické kritiky a zaujímá autoritativní stanovisko v debatě, která není jednoznačná ani mezi odborníky?
Zákon tak v kostce vzkazuje: chraňme památky, ale mysleme u toho na to, že už vypadají trochu staromódně a že vlastníci by v nich chtěli mít třeba salon thajských masáží nebo Airbnb. A to je přeci minimálně stejně důležité. Je to totéž, jako kdyby zákon o ochraně zvířat co chvíli připomínal, že je nutné přihlížet také k potřebám agrokombinátů a skloubit péči o zvířata se zájmy výrobců uzenin.
Zbouráme si památky?
Nad otázkou „v čí prospěch?“ tedy už ani nemusíme nijak filozofovat, jelikož autoři zákona nám na ni férově a zcela otevřeně rovnou odpovídají. Zákon je tu pro ty, kteří chtějí na úkor památek vydělávat a jimž se nelíbí, že by jim u toho mohlo něco stát v cestě. Skutečnou otázkou potom je, proč bychom něco takového měli dopustit a jak se vůbec stalo, že jsme se v této zoufalé situaci ocitli.
Historicky nás stálo mnoho úsilí a mnoho zbytečného ničení, než jsme jako společnost začali své stavební památky chránit. Ještě déle pak trvalo, než začala být uznávána hodnota nejen těch výjimečných, ale i těch obyčejných, které však utvářely po staletí naše kulturně zažité prostředí. Právě pro ně vznikl institut plošné ochrany. Nyní bychom měli část těchto těžce vydobytých pravidel hodit za hlavu a vrátit se o desítky let zpět, do doby, kdy se ve jménu „současných potřeb lidí“ také hojně a bez rozmyslu ničilo. Právě takové argumenty se totiž používaly třeba při bourání Mostu nebo Žižkova.
Lidé občas rádi reptají na „památkáře“, kteří jim nedovolí ani pěkné plastové okno nebo pořádné zateplení a kvůli kterým mají trpký život. Jenže památky máme ve skutečnosti vlastně všichni rádi. Každý se cítí dobře, když se může procházet po náměstí starobylého městečka s vkusně opravenými fasádami a dát si u stolku pod loubím kávu. Snad u toho někdy pociťujeme i cosi jako patriotickou hrdost. Kdyby do tohoto náměstí měl někdo umístit mrakodrap nebo polovinu domů zbourat a nahradit supermarketem, oprávněně by to vyvolalo všeobecné rozhořčení.
Novela stavebního zákona ale dělá všechno pro to, aby podobné destrukce našeho historického dědictví byly co nejsnazší. Pokud zákon v této podobě skutečně projde, bude to hloupé nejen z hlediska kulturního či estetického, ale dokonce i z ryze utilitárního. Miliony turistů do českých měst neproudí proto, aby si prohlížely mrakodrapy a supermarkety, ale právě proto, aby mohly alespoň chvíli pobýt v prostředí, kde žádné nejsou. Nyní reálně hrozí, že dopustíme, aby toto prostředí bylo postupně zničeno. Potom nám nezbude než také začít jezdit obdivovat města do nějaké jiné, hezčí a lépe fungující země.
Autor je architekt.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás