V roce 2022 přinesl deník Alarm zprávu o kontroverzním plánu na přestavbu Domu odborových svazů, resp. Všeobecného penzijního ústavu v Praze (dnes Domu Radost). Nyní médii proběhla informace, že přestavba získala stavební povolení. Znehodnocení ikonické památky tak již nic nestojí v cestě.
Ve vyspělém světě nelze najít příklad srovnatelně významné funkcionalistické památky, která by byla radikálně přestavěna jen proto, že na ní chtěl vlastník více vydělat.
Administrativní sídlo Všeobecného penzijního ústavu, dnešní Dům Radost, bylo postaveno podle návrhu architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka v letech 1932-1934. Tehdy šlo o jednu z nejprogresivnějších a také největších staveb Evropy ve stylu moderního funkcionalismu, inspirovanou elegantními projekty Le Corbusiera. Havlíčkovi s Honzíkem zajistila tato budova věhlas a československé moderní architektuře pevné místo na mezinárodní sféře. Stavba po válce přešla do správy Odborových svazů, které v ní sídlily až do roku 2018. A právě tehdy nabrala její historie smutný obrat. Památkově chráněný objekt totiž koupila společnost spadající pod koupelnové impérium Siko, jež vlastní rodina miliardářů Valových. A ti měli se stavbou velké plány.
Nedlouho poté se objevil návrh radikální přestavby od architektonického ateliéru Qarta. Všechny části budovy měly být nastavěny o jedno až dvě patra a volný prostor mezi křídly měl být zaplněn novým objemem. Radikálně měla být přestavěna většina interiérů. Národní památkový ústav návrh odmítl; brzy přišel od stejných autorů jiný, o něco méně drastický návrh, avšak pro chráněnou památku světového formátu stále zcela nemístný. NPÚ odmítl i ten, jenže Odbor památkové péče pražského magistrátu (OPP), jehož slovo je v povolovacím procesu rozhodující, návrh v roce 2021 schválil. Zděšený NPÚ podal podnět k přezkumu na ministerstvo kultury, to však alibisticky dalo ruce pryč a odmítlo do rozhodnutí dále vstupovat – a to i přes otevřený dopis desítek odborníků urgujících záchranu stavby a přes to, že samo ministerstvo mezi řádky uznávalo, že chystané zásahy jsou příliš razantní.
Je to právě tento návrh, který nyní získal stavební povolení. Co tedy jednu z našich nejvýznamnějších funkcionalistických památek čeká? Nižší křídla při ulici Seifertova a U Rajské zahrady mají být nastavěna o dvě celá patra imitující historickou fasádu, částečně má být také zastavěna střešní terasa; zastavěno má být i severozápadní nádvoří a zásadní proměny mají zasáhnout interiér. To jednak kvůli nutnosti propojit jej s nově zastavěným dvorem, tak i kvůli změně využití naprosté většiny původních kanceláří na byty. Co potom z dochovaných a do velké míry stále originálních interiérů zbyde, je ve hvězdách.
Původní záměr
Jak upozorňoval historik architektury Rostislav Švácha, argumenty, s nimiž magistrátní odbor vedený Jiřím Skalickým obhajoval svůj souhlas, stojí víceméně na vodě. Operuje se v nich s jakýmsi „původním záměrem“ architektů, kteří skutečně vytvořili variantu s více podlažími u nižších křídel – ovšem zamlčuje se, že Havlíček a Honzík označili později tuto variantu za „příliš exploatační“ a byli rádi, že se nerealizovala. Samotný princip „vylepšování“ památky do nějaké idealizované podoby je navíc něčím, co připomíná novogotické přestavby Karlštejna a dalších staveb v 19. století a co také památková péče už před více než 100 lety z dobrých důvodů opustila. Jen na magistrátním odboru to nejspíše dosud nevědí.
Také tvrzení, že nástavba dvou pater stavbu hmotově nijak zásadně neovlivní, lze těžko brát vážně. K částečnému zastavění otevřeného křížového půdorysu, který tvoří středobod Havlíčkova a Honzíkova návrhu, pak už ani OPP nedokázal „uvařit“ byť jen zdánlivě smysluplný argument. Zde není v lidských silách zastřít to, co je kořenem problému celé kauzy – totiž že jde o prachobyčejnou snahu vytěžit ze vzácné stavby co největší finanční užitek bez jakýchkoliv ohledů na její historickou hodnotu.
V ideálním světě by vlastníky hodnotných věcí byli jen kulturní lidé, kteří si jejich hodnot váží. V ideálním světě by také architekti přistupovali k hodnotným stavbám s profesním respektem a odmítli by tyto hodnoty narušovat zásadními přestavbami. V ideálním světě ovšem nežijeme, a tak nezbývá než konstatovat, že majitelé i architekti zde sehráli roli, jakou od nich lze očekávat. Kdo však ve své roli naprosto selhal, je OPP pražského magistrátu. Ten, místo aby veřejný zájem hájil proti bezohledným tendencím vlastníka, se spíše stará, jak mu co nejlépe vyhovět. Tím ale rezignuje na své poslání a ztrácí jako instituce smysl. Pražský OPP přitom takto jedná dlouhodobě.
Stroj na razítka
Česká památková péče funguje zdvojeně. Na jedné straně stojí Národní památkový ústav jako ryze odborná instituce. V povolovacím procesu vydává stanoviska, která však nejsou závazná. Ta závazná vydávají až památkové odbory jednotlivých měst, jakási „exekutiva“ památkové péče. Čertovo kopýtko je ukryto v tom, že se u toho odbory nemusí názorem NPÚ řídit. Vzniká tak potenciální prostor nejen pro konflikt, ale i pro tlaky investorů. A právě pražský památkový odbor v tomto ohledu neblaze proslul. Označit jeho dlouhodobé rozhodování za „kontroverzní“ by bylo jedním z největších eufemismů v dějinách jazyka.
Už za působení předchozího ředitele Jana Kněžínka v letech 2002-2012 si odbor vybudoval pověst temného klientelismu, kde spíše než o památkovou péči šlo o promazaný stroj, jehož smyslem bylo předimenzovaným developerským projektům v historické Praze opatřit potřebná razítka. Z této doby pocházejí například kauzy demolice domu čp. 1601 na Václavském náměstí, gigantický objekt Florentinum na místě dřívější budovy Rudého práva nebo dodnes trvající salámové demolice ve vnitrobloku mezi Václavským náměstím a ulicí Na Příkopě, tzv. projekt Savarin. Ve všech těchto případech Kněžínkův odbor posvětil drastické zásahy do pražské památkové rezervace UNESCO proti nesouhlasu NPÚ.
Když Kněžínka v roce 2012 nahrazoval na ředitelském postu Jiří Skalický, mezi odborníky zaplála naděje, že klientelismus v pražské památkové rezervaci skončí. Tato naděje ovšem neměla dlouhý život. Pokud totiž Skalický kdy hodlal něco na poměrech v OPP měnit, jeho úsilí rychle ztroskotalo, pakliže vůbec někdy začalo. Po 13 letech se naopak zdá, že razítkovací stroj běží plynuleji než dříve. Jeho klíčovou součástí se pod Skalického vedením stal rozvinutý systém argumentační sofistiky. Ta se provádí pokud možno na co nejvíce stranách textu a se zdánlivou odbornou fundovaností. Tato fundovanost je ale jen fasádou, za níž se skrývá snaha delegitimizovat s pomocí záplavy frází nepohodlné stanovisko NPÚ a vysvětlit, proč investorský záměr z památkového hlediska ničemu neuškodí.
Oblíbeným argumentem OPP se stal „původní záměr“ architekta, jak jsme viděli u kauzy Radost – odvolávání se na domnělou původní vizi, která se z nějakého důvodu nemohla realizovat. Jaká potom náhoda, že původní záměr vždy dovolí majiteli získat z budovy více podlažní plochy. Jestlipak by se na něj odbor odkazoval i tehdy, když by znamenal stavbu nižší a menší? OPP se také rád odvolává na precedenty svých dřívějších rozhodnutí. Jelikož v minulosti už v mnoha kontextech rozhodl ve prospěch vlastníka a na úkor památky, znamená to v důsledku povinnost další špatná rozhodnutí donekonečna řetězit.
Mašinérii dovršují expertní posudky, které dodají k dotčené stavbě uměleckohistorickou či technickou analýzu. Ta pak slouží OPP jako podklad pro jeho argumentační akrobacii. Nepřekvapí, že vyznění těchto posudků mnohdy developerův záměr nepřímo legitimizuje. Tak tomu bylo u domu Radost, kde stavebněhistorický průzkum připustil možnost dostavby dalších pater. Zde platí kontroverzní role některých odborníků. Autorem průzkumu byl historik architektury Patrik Líbal, jehož průzkumy dříve napomohly k demolicím budovy Transgasu nebo níže zmíněného domu v Revoluční. V souvislosti s posudky pak dlouhodobě figuruje jméno Karla Štochla, jehož firma nabízí developerům zastoupení v povolovacím procesu a posudky nechává vypracovat.
Nové vedení, staré pořádky
Chod magistrátního stroje na razítka pod novým vedením Jiřího Skalického jsme mohli sledovat už roku 2014 u kauzy Hotelu U Sixtů. V samém srdci města na jižní straně Staroměstského náměstí již od devadesátých let probíhá „vykuchávání“ cenných středověkých domů. Prvním byl jmenovaný U Sixtů, dnes však projekt zahrnuje ještě sedm dalších historicky samostatných objektů. Ty mají být sjednoceny do jednoho komplexu a proměněny na luxusní hotel. Netřeba dodávat, že něco takového lze stěží provést s respektem k historii; z domu U Sixtů kvůli tomu zbyly místy pouze nosné zdi.
Přes nesouhlas NPÚ schválil OPP v roce 2014 rozšíření projektu o další historické domy. Hned další rok následovala kauza bývalé Vilímkovy tiskárny v Opatovické ulici. Navzdory postoji NPÚ zde OPP schválil drastickou přestavbu komplexu na luxusní hotel, která znamená zbourání dvorního křídla, nástavbu pater a ztrátu velké části dochovaných interiérů. Skalického úřad se rovněž neblaze angažoval ve starší kauze Savarin. V době, kdy už bylo jasné, že investor si postupnými demolicemi připravuje půdu pro megalomanské zastavění vnitrobloku, mu odbor v roce 2017 aktualizovaný projekt schválil, opět proti názoru NPÚ. To bylo neakceptovatelné dokonce i pro ministerstvo kultury, které stanovisko OPP zrušilo.
Odbor se činil také u kauzy „Zlatého radiátoru“, administrativního monobloku u Masarykova nádraží. Tato mamutí stavba se svými 41,35 metry v nejvyšší linii atiky přesahuje maximální povolenou výškovou hladinu v památkové rezervaci 40 m, a to kvůli střešní nástavbě kavárny. OPP nejprve schválil už tak předimenzovanou původní výšku devítipodlažního objektu. K ideji nástavby dalšího ustupujícího desátého podlaží se sice nejprve vyjádřil negativně, když se ale později na žádost Penty jednalo o jeho dodatečném povolení, najednou už nic nenamítal; dokonce zhodnotil, že stavbě vlastně prospěje. Desáté podlaží tak bylo nakonec skutečně postaveno a vznikla jedna z nejvyšších budov Starého města.
Z nedávno dokonaných kauz lze zmínit Palác Dunaj na Národní třídě, kde odbor povolil nástavbu dalšího patra a vybourání dvou pater pod ním. Netřeba dodávat, že rovněž navzdory stanovisku NPÚ. K mladším případům patří také dům na konci Revoluční ulice. Zcela zdravou stavbu z 19. století v památkové rezervaci povolil OPP zbourat, jelikož podle něj nemá zásadní hodnotu. Nějak přitom pozapomněl, že smyslem rezervace je právě zachování toho, co výjimečnou hodnotu nemá. Kdybychom z Prahy měli odstranit všechny „průměrné“ stavby, nezůstane v ní skoro nic.
(Ne)chránit veřejný zájem
Pražský památkový odbor tak systematicky rozporuje názory NPÚ a schvaluje projekty, které jsou pro dotčené památky destruktivní. Mohlo by se zdát, že jde o spor řekněme ideový, v němž obě instituce stojí na odlišných pozicích. Jenže problém je hlubší. Když se na konci osmdesátých let tvořil památkový zákon, nepočítalo se se scénářem, kde budou obě složky památkové péče v dlouhodobém nesouladu. Tento se veřejnosti, která do vnitřních mechanismů památkové péče nevidí, musí jevit jako schizofrenie. Ta navíc platí i pro samotný OPP. Ten totiž umí být i překvapivě přísný, například v kontextu výsadby stromů či úprav veřejného prostoru. V metodice OPP pro fotovoltaiku se pak můžeme například dočíst, že solární panely na ploché střeše ukázkové přízemní garáže jsou nežádoucí, jelikož „nezanedbatelně přesahují výšku atiky“, a tím se „uplatňují v blízkých i dálkových pohledech“, což v kontextu kauz popsaných výše působí jako absurdní humor.
Když má pak někdo na jedné straně zkušenost s tím, že mu „památkáři“ nedovolili zasadit strom, instalovat fotovoltaiku nebo zřídit střešní okno, a na druhé straně vidí, jak se v chráněném území historický dům nastavuje o několik pater či rovnou bourá, těžko si vybuduje k památkové péči kladný vztah. To ve výsledku hluboce podrývá její legitimitu, v době kultu osobního vlastnictví už tak vratkou.
Žádná vyšší síla přitom OPP k takovému jednání nenutí. Nemá povinnost vlastníkům vyhovět a není to ani jeho posláním. Jeho posláním je chránit památkové hodnoty, místo toho však spíše chrání zisky velkých investorů. Nabízí se tedy otázka, proč to odbor dělá. Ať už je odpovědí pouhý strach z právních zástupců developera či něco výrazně temnějšího, ve výsledku je to především smutná vizitka pro Českou republiku.
Vrátíme-li se ke kauze Radost, ve vyspělém světě nelze najít příklad srovnatelně významné funkcionalistické památky, která by byla radikálně přestavěna jen proto, že na ní chtěl vlastník více vydělat. Definitivně nepatříme na kýžený Západ, kde existují silné instituce schopné chránit veřejný zájem. Patříme do té části světa, kde si ti nejbohatší vždy prosadí svou a kde se instituce jen starají, aby jim u toho moc nepřekážely. Dovolili jsme obětovat významnou památku tomu, aby si miliardáři mohli připsat na své účty ještě více peněz. Můžeme se utěšovat jen tím, že v ní nejspíš budou hezké koupelny.
Autor je architekt.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás