Ráda bych podpořila veřejnoprávní média, ale nemůžu kvůli Gaze

Média veřejné služby, na něž všichni drobným dílem přispíváme, by měla poskytovat kvalitní informace, vytvářet hráz proti oligarchii, demokratizovat mediální prostor, dávat prostor všem politickým proudům, myslet na to, že populace je různorodá, a poskytovat hlas nejrůznějším menšinám. Zkrátka být tu pro všechny, stále znovu promýšlet, co je veřejný zájem, a přinášet zpravodajství přímo z místa dění, a to i ze zahraničí, na což velká část jiných redakcí nemá peníze. Když svou úlohu v něčem neplní, mají být podrobena veřejné kritice a mělo by být možné s nimi vést dialog.

Česká veřejnoprávní média svou úlohu v mnoha ohledech plní, v jiných je to slabší. Už dlouhé roky se například můžeme pravidelně rozčilovat nad pořady, kam jsou zváni jen muži, a stejně tak je vidět, že mají redaktoři televize stále problém s levicí. To trvá tak dlouho, až už nám v politické podobě prakticky žádná nezbyla. To všechno se dá kritizovat, dá se o tom debatovat, a hlavně bychom měli přemýšlet nad mechanismy, jak nastavit podmínky, aby veřejnoprávní média dokázala na veřejnou kritiku reagovat a skutečně nad ní přemýšlet.

Česká veřejnoprávní média reprodukují izraelskou propagandu a jsou vinna tím, že lidé v Česku nemají dost informací, aby si mohli utvořit poučený názor.

Model, kdy politici přímo volí radní televize i rozhlasu, není příliš dobrý a měl by se změnit. Současná vláda však přišla místo toho s nápadem, jak rozhlas i televizi ještě více podřídit kontrole politiků, kteří jsou právě u moci. To je jednoznačně krok špatným směrem. Tyto instituce by teď potřebovaly masivní podporu společnosti, aby uhájily alespoň částečnou nezávislost. Přes všechny důvody, které mluví pro jejich zachování, je ale podpořit nemohu. Důvodem je naprosto skandální informování o dva a půl roku trvajícím masakrování obyvatel Gazy.

Způsob, kterým k tomu naše veřejnoprávní média přistoupila, se vymyká chápání a popírá základní principy mezinárodního práva a humanismu. Už dva a půl roku sleduju, že je české veřejnoprávní informování v rozporu s realitou, a stále nemůžu uvěřit tomu, jak moc je možné zpravodajství manipulovat. Když česká veřejnoprávní média informují o dění v Gaze, kde podle mnoha odborníků i institucí probíhá genocida, utrpení tamních lidí bagatelizují, a podílejí se tak na jejich dehumanizaci, která jejich masakrování umožňuje. Jakkoliv je jasné, že zvýšením politické kontroly nad veřejnoprávními médii se situace v tomto ohledu spíše zhorší, osobně nemůžu v žádném případě tyto instituce podporovat, přestože bych si přála, abychom kvalitní veřejnoprávní média měli.

Propaganda místo zpráv

Minulý týden proběhly světovými médii zprávy o tom, jak izraelská armáda mučila zadržené z humanitární flotily, které izraelská armáda zajala v mezinárodních vodách. Odepírání spánku, bití, nasazování psů, nucené spaní na podlaze, znásilňování. Česká televize o tom přinesla ve svém hlavním zpravodajském pořadu Události 20. května jedinou zprávu, kde nás informuje, že „premiér Benjamin Netanjahu a další izraelští politici ostře odsoudili chování ministra Bena Gvira, který urážel a ponižoval aktivisty zadržené z humanitární flotily“. Podrobnosti o tom, co se dělo během zadržení, a kontext nutný k pochopení, že hlavní problém rozhodně netkví v tom, že na místo přišel Ben Gvir, nýbrž v tom, že se vojáci k zadrženým takto vůbec můžou chovat, se už nedozvíme. Kdyby Netanjahu nevyhodnotil jako účelné Ben Gvira zkritizovat, nejspíš bychom se v Událostech nedozvěděli ani to málo. Krátce předtím vyšla v New York Times investigativa o znásilňování palestinských vězňů – v Událostech ale ticho po pěšině.

Toto nás provází po celou dobu od 7. října. Česká veřejnoprávní média informovala o tom, co se 7. října stalo, ovšem včetně zpráv, jež se později ukázaly jako nepravdivé. Uvedení na pravou míru nepřišlo nikdy. Nikdy jsme také neslyšeli o investigaci, která ukazuje, že se neprokázalo, že by pod nemocnicí Al Šífa skutečně bylo ústředí Hamásu, stejně jako pod ostatními zničenými nemocnicemi. Dozvěděli jsme se také, že Izrael nepouští do Gazy kamiony, protože je vykrádá Hamás. Pozdější investigace ukazující, že občasné rabování kamionů mají také na svědomí klany podporované Izraelem, už český divák v televizi v hlavní zpravodajské relaci neslyšel. O širším kontextu, tedy že ve skutečnosti do Gazy vždycky proudily dva typy kamionů, komerční a humanitární, a že právě ty humanitární Izrael zadržuje i ve chvílích, kdy pouští část komerčních (a proto se zboží v ulicích pochopitelně prodává), ani nemluvě. Hlavně ale nikdy nezaznělo, že i kdyby kamiony kdokoliv raboval, nemůže to v žádném případě být důvod k vyhladovění obyvatelstva.

Počty mrtvých veřejnoprávní média neustále zpochybňují, přestože jsou obecně považovány spíše za konzervativní odhady, a hlavně se jedná pouze o přímé oběti násilného konfliktu; obětí je ve skutečnosti mnohem více. To všechno je součástí bagatelizace této hrůzy, na které se náš stát svým lokajským přístupem podílí.

Borek versus Český rozhlas

Tváří českého televizního informování o dění v Palestině a Izraeli je David Borek, který proslul svými výroky o tom, že jsou Palestinci na rozdíl od izraelských tanků fotogeničtí, a vzbuzují proto soucit veřejnosti, a mnoha dalšími. Kromě jeho skandálních prohlášení a naprosté neschopnosti vidět v Palestincích lidské bytosti, které trpí, je problém i to, jakým způsobem vybírá události, o kterých se rozhodne informovat. Vždycky jsou podány z izraelské perspektivy bez jakéhokoliv kritického odstupu. Jako by chování izraelské vlády bylo prostě počasí, které je potřeba akceptovat a přizpůsobit se mu.

Trochu jiná situace je v Českém rozhlase, kam toho přece jen ze světových zpráv prokape více. Do rozhlasu si dokonce občas pozvou lidi, jako je izraelská dokumentaristka Nataša Dudinski, novinář Břetislav Tureček nebo politoložka Zora Hesová. Skladba hostů je pestřejší a samotné zpravodajství o něco méně zaujaté, dokonce s občasnou snahou o zahrnutí palestinské perspektivy. Jenže do rozhlasu si také neustále zvou Irenu Kalhousovou, která klidným hlasem vysvětluje, že to, co se děje v Gaze, je vlastně normální, a dění tam zhusta komentuje i Jan Fingerland, který se svým přístupem blíží Davidu Borkovi. V rozhovoru 22. května například zmínil jako fakt, že humanitární flotilu organizovalo Muslimské bratrstvo, a moderátor to nechal bez odezvy. Jindy zase tvrdil, že Palestinci v administrativních detencích jsou pachatelé nebo spolupachatelé teroristických činů, i když se přitom jedná o lidi, kteří jsou zavřeni bez obvinění.

Kromě toho kmenová zaměstnankyně Českého rozhlasu Barbora Tachecí neustále zastává tvrdě proizraelské postoje a nezdráhá se tvrdit, že Lékaři bez hranic neříkají pravdu, jen proto, že jejich svědectví nezapadá do jejího obrazu světa. Celkově tak i rozhlas poskytuje značně pokřivený obraz dění v Gaze, jakkoli je o něco lepší než televize. V informování o Palestině ale i tak selhal.

Česká veřejnoprávní média reprodukují izraelskou propagandu a jsou vinna tím, že lidé v Česku nemají dost informací, aby si mohli utvořit poučený názor. Pokud se tedy po nich sami nepídí v jiných médiích a pokud nečtou zprávy ze zahraničí. V případě novinářů je selhání o to větší, že jejich práce je přinášet informace, které co nejvěrněji popisují realitu. Propaganda se pochopitelně objevuje i z druhé strany, ať už se jedná o videa z Gazy, která vytvořila umělá inteligence, nebo různé neověřené informace, které se šíří sociálními sítěmi.  Taková už je podstata internetu a nekontrolovaného šíření všemožných zpráv. Úlohou médií, včetně těch veřejnoprávních, však je z moře informací vytahovat ty, které se dají ověřit, a skládat z nich obraz toho, co se skutečně děje.

Víme, co se v Gaze děje

V případě Gazy máme celou řadu zdrojů, které se vzájemně podporují. V první řadě zde jsou obyvatelé Gazy, kteří pomocí technologií o své situaci podávají zprávy. Je jich mnoho a je velmi nepravděpodobné, že by si všichni žitou realitu vymýšleli ve vzájemné koordinaci. Dále zde je celá řada novinářů, na které vojáci záměrně cílí a kteří přesto přinášejí zprávy o hrůzách, jež se v Gaze dějí. Kdo by třeba z důvodu vlastního rasismu nechtěl věřit Palestincům, může si přečíst či poslechnout svědectví izraelských vojáků, kteří se rozhodli promluvit o tom, co v Gaze viděli a co izraelská armáda prováděla. A kdyby snad tyto vojáky někdo považoval za zrádce a nedůvěřoval jejich výpovědím, jsou k dispozici videa, jež natáčeli sami vojáci izraelské armády. Některá z nich je možné zhlédnout v dokumentárním filmu Al-Džazíry Gaza (je možné si nastavit při sledování české titulky). Videa ve filmu jsou autentická, izraelští vojáci si je vyvěšovali na své vlastní sociální sítě, a získáte díky nim představu, jakým způsobem IDF v Gaze postupuje.

A nakonec zde máme nepřeberně svědectví humanitárních pracovníků a zdravotníků, kteří byli či stále jsou v Gaze na misi. Lékaři, zdravotní personál a humanitární pracovníci z celého světa podávají zprávy z místa, které potvrzují všechno, co říkají obyvatelé Gazy. Dozvídáme se tak i o cíleném zabíjení civilistů, včetně malých dětí, jak můžeme číst třeba v článku Guardianu z dubna 2024, kde vypovídají lékaři. O hrůzných událostech informuje i otevřený dopis 45 amerických lékařů a zdravotních sester, kteří pracovali v nemocnicích v Gaze. Nebo zde situaci popisuje americký židovský lékař Mark Perlmutter, který v Gaze sloužil. „Moji kolegové z pohotovostního oddělení také zaznamenali znepokojivý vzorec: zranění se v různých dnech soustřeďují na určité části těla, hlavy, nohy, genitálie, což naznačuje záměrné cílení na tyto části těla,“  říká další lékař, britský chirurg Nick Maynard, který rovněž byl v Gaze.

Mlha české veřejnoprávnosti

Kvůli tomu, jak česká veřejnoprávní média kolosálně selhala, si dnes řada lidí myslí, že se v Gaze už nic moc neděje, že je tam přece příměří. Jenže utrpení v Gaze neskončilo. Pro mnoho lidí v Gaze každodennost stále znamená život v provizorních stanech nebo poškozených domech, nejistý přístup k vodě, nedostatek jídla, rozpad základních služeb a trvalý strach z dalšího útoku. Úřad pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN (OCHA) ve své zprávě z 8. května 2026 udává, že humanitární situace v Gaze zůstává vážná. Rodiny nemají bezpečnou alternativu k přelidněným přístřeškům, čistá voda je dostupná nepravidelně, odpad se hromadí a šíří se infekce. Izraelská armáda v Gaze nadále útočí, střílí po lidech v obytných oblastech i poblíž humanitárních zařízení.

Situace je strašná i na Západním břehu Jordánu, kde také pokračují operace izraelské armády, demolice domů, trvá omezení pohybu a útoky osadníků, které zasahují hlavně menší palestinské, beduínské a pastevecké komunity. Podle OCHA bylo jen v roce 2026 do začátku května zaznamenáno přes 760 osadnických útoků se zraněním nebo škodou na majetku, v průměru šest denně. Od ledna 2023 pak kvůli útokům osadníků a souvisejícím omezením přišlo o domovy přes 5900 Palestinců, z toho přibližně 2000 v roce 2026. UNICEF uvádí, že od začátku roku 2025 bylo na okupovaném palestinském území mimo Gazu, tedy především na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, zabito 70 dětí a více než 800 jich bylo zraněno. To nám připomíná, že nejde o „dozvuky“ skončené krize, ale o pokračující každodenní, systematické násilí. Další velká kapitola je destrukce Libanonu.

To vše by mělo z veřejnoprávních médií zaznívat a novináři by také měli konfrontovat české politiky, kteří ve vztahu k Izraeli stále vystupují naprosto devótně. Druhá krátká zpráva z 20. května, kterou Česká televize přinesla, se týká návštěvy izraelského ministra zahraničních věcí Gideona Sa’ara. Český ministr zahraničí Petr Macinka mu na tiskovce říká, že Česká republika už nepřipustí žádné další obchodní sankce, i kdybychom to měli blokovat jako jediní. Za normálních okolností by si ministra do televize nebo rozhlasu pozvali a konfrontovali ho tam s tím, co vlastně podporuje. To se ovšem vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem pochopitelně nestane. A je to další z mnoha konkrétních případů toho, jak naše veřejnoprávní média ignorují, zlehčují a popírají genocidu. Proto je podporovat prostě nemohu.