Michal Viewegh vzkazuje nevděčnému světu, že se má báječně. My vzkazujeme, ať jde na terapii

V literárním podcastu TL;DR jsme se nechali strhnout nápadem naší laskavé posluchačky a přečetli si novou knihu Michala Viewegha Převážně báječný rok. Michal Viewegh byl v mnoha svých knihách lehce autobiografický a několikrát si střihl i deník, a tak se zároveň zcela přirozeně potkává se současným trendem autofikce. Tu nakonec nemusí psát jen nějak marginalizované autorstvo, ale svou existenciální krizi nebo terapeutické sebešťourání a svlíkání se před čtenářstvem si doslova může dopřát každý. Čím privilegovanějším ale ve srovnání se zbytkem společnosti jste, na tím křehčí led vstupujete.

Nikomu život jenom nedává, vždycky něco i sebere. Týká se to nás všech bez výjimky. A na stárnutí se lze dívat jako na ztrátu, která nemine nikoho. Anebo taky jako na privilegium, že se ho člověk vůbec dožije. Četba deníku Michala Viewegha, kde se autor svěřuje s četnými zdravotními potížemi zhusta souvisejícími s tím, že v roce 2012 přežil prasklou aortu, není ale tísnivá kvůli neodvratnosti úbytku fyzických sil. To, co je na ní skutečně skličující, je nepochybná ztráta smyslu pro realitu a mentální zabetonování se v nějakých hypermaskulinních představách o sobě.

Letité klouzání po šikmé egoploše superúspěšného spisovatele, je dnes čtenářsky vlastně už nesnesitelné. Autor se sice neustále chlubí svým sociálním a ekonomickým statusem, životní partnerka je mu ale nakonec hlavně „mladou a štíhlou“ trofejí, jíž se chlubí stejně často jako erekcí (medikovanou), její dítě naopak ztělesňuje soubor výchovných selhání a tělesných neduhů, jichž se mistr tak trochu štítí, ke svému letitému bývalému nakladateli cítí dodnes nenávist, literární svět okupují progresivisté a nikdo už si neváží autorova milionu prodaných a částečně zfilmovaných knih, o umístění v anticeně Reflexu za nejhůř napsanou sexuální scénu ani nemluvě.

Viewegh, zavilý nepřítel bulváru, si píše svůj vlastní – a tady vzniká největší problém. Neprofituje totiž z výprodeje pouze vlastního soukromí. V deníku například propírá spor s Euromedií, která nakonec odmítla knihu vydat. To je snad ještě na úrovni jakési literární polemiky. To už ale rozhodně neplatí v případě partnerky Oleny, a tím méně jejího nezletilého syna Saši.

Převážně báječný rok nám tak otevírá nitro muže zhýčkaného penězi, mocí nad nejbližšími i literární slávou. Muže, jenž uspěl v éře, která milovala toxické mužství. Ten čas je ale evidentně pryč. Toxický muž zůstává. Podivně osamělý – mimo jiné v údivu, že vlastní dcery nečtou jeho knihy.

V aktuálním vieweghovském vydání TL;DR ale nepřijdete ani o aktuality (tentokrát paradoxně archaické), úvahy o modernitě nad filmem Zmizení Josefa Mengeleho a samozřejmě ani o knižní tipy.