Víkendové derby pražských S završené řáděním fanoušků na hřišti bylo už hodnoceno z mnoha úhlů. Většina komentátorů se přitom shoduje, že velký podíl na událostech měla řada organizačních selhání ze strany klubu Slavie: ať už jde o dlouhodobě tolerované používání pyrotechniky, masek nebo o projevy vůči rozhodčím a soupeřům. A to ze strany fanoušků, realizačního týmu, ale i samotných fotbalistů. Tato selhání stejně jako zavírání očí před nimi ze strany vedení klubu trvala podle všeho dlouhodobě a děla se opakovaně, přičemž sobotní chaos byl vlastně do značné míry logickým vyvrcholením.
Zajímavým aspektem, který se v pokračující diskusi objevuje, je otázka, jak bezpečnost na stadionech zvýšit. Bylo přitom celkem očekávatelné, že se poměrně brzy objeví nápad instalovat na fotbalových stadionech kamery s funkcí rozpoznávání tváří.
Sice to tak vypadá, ale dnes se nebavíme jen o stadionech, stejně jako jsme se před rokem nebavili jen o mezinárodních letištích.
Stadiony obecně představují v podstatě ideální prostor pro testování nových technologií. Máme zde velké množství lidí, kteří se chovají celkem předvídatelným způsobem. Prostor je přístupný přes několik bodů, které lze kontrolovat. Do toho je zde velký tlak na zefektivnění všeho – od pouštění návštěvníků dovnitř a ven až po výlučně bezhotovostní prodej občerstvení. Stadiony jsou tedy z pohledu dodavatelů i provozovatelů ideálním místem, kde lze různé technologie použít. A také místem, kde se jejich použití může snadno zvrhnout.
Pokud vás fotbal nezajímá a máte pocit, že je vám jedno, jaké technologie se na něm používají, pak vězte, že stadiony slouží jako laboratoř a v nich vypěstované postupy a technologie mají přirozenou tendenci uplatnit se na řadě dalších míst. Ostatně není to tak dávno, kdy se politici dušovali, že biometrické kamery budou používány pouze na mezinárodních letištích – dnes se vede debata o stadionech, zítra se bude vést třeba o nádražích, divadlech, obchodních centrech, ulicích či parcích.
Ať nám dávají pokuty
Kluby již delší dobu tento posun debaty očekávají a sobotní události jim v tomto paradoxně hrají do karet. Již před sobotním řáděním v Edenu se problematika využívání těchto kamer řešila. Na konci března se této otázce věnoval třeba server iRozhlas v souvislosti s nákupem biometrických kamer brněnskou Zbrojovkou. To, že má biometrické kamery nakoupené a nainstalované i Sparta a Slavie nyní potvrdil předseda představenstva fotbalové Slavie Jaroslav Tvrdík. V rozhovoru pro server Aktuálně.cz nechal nahlédnout do svého nitra a trochu neopatrně odhalil svůj přístup k problematice využití těchto kamer:
„Pravidelně řešíme systémová řešení. To je zákon o soukromých bezpečnostních službách, možnost registru výtržníků a používání face recognition systémů (na rozpoznávání obličejů). Mě hrozně bolí, když máme tenhle systém nainstalovaný za 16 milionů korun, mohli bychom ho pustit a hned vědět, kdo to udělal. Bohužel žijeme v Evropské unii, která právo na ochranu osobních údajů nadřazuje bezpečnosti návštěvníků stadionu. Politici nám opakovaně slibovali řešení, ale nedaří se nám prosadit zákonnou úpravu,“ uvedl pro Aktuálně.cz Tvrdík a rovnou přichází s řešením: „Tento týden jsem požádal o schůzku předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Majitel Slavie (Pavel Tykač) mi dnes ráno řekl, že máme ty systémy pustit. Ať nám dávají pokuty, že je budeme platit. Dokud to soudy nezakážou, tak to budeme používat k identifikaci násilníků a výtržníků. Asi je potřeba situaci vyhrotit a rozhodnout o tom, jestli je tu zájem o ochranu zdraví, nebo ochranu dat.“
Jde o skandální vyjádření, které jen dokresluje, jak hluboký je ve vedení Slavie problém. Do nového kontextu nám zasazuje i organizační selhání a obecný disrespekt k pravidlům, který ostatně stál i za sobotním vyvrcholením zápasu. Tvrdík si je vědom toho, že je použití biometrických kamer nelegální. S posvěcením majitele klubu Tykače, jak tvrdí, je chce ale přesto začít používat v rozporu s právními předpisy.
Tvrdík je tak příkladem člověka, kterému by neměla být svěřena ani databáze držitelů permanentek, natož databáze biometrických šablon tváří osob, které vstupují na stadion, nebo jakýkoliv nástroj pracující s citlivými biometrickými daty. Úřad pro ochranu osobních údajů by měl dobře zvážit, jestli má vůbec smysl jednat s takovými lidmi o čemkoli, aby nedělal jen stafáž pro dopředu proklamované porušování předpisů, nad jejichž dodržováním má bdít.
Mimo zákon
Můžeme si představit hned několik způsobů, jak lze za účelem zvýšení bezpečnosti používat biometrické kamery. Prvním z nich je kontrola vstupu na stadiony. Tváře osob, které procházejí turnikety, lze v reálném čase porovnávat s referenční databází těch, kteří mají z různých důvodů vstup zakázaný, ať už ze strany klubu nebo například ze strany soudů. Podobně mohou pak fungovat i kamery na samotném stadionu a porovnávat s takovou databází tváře fanoušků. Je třeba si uvědomit, že nejde pouze o snímání tváří hříšníků a sestavování jejich biometrických šablon. Systém funguje jen tehdy, když snímá tvář a sestavuje šablonu pro úplně každého.
Rozpoznávání tváří je vždy spojeno se zpracováním biometrických osobních údajů, jde o takzvanou zvláštní kategorii údajů, pro jejíž zpracování platí přísnější podmínky. Důvodem je zejména to, že údaje jsou obvykle neměnné, spojené s naším tělem a existují zde větší rizika zneužití. Při úniku databáze hesel můžete heslo změnit, při úniku údajů o platební kartě ji zablokujete, ale otisky prstů nebo otisk obličeje nezměníte. Na to reaguje legislativa přísnějšími pravidly pro zpracování biometrických dat. Jak konstatoval Úřad pro ochranu osobních údajů již v roce 2019, nasazení takového systému na stadionech by vyžadovalo podle Nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) výslovné povolení či nařízení použití takových kamer na stadionech v zákoně. Takový zákon ale v současné době neplatí. Obdobné otázky ostatně neřeší jenom náš úřad, ale řada dalších států v Evropě.
Už méně často je ale zmiňováno i další legislativní omezení, jehož jednotlivé části postupně nabývají účinnosti. Tím je Nařízení o umělé inteligenci (AI Act). To řadí použití kamer na rozpoznávání tváří v reálném čase pro vymáhání práva mezi tzv. zakázané praktiky, kdy je třeba vedle národní legislativy splnit i řadu dalších podmínek (např. použití jen k určitým účelům či individuální povolování použití těchto kamer soudy).
Nepřetržitý provoz takových systémů v době fotbalových utkání a hledání osob z referenční databáze mezi fanoušky nebo osobami vstupujícími na stadion by velmi pravděpodobně i při existenci národní legislativy odporoval AI Actu. Ostatně stejně jako je tomu v současnosti s provozem obdobného kamerového systému na Letišti Václava Havla, kde jsou přitom důvody pro jeho nasazení nepochybně silnější než na stadionech.
Zpětné dohledání osob?
Využití biometriky je ale možné i opačně, tedy dohledání identity osoby, která se dopustila nějaké výtržnosti. Zřejmě toto použití má Tvrdík na mysli, když chce kamery využívat k identifikaci „násilníků a výtržníků“, jak sám říká.
Pro použití systémů k následné identifikaci osob pomocí metod rozpoznávání tváří je třeba splnit méně podmínek, byť z pohledu GDPR a nutnosti zákonného zmocnění je úprava shodná se systémy fungujícími v reálném čase. Nařízení o umělé inteligenci ho už ale neřadí mezi zakázané, ale „pouze“ mezi tzv. vysoce rizikové systémy AI. I zde je tak třeba splnit řadu povinností souvisejících s řízením rizik, kyberbezpečností či transparentností. Vyjádření Jaroslava Tvrdíka nedává velkou naději, že by jim Slavia mohla pod jeho vedením dostát.
Je navíc otázkou, proč by takovým systémem ke zpětné identifikaci výtržníků měly disponovat fotbalové kluby. Ty by totiž zřejmě musely mít přístup k databázi biometrických šablon všech obyvatel ČR, kterou by používaly k identifikaci výtržníků. Takovou databází nyní disponuje Policie ČR a využívá ji v systému nazvaném Digitální podoba osob, který funguje na tomto principu zpětné identifikace osoby porovnáváním zajištěné šablony obličeje s databází desítek milionů fotografií držitelů občanských průkazů a pasů. Jak poukázal po provedené kontrole Úřad pro ochranu osobních údajů, tak i tento systém je mimochodem provozován bez dostatečného právního základu.
Jaroslav Tvrdík má tedy pravdu, že legislativa hned z několika stran nasazení takových systémů komplikuje či mu rovnou brání. Co už ale nedodává, že je tomu tak z dobrých důvodů. O možné zákonné úpravě povolení používání biometrických kamer mluví v současnosti už i ministr sportu Boris Šťastný, který chystá pracovní skupinu, jež se má věcí zabývat. Přivítat lze snad jen jeho vyjádření, že „můžete mít tisíce kamer, ale pokud si lidé neuvědomí, jak se mají chovat, legislativa sama o sobě vše nevyřeší“, které naznačuje, že si je snad vědom limitů kamerového sledování. Pro nasazení biometrických kamer bez větších kompromisů se pak vyjádřil i místopředseda poslaneckého klubu ODS Jiří Havránek.
Biometrika na stadionech
Technologie, jako jsou biometrické kamery, jsou často brány jako jakýsi deus ex machina, který vyřeší všechny problémy. Je ale potřeba se podívat podrobněji na to, jak a zda vůbec mohou tyto systémy pomoci. A jestli nelze dosáhnout podobných efektů i bez nich. Připomeňme, že ve stejné situaci jako Slavia, tedy bez biometrických kamer, fungují v České republice všechny ostatní kluby a k podobným excesům v nich nedochází. Obdobná situace je i u drtivé většiny fotbalových klubů v Evropě. Zjevně to tedy jde i bez kamer.
Identifikace osoby takovou kamerou má pak samozřejmě svá omezení. Kamera jaksi nefunguje na tváře pod pletenou maskou a dobré výsledky vám nedá ani na pyrotechnikou zakouřeném stadionu, kde nevidíte na člověka v řadě před sebou. Kamery skutečně nevyřeší to, že pořadatelé ve Slavii umožnili stovkám fanoušků před koncem zápasu často v maskách a s pyrotechnikou v rukou se shromáždit za brankou a čekat… Na co asi?
Na druhé straně jsou už dnes stadiony veřejně přístupnými místy, která jsou možná vůbec nejvíce pokryta klasickými bezpečnostními kamerami. Policie nyní pracuje i podle svých vyjádření se stovkami relevantních záznamů, ať už z bezpečnostních kamer, tak záběrů z médií či mobilních telefonů účastníků akce. Zjevně i tyto nástroje a také možná svědectví tisíců účastníků utkání umožňují útočníky identifikovat – ostatně první z nich už dostal doživotní zákaz vstupu na stadion. Další zákazy (nebo i trestní stíhání) budou nepochybně následovat. A některé výtržníky samozřejmě identifikovat možné nebude, třeba kvůli masce na obličeji. To by ovšem nezvládla ani biometrická kamera. Fotbalový chuligáni ostatně tyto masky v květnu nenosí proto, že by jim byla zima…
V kontextu této debaty je zajímavá zpráva organizace Privacy International, která se věnuje využívání biometrických kamer na fotbalových stadionech mimo jiné ve Velké Británii. Zde už řada pokusů s nepřesvědčivými výsledky v minulosti proběhla a nevedla k zavedení nějakých plošných řešení. Kluby obvykle balancují mezi právní nejistotou, provozní efektivitou, možnostmi ale i chybovostí technologií a také rizikem ztráty přízně fanoušků.
Prostředí stadionů je navíc ve Velké Británii tradičně spjato nejen se sportem, ale i komunitním životem, s vyjadřováním protestu, mobilizací společnosti a realizací základních lidských práv, byť to možná v kontextu sobotního Edenu může znít zvláštně. Obvykle tak kluby sahají spíše ke kombinaci méně invazivních technologií a řady organizačních opatření, které mohou pomoci dosáhnout cíleného stavu také a často lépe.
Pandořina skříňka
I my bychom k nástrojům na rozpoznávání tváří měli přistupovat velmi opatrně a neodůvodňovat jejich zavedení selháními, která lze řešit jinak. Je třeba pamatovat, že technologie mají prakticky vždy tendenci se „rozlézat“, ať už tím myslíme rozšiřování účelu jejich použití, rozšiřování počtu subjektů, které k jejich funkcím mají přístup (policie si jistě u takové debaty mne ruce), ale i rozšiřování jejich využití na další více či méně veřejné prostory.
Sice to tak vypadá, ale dnes se nebavíme jen o stadionech, stejně jako jsme se před rokem nebavili jen o mezinárodních letištích. S touto vlastností technologií se pak pojí i nebezpečný důsledek v podobě normalizace biometrického sledování, kdy budeme postupně stále více vnímat takové technologie jako něco přirozeného (jako se nám to stalo u klasických bezpečnostních kamer) a stále méně se bránit jejich dalšímu šíření. Není pak jediný důvod, proč bychom s takovým posunem vnímání neměli za pár let skončit v obdobné dystopii, jaká dnes s biometrickým dohledem a na něj napojenými dalšími systémy dohledu funguje v dnešní Číně. Pak už bude ovšem pozdě to zastavit.
Autor je advokát, výkonný ředitel digitálně-právní organizace IuRe (Iuridicum Remedium).
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás