Proč má i levice bojovat za veřejnoprávní rozhlas a televizi

Vztah českých veřejnoprávních médií a místní levice je dlouhodobě na štíru – a není se čemu divit. Saša Uhlová i Stanislav Biler v minulosti na příklad upozorňovali na jednostranné, proizraelské pokrytí událostí v Gaze a na bagatelizaci tamních obětí. K tomu si přidejme oprávněný dojem pánského klubu a extrémně konzervativní přístup k ženským příjmením.

I v samotných veřejnoprávních médiích jsou lidé, většinou na nižších pozicích, kteří mají k současnému pokrytí výhrady, a právě podpora ze strany veřejnosti jim pomůže víc tlačit na reformy uvnitř redakcí.

Neuplyne skoro týden, kdy by mi někdo z levicového kamarádstva neposlal další výhradu k některému z veřejnoprávních pořadů. Vidíš, je tam pravicová, proizraelská, antikomunistická či konzervativní předpojatost a opakované upozorňování nepomáhá, tak proč by nám na médiích veřejné služby mělo záležet. Příliš k tomu nepřispívá ani dění ve Zpravodajství ČT z posledních měsíců, kdy za dramatických okolností a se slovy o ohrožení redakční autonomie odešel Václav Moravec.

Tak proč?

Žijeme v zemi s vysokou koncentrací vlastnictví médií. Prostor po oslabených veřejnoprávních médiích by pravděpodobně vyplnili oligarchičtí majitelé zdejších velkých mediálních domů. Všichni víme, co je dlouhodobě v jejich zájmu – omezení práv pracujících, boj proti spravedlivému zdanění, odvádění pozornosti skrze vyvolávání nenávisti vůči uprchlíkům a dalším marginalizovaným skupinám, bagatelizace klimatické katastrofy.

Můžete si říct, že vám na ČT a ČRo nezáleží. Vy sami si třeba přispíváte na Alarm, možná dokonce sledujete zahraniční servery jako Novara Media či Guardian, které pro vás důležitá témata zpracovávají dostatečně. Na takovém čistě individuálním přístupu ke konzumaci médií není nic špatného. Ale není pro každého – velká část společnosti k něčemu takovému nemá prostředky ani jazykové kompetence. Vaše babička se tak o klimatické změně může dozvědět třeba z vysílání Českého rozhlasu, který má vlastního klimatického zpravodaje. Na soukromém rádiu by se k takovým informacím sotva dostala.

Češky a Češi navíc potřebují robustní informace o místních tématech, včetně regionálního pokrytí. Tuhle roli menší, názorově vyhraněná média – ať už mají sebelepší reportérstvo – mohou zastat jen stěží. Důležité je to i při různých krizových situacích, např. přírodních katastrofách, kterých bohužel zřejmě bude přibývat.

Dost toho také bylo řečeno o arogantní a bohaté metropoli, kde v dnešní době sídlí valná většina novinářstva a která ne vždy rozumí dopadům hlubokých nerovností na některé kraje. Jsou to právě veřejnoprávní média, která každý den poskytují konzistentní zpravodajství a publicistiku z regionů. Zkrátka nabízejí spoustu služeb, které by neviditelná ruka trhu rovnou zatratila – včetně financování alternativnějších podob kultury.

Právě umělci a umělkyně, kteří chtějí nabourávat společenské normy a věnovat se opomíjeným tématům, mnohdy mohou své projekty rozvíjet díky veřejnoprávním médiím. ČT a ČRo i díky jejich práci poskytují v době rostoucích cen vstupenek či knih velké množství kulturního obsahu pouze za cenu poplatku.

A co ta Gaza?

Hodnoty, které mají obě veřejnoprávní média naplňovat, jsou definovány především jejich Kodexy. Jsou to docela dobré texty, na dnešní dobu možná až překvapivě pravdoláskařské. Píše se v nich o úctě k lidské důstojnosti, o nutnosti stát za základními lidskými právy nebo o potřebách menšin. Nebo o pluralitě, která by měla odrážet zájmy a perspektivy celé společnosti, a nejen Poslanecké sněmovny. Nejlepší způsob, jak kritizovat konkrétní obsah ČT nebo ČRo, je nastavovat jim zrcadlo v podobě jejich vlastních pravidel.

Jak se pak tedy může stát, že veřejnoprávní média o Palestincích někdy referují jako o lidech druhé kategorie, jak upozorňuje Saša Uhlová? Nebo že se ve „vyváženém“ pořadu dva pánové předhánějí v tom, kdo z nich víc zakáže migranty? Mechanismy kontroly, které byly nastaveny smysluplně, bohužel ne vždy fungují. Vedle poměrně časté neschopnosti tradičního novinářstva přiznat si chybu je to proto, že ne vždy plní svou roli mediální rady, které by na dodržování Kodexů měly dbát. Bohužel je v nich až příliš mnoho starších pánů, kteří na místo veřejnosti zastupují spíše politické strany.

Jediná fungující strategie je vzít si do ruky Kodex a prostě ty rady, šéfredaktory, ombudsmany a další zahltit. I v samotných veřejnoprávních médiích jsou lidé, většinou na nižších pozicích, kteří mají k současnému pokrytí výhrady, a právě podpora ze strany veřejnosti jim pomůže víc tlačit na reformy uvnitř redakcí. Konstruktivní hlasitost je v tomto směru vhodnou zbraní k rozbití statu quo.

Takže Milion chvilek?

Financování ze státního rozpočtu by mohlo média učinit zranitelnějšími vůči politickému vlivu. Stejný dopad by měly jakékoli radikálnější zásahy do rozpočtu, které by nutně vyústily v optimalizaci, tedy propouštění a krácení obsahu. Nejde ale jen o peníze – veřejnoprávní média se dají ovládat také skrze už zmíněné rady, kam se zvlášť v době minulé vlády Andreje Babiše dostalo poměrně dost nahnědlých příznivců SPD. Sledovat tedy jakýkoli vývoj týkající se změn v ČT i ČRo se rozhodně vyplatí.

Je zásadní otázkou, jak moc Andrejem Babišem – jelikož ten o tom nakonec rozhoduje – pohnou velké demonstrace či petice organizací jako Milion chvilek. Jistě je nevidí rád. Může se však uklidňovat tím, že se jich účastní především lidé sympatizující se současnou opozicí. Nepříjemnější by pro Babiše byla nevole z jeho vlastního tábora – právě proto je tak důležité vyhlášení stávkové pohotovosti odborů a iniciativy Veřejnoprávně. Stávku by totiž zcela jistě pocítilo také voličstvo ANO a možná i Motoristů; u SPD by to pravděpodobně přílišný vliv nemělo.

Pokud tedy někdo z vašeho příbuzenstva ANO volil a ČT nebo ČRo má v oblibě, zkuste se zeptat, jestli by se třeba nechtěli někomu z ANO ozvat. Samozřejmě diplomaticky, tohle nemá být kampaň ve stylu „Přemluv bábu“. Nikdo nikomu neříká, jak má volit. Jak dokazují vyjádření například poslance Patrika Nachera, koaliční poslanci skutečně berou vzkazy svých voličů v potaz.

I když o to třeba ne vždy stojíte, jsou veřejnoprávní média i vaše a máte právo se podílet na tom, jak budou v následujících letech i dekádách vypadat.

Autor pracuje v médiích.