Jennifer Clapp je uznávaná kanadská profesorka a přední odbornice na globální potravinovou bezpečnost, udržitelnost potravinových systémů, globální potravinovou politiku a mezinárodní politickou ekonomii životního prostředí. Dlouhodobě se zabývá také koncentrací korporátní moci, financializací zemědělství, obchodem s komoditami a dopady zemědělských a potravinových politik na globální Jih. Působí na University of Waterloo, kde je profesorkou na School of Environment, Resources and Sustainability a zároveň držitelkou Tier I Canada Research Chair in Global Food Security and Sustainability. Je také členkou IPES-Food a vědeckého poradního výboru UN Food Systems Coordination Hub.
Zemědělcům bývá přičítána odpovědnost za ekologické náklady zemědělství, ale není to jejich vina. Jsou uvězněni v systému, který je nutí používat tyto typy technologií a účastnit se těchto typů trhů.
V dalším díle seriálu Politika jídla vedeme rozhovor o jejím posledním výzkumu pro knihu Titans of Industrial Agriculture (Titáni průmyslového zemědělství), v němž popisuje, jak několik obřích zemědělských korporací ovládá trh s osivem, chemickými přípravky, hnojivy a zemědělskými datovými technologiemi. Rozkrýváme mechanismy koncentrace moci a to, jak tato koncentrace ovlivňuje ceny. Rozebíráme také zemědělské praktiky a odpovídáme na to, proč omezují volbu farmářů. Dotýkáme se také dopadů na demokracii a životní prostředí a zvažujeme atributy spravedlivějšího a udržitelnějšího potravinového systému.
V nejnovější knize Titáni průmyslového zemědělství tvrdíte, že několik velkých agrokorporací ovládá klíčové vstupní sektory zemědělství. Konkrétně jde o osiva, agrochemikálie a technologie. Zároveň také dochází ke zvyšování jejich moci. Mohla byste prosím shrnout rozsah těchto fúzí?
Megafúze v agropodnikání, k nimž došlo během uplynulého desetiletí, byly skutečně obrovské. Právě ony mě vlastně přiměly tuto knihu napsat, protože jsem se snažila pochopit, co se děje. Nejnovější informace, které máme k dispozici, ukazují, že čtyři největší osivářské společnosti kontrolují přibližně 56 procent světového trhu s osivy. Čtyři největší agrochemické korporace ovládají asi 61 procent světového trhu s pesticidy a čtyři největší výrobci zemědělské techniky kontrolují kolem 45 procent světového trhu. To je znepokojivé. Když firmy ovládají více než 40 procent trhu, považuje se to za vysokou koncentraci tržní moci v daném odvětví. Taková úroveň koncentrace může deformovat trhy, takže výsledky jsou zjevně méně než optimální. Může to vést k neefektivitě a velkým problémem je i to, že to může znamenat vyšší ceny pro zemědělce.
Mohla byste podrobněji přiblížit, které konkrétní subjekty v tom hrají roli a jaká byla dynamika centralizace v nedávné době?
V roce 2015 jsme byli svědky sloučení společností Dow a DuPont, z něhož vznikla nová zemědělská osivářská a chemická firma s názvem Corteva. Šlo o transakci v hodnotě 130 miliard amerických dolarů. Krátce nato jsme viděli, jak společnost ChemChina, velká čínská chemická firma vyrábějící pesticidy, převzala Syngentu. To byla dohoda za 43 miliard dolarů. A o několik let později koupil evropský Bayer americké Monsanto za 66 miliard dolarů.
Šlo o sérii skutečně velkých fúzí, které následovaly poměrně rychle po sobě. Uprostřed toho všeho navíc proběhla fúze i v odvětví hnojiv. Ta se týkala dvou velkých hnojivářských společností se sídlem v Kanadě, které však působily globálně – Potash Corporation a Agrium. Sloučily se a vytvořily novou společnost Nutrien. I to byla transakce v hodnotě několika miliard dolarů.
Společnosti vyrábějící hnojiva jsou na globální úrovni méně koncentrované, ale na konkrétních trzích je koncentrace velmi vysoká. Dvě největší společnosti v Severní Americe například kontrolují téměř celý trh s potaší a čtyři firmy ovládají přibližně 75 procent trhu s dusíkatými hnojivy. Neustále ale samozřejmě probíhají i menší fúze, a když se to všechno sečte, jde o stovky miliard dolarů. Tyto procesy jsou mimořádně důležité, protože právě tyto firmy jsou hlavními dodavateli vstupů pro zemědělce po celém světě.
Ve své práci jsem chtěla především pochopit, co tento vývoj pohání. Jakmile se totiž tyto firmy sloučily, vedlo to k ještě vyšší koncentraci v těchto odvětvích, což vyvolává obrovské obavy.
Identifikovala jste tři druhy moci, které firmám přinášejí dominantní postavení v tomto odvětví. Mohla byste prosím vysvětlit, o jaké druhy moci jde a jaké jsou s nimi spojeny hlavní problémy?
Jedná se o moc tržní, technologickou a politickou. Tyto tři druhy moci se vzájemně prolínají a jedna druhou posilují.
Tržní moc v zásadě označuje schopnost dominantních firem ovládat nabídku, poptávku a celkové uspořádání trhu způsobem, který může ovlivňovat ceny a vést k tomu, co ekonomové nazývají nadměrnými zisky – tedy zisky, které převyšují to, co by bylo obvyklé na konkurenčním trhu. Právě na tento druh moci se ekonomové obvykle zaměřují, protože nadměrné zisky lze měřit a zároveň mohou vést k neefektivním výsledkům, které je znepokojují. Jako například vyšší ceny, menší tlak na inovace a vytváření bariér pro vstup konkurentů na trh.
Jak ale ve své práci tvrdím, moc dominantních firem jde daleko za tento rámec. Tyto firmy mají také technologickou moc, tedy schopnost utvářet směřování výzkumu a vývoje způsobem, který může omezovat volby zemědělců. Když v určitém odvětví působí například jen několik firem a zároveň jsou hlavními poskytovateli zemědělského výzkumu a vývoje, obvykle chtějí investovat pouze do těch technologií, které jsou pro ně nejziskovější, i když nejsou nejlepší pro společnost nebo životní prostředí. Jinými slovy nejde o technologie, které by nejlépe sloužily, zpřístupňovaly vstupy producentům a podporovaly udržitelné zemědělství.
A konečně mají tyto dominantní firmy také politickou moc. Právě proto, že jsou tak koncentrované a velké, mohou si dovolit vynakládat značné prostředky na ovlivňování tvůrců politik a formování politiky i systému správy. Mezi jejich strategie patří například podpora vědeckých studií, které mohou ovlivnit širší vědecké porozumění i veřejnou debatu. Tím ale zároveň fakticky rozhodují o tom, jaké výzkumné otázky budou kladeny a jaký typ dat bude k dispozici, což může nakonec prostřednictvím těchto vědeckých důkazů utvářet i samotnou politiku.
Zapojují se také do různých partnerství veřejného a soukromého sektoru, kdy spolupracují s vládami, jimiž jsou financované, a zároveň mají vliv na to, jak jsou různé vládní politiky realizovány. To jsou jen dva příklady, ale nástrojů v jejich arzenálu je mnohem víc.
Mohla byste popsat nějaký případ, který to ilustruje?
Bylo třeba zjištěno, že společnost Monsanto sponzorovala vědecké studie o bezpečnosti glyfosátu, což je herbicid, který pro ni byl velmi ziskový. Později vyšlo najevo, že si firma najala výzkumníky, aby tyto studie napsali a zajistili jejich publikaci. Tito výzkumníci přitom nezveřejnili své propojení s korporací ani skutečnost, že Monsanto mělo vliv na obsah článků a dokonce do nich samo zasahovalo redakčními úpravami. Tyto studie pak byly použité v regulačním procesu při schvalování tohoto herbicidu. Takový vliv působil skrytě v pozadí a pro firmu bylo sice nákladné jej uplatňovat, ale měla k tomu potřebné prostředky i možnosti. Dnes o tom víme jen proto, že to vyšlo najevo v rámci soudního sporu.
Jaké důsledky mají tyto fúze a koncentrace moci pro zemědělce?
Když se podíváme na tržní moc, vidíme, že pokud firmy dokážou ovládat nabídku a poptávku tak, aby zvyšovaly vlastní zisky, může to vést k vyšším cenám produkčních vstupů, které musí zemědělci platit. Vyšší náklady se pak mohou promítnout i do cen potravin, které nakonec platí spotřebitelé.
Mnozí výrobci zemědělské techniky umožňují opravy svých strojů pouze certifikovaným firmám a vlastním autorizovaným prodejcům. Tím brání zemědělcům i nezávislým podnikatelům, aby tyto stroje sami opravovali. Ve skutečnosti si tak tento trh podmaňují a zároveň zvyšují své zisky, protože si zajišťují kontrolu nad trhem, na němž mohou účtovat vyšší ceny.
Některé firmy vyrábějící pesticidy také vyplácejí distributorům svých výrobků různé pobídky a říkají jim: pokud budete prodávat pouze naši značku pesticidů, dáme vám peníze. Nebudete ale nabízet generické verze. Znovu tedy dochází k omezování podnikání jiných subjektů a ke zvyšování vlastních zisků způsobem, který omezuje volby zemědělců a nakonec i volby spotřebitelů, protože podporuje určité technologické směry a ztěžuje rozvoj jiných forem zemědělství.
Když se ale objeví negativní důsledky, politická debata často hledá viníka jinde. Zemědělcům bývá často přičítána odpovědnost za ekologické náklady zemědělství, ale není to jejich vina. Jsou uvězněni v systému, který je nutí používat tyto typy technologií a účastnit se těchto typů trhů. Je pro ně velmi obtížné se z toho vymanit.
Ne všechna degradace životního prostředí spojená se zemědělstvím je způsobena koncentrací korporátní moci, ale část s ní bezpochyby souvisí. Je proto nutné tuto vazbu pochopit a podle toho jednat.
Zdá se, že jde o komplexní problém. Jaké je v této souvislosti postavení spotřebitelů?
Ve skutečnosti nemáte příliš na výběr, pokud nakupujete v supermarketu. Nemáte možnost rozhodovat o tom, jak byly potraviny, které se tam prodávají, vyprodukovány. A s tímto druhem moci se pojí také ekologické a zdravotní důsledky. Nejde totiž jen o to, co ovlivňuje ceny, ale také o to, že prostřednictvím technologické moci určují korporace směr technologického vývoje.
To pak vede k zemědělským modelům více založeným na pesticidech, o nichž víme, že mají negativní dopady na zdraví. A pak jsou tu i důsledky plynoucí z růstu korporátní politické moci, lobbingu a dalších způsobů ovlivňování. Tento druh vlivu omezuje demokratickou účast v potravinových systémech. Lidem se tím bere možnost vyjádřit se k tomu, jak chtějí mít své potravinové systémy uspořádané.
Nejde tedy jen o ohrožení lidských práv a práva na potraviny, ale také o ohrožení práva lidí podílet se na rozhodování o tom, jak budou jejich potravinové systémy fungovat. V těchto ohledech korporátní moc v tomto sektoru zároveň prohlubuje širší nerovnosti ve společnosti.
Na vašem přístupu mi připadá zajímavé, že nevysvětlujete pouze koncentraci moci v jednotlivých sektorech, ale také odhalujete provázanost agrochemických, osivářských a technologických korporací. Navíc přinášíte nový pohled na jejich společný zájem – digitalizaci zemědělství napříč všemi těmito sektory – a ukazujete, že tyto korporace pohlcují i mnoho nových technologických startupů. Mohla byste tento trend blíže osvětlit?
U těchto megafúzí jsme viděli, že všechny korporace investují do podobných odvětví, například do technologických startupů, a že ve skutečnosti mění své zaměření právě kvůli průniku různých technologií. Navazuje to na vývoj z osmdesátých a devadesátých let, kdy jsme byli svědky fúzí mezi osivářskými a pesticidovými firmami, které dříve fungovaly jako zcela oddělená odvětví. Díky nové zemědělské biotechnologii se z nich stalo jedno odvětví. Tato technologie totiž umožnila upravovat semena tak, aby byla odolná vůči konkrétním herbicidům. Najednou tedy dávalo smysl prodávat oba produkty zároveň, protože spolu fungovaly.
Podobnou dynamiku dnes sledujeme s nástupem digitálního zemědělství a genových editací, kdy je stále snazší využívat digitální technologie například k přesnějšímu dávkování pesticidů nebo hnojiv. Firmy napříč sektorem zemědělských vstupů nyní investují do datových systémů, které je třeba integrovat s hardwarem zemědělských strojů. A najednou vidíme, že všechny tyto obory – hnojiva, pesticidy, osiva i zemědělská technika – usilují o to stát se pro zemědělce dodavatelem té nejziskovější softwarové platformy.
Je fascinující sledovat, že i hnojivářské společnosti investují do digitálních zemědělských softwarových platforem pro své zákazníky a samy je také vytvářejí. Tím to ale nekončí, protože osivářské i hnojivářské firmy zároveň investují do genových editací a snaží se tímto způsobem poskytovat své vstupy novou formou. Společnosti vyrábějící hnojiva například investují do geneticky upravených mikrobů, které lze aplikovat do půdy a které mohou dodávat dusík přímo ke kořenům rostlin.
Osivářské firmy zároveň využívají stejné technologie, často opět k úpravě semen, aby byla odolná vůči herbicidům, nebo dokonce k tomu, aby se plevel stal znovu citlivým na glyfosát. Mnoho plevelů si během desetiletí vytvořilo odolnost vůči chemikáliím, které se na ně používaly, a nyní existují způsoby, jak pomocí syntetické biologie docílit toho, aby po postřiku novými chemikáliemi znovu hynuly.
Do digitálního zemědělství investují také výrobci zemědělské techniky. Vzniká tak zvláštní souběh, kdy hnojivářské firmy soutěží s osivářskými a chemickými společnostmi nebo s výrobci strojů o to, kdo se stane dominantní firmou v oblasti digitálního zemědělství. A je třeba dodat, že se všechny tyto firmy snaží získat vedoucí postavení proto, že podle jejich vlastních údajů zisky z prodeje softwarových balíčků a datových služeb zemědělcům výrazně převyšují zisky, které po více než 100 let získávaly z prodeje fyzických vstupů.
Přesun do oblasti datových služeb je pro tyto firmy mimořádně výnosný a data se stala dalším strategickým aktivem, u něhož chtějí všechny být přítomné. Nepřekvapilo by mě proto, kdybychom v budoucnu byli svědky dalších mezisektorových fúzí.
Na vaší práci je jedinečné i to, že jste zmapovala historické procesy, které vedly k dnešní úrovni koncentrace. Zaujalo mě vaše zjištění, že fúze a centralizace začaly v bezprecedentní míře už na počátku 20. století. Proč jste se ve svém výzkumu rozhodla pro historický přístup? Objevila jste při něm něco překvapivého?
Chtěla jsem pochopit, jak se zemědělské činnosti proměnily v komodifikované produkty a jak je následně začaly ovládat firmy. Začala jsem u vynálezu žacího stroje, který byl sestrojen ve třicátých letech 19. století, tedy v době nástupu průmyslové revoluce. Od té doby zhruba do poloviny 20. století následovala řada průmyslových „průlomů“, které zemědělství zásadně proměnily.
Překvapilo mě, že tato odvětví už poměrně brzy ovládalo několik málo společností. V roce 1902 se sedm firem sloučilo do jedné společnosti International Harvester, která kontrolovala 85 procent trhu se zemědělskou technikou ve Spojených státech. Kdyby se něco takového stalo dnes, hodně by nás to překvapilo. Žádná firma by přece neměla mít tak velký podíl na trhu.
Také mě dost překvapilo, do jaké míry byli z tohoto vývoje pobouřeni zemědělci už v šedesátých letech 19. století. První továrny v Chicagu na masovou výrobu zemědělských strojů vznikly na konci čtyřicátých a na začátku padesátých let 19. století. Během 10 až 15 let se ve Spojených státech zformovalo významné sociální hnutí zemědělců známé jako Grangers, které se snažilo na tuto monopolní moc upozornit a poukazovalo na to, že poškozuje jejich obživu.
Věnovala jste se také historickému rámci regulace a tomu, jak se vyvíjely první zákony. Ukazujete, že už tehdy bylo propojení soukromého kapitálu a státu často téměř nepostřehnutelné a že toto dědictví je dodnes silně přítomné v samotné DNA Spojených států a později i v Evropě.
Na tomto období bylo opravdu zajímavé, že přišlo krátce poté, co Spojené státy přijaly Shermanův zákon z roku 1890, který postavil monopoly mimo zákon a zároveň zakázal i takzvané trusty, tedy skupiny firem, které spolu tajně spolupracovaly. Právě proto se tomu říká antitrust. Cílem bylo zabránit firmám, aby ovládaly celé trhy.
Přijetí tohoto zákona je ironické v tom, že ve skutečnosti povzbudilo další fúze. Firmy si tenkrát řekly, že když spolu nemohou koordinovat postup jako samostatné společnosti, mohou se prostě spojit do jedné velké firmy. A pokud nebudou ovládat 100 procent trhu, nepůjde přece o úplný monopol. Bankéři jim navíc radili, že tímto postupem zákon neporušují.
Společnost International Harvester však byla nakonec právně napadena, protože používala celou řadu praktik, které byly považovány za nezákonné prostředky k ovládání trhu a potlačování konkurence. Samotné strukturální rysy těchto odvětví zároveň vytvářely podmínky pro fúze a akvizice, jejichž prostřednictvím mohly firmy dále růst a upevňovat své postavení na trhu.
A tak jsme v průběhu dějin sledovali opakující se vlny fúzí a akvizic, které sahají až do sedmdesátých let 19. století. V knize se snažím ukázat příklady toho, jak se tyto dynamiky projevovaly. Henry Wallace byl například americkým ministrem zemědělství a zároveň generálním ředitelem společnosti Pioneer Hi-Bred Seed Company. Z pozice veřejného činitele podporoval vývoj hybridních osiv, což byla technologie, na níž vydělávala jeho firma.
Dnes bychom řekli, že je to naprosto flagrantní střet zájmů. Když jsem tu knihu psala, působilo to mimořádně skandálně. Jenže když se dnes podíváme na to, co se děje ve Spojených státech, vidíme velké množství podobných střetů zájmů. Možná vstupujeme do nové éry, v níž se něco takového opakuje.
Zpochybňujete obvyklý narativ, který korporace předkládají, totiž že svého úspěchu dosáhly jednoduše tvrdou prací a úsilím. Co jste ve vztahu k historickému kontextu zjistila a jaké faktory ve skutečnosti vedly k jejich úspěchu, aniž by se o nich obvykle mluvilo?
Samotné společnosti by například tvrdily, že se staly velkými a mocnými prostě proto, že jsou ve své činnosti lepší než ostatní. Že jejich úspěch vyplývá z inovací, efektivity a tvrdé práce, díky nimž dokázaly všechny ostatní překonat. Vykreslují takový hrdinský příběh o konkrétním vynálezci nebo firemním lídrovi, který společnost přivedl k velikosti. To je přesný opak kritického argumentu, který zdůrazňuje roli průmyslového kapitalismu. Mezi těmito dvěma pohledy se odehrává mnoho zajímavých věcí.
Vidíme například, že firmy těžily z úspor z rozsahu, protože masová průmyslová výroba jim umožňovala snižovat jednotkové náklady a posilovat vlastní konkurenční výhodu. Zároveň však měly blízké vztahy s finančním sektorem, s bankami a dalšími typy investorů, což jim umožnilo skupovat své konkurenty. Často byly také tlačeny vlastními akcionáři k určitým krokům.
V průběhu času kromě toho významně těžily i ze státních subvencí. A rovněž měly prospěch z výsledků vývoje a výzkumu, které financoval stát. To platilo v případě hybridních osiv, syntetických hnojiv i syntetických pesticidů. Vládní výzkum, know-how, znalosti a technologie byly sdíleny s těmito korporacemi, což jim poskytlo další výhodu oproti ostatním.
Profitovaly také z určitého „uzamčení systému“, kdy do sebe všechny tyto technologie zapadaly způsobem, který posouval trh kupředu ve prospěch všech jejich vstupů.
Vzhledem k tomu, že tyto korporace působí globálně a často i mimo kontrolu a dosah států nebo dokonce evropské či americké regulace, jak realistická je účinná regulace v současném politickém a ekonomickém rámci? Je smysluplná veřejná kontrola stále dosažitelná, nebo je třeba uvažovat o systémovější změně, přesunu moci a přeorientování potravinových systémů na potřeby lidí, zdraví a životní prostředí?
To je skvělá otázka a přesně pojmenováváte zásadní dilema. Problém je v tom, že jakmile tyto firmy narostou do takové velikosti a získají podobnou moc, dokážou ovládat a podchycovat samotné procesy správy a rozhodování, takže je pak velmi obtížné je regulovat. Všechny trhy fungují v rámci určité soustavy společenských pravidel a společnost těmto firmám nedokázala nastavit odpovídající regulaci, protože je to nesmírně obtížné.
Pouhé drobné úpravy na okrajích politiky proto s největší pravděpodobností nebudou stačit. Vidíme například, že v této konkrétní politické chvíli dochází ve světě k velkým geopolitickým posunům. Proběhla pandemie covidu-19, následovala ruská invaze na Ukrajinu. Nyní sledujeme rozsáhlé obchodní války, válku v Gaze a další události. A státy tento chaos využívají jako příležitost k tomu, aby oslabily i těch několik úspěchů, kterých se podařilo dosáhnout při vytváření lepších regulací a politik, jež měly bránit praktikám a chování vyplývajícím z korporátní koncentrace.
Když jsem před pěti lety na knize začínala pracovat, byla jsem mnohem optimističtější. Objevovalo se nové antimonopolní hnutí, které se snažilo upozorňovat na korporátní moc a zlepšovat regulační proces. Vypadalo to, že by mohlo být možné tuto situaci regulovat lépe. Pak se ale vše změnilo a Spojené státy se v zásadě vrátily k velmi transakčnímu přístupu k antimonopolní politice.
Je pravděpodobné, že budeme svědky postupného oslabování i těch několika regulačních výdobytků, kterých jsme dosáhli, protože s dalším zhoršováním situace slouží geopolitická konkurence jako záminka k jejich odbourávání. V potravinovém systému si proto musíme uvědomit, že koncentrace je jedním z motorů mnoha těchto problémů. Musíme začít přijímat opatření, která se s ní skutečně vypořádají.
Řada akademických studií i sociálních hnutí tvrdí, že je třeba budovat alternativy k tomuto dominantnímu korporátnímu potravinovému režimu. Často však zároveň opomíjí strukturální problémy a nerovnováhu moci. Tyto vize transformaci odvíjejí od jedince, čímž navazují na neoliberální rámec individualizace a přenášení odpovědnosti za systémové problémy na jednotlivce. K tomuto pohledu jste kritická – jaký je váš postoj?
Nejsem přesvědčená o tom, že spotřebitelé mohou jednoduše „odejít“ z průmyslového zemědělství. Že si zajdou na farmářský trh a tyto firmy tím nějak zmizí. To se nestane. Tyto společnosti tu budou dál a budou stále mocné. Proto potřebujeme silné společenské hnutí, které si vyžádá změnu. Musíme ji požadovat ve velkém měřítku v celém zemědělství a musíme jít dál než jen k regulaci v podobě antimonopolních opatření.
Antimonopolní politika je důležitá, ale zároveň potřebujeme masivní veřejné investice do agroekologického výzkumu a vývoje. Mělo by se to dělat v rozsahu srovnatelném s tím, jaký existoval v 19. a na počátku 20. století, kdy byly znalosti a know-how poskytovány producentům zdarma. Potřebujeme takto zásadní proměnu způsobu, jakým vyrábíme potraviny, a zároveň potřebujeme hnutí, které se postaví korporátní moci.
Dominantních firem se nezbavíme tím, že budeme nakupovat v alternativních potravinových sítích. Pokrok ale nastat může, pokud bude společnost jako celek od svých vlád požadovat jiné zemědělství a jasně dá najevo, že chce zemědělství agroekologické a nechce, aby bylo závislé na těchto obřích firmách. Vím, že je to velký požadavek, ale myslím si, že pokud to neuděláme, všechno pojede dál při starém.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás