Prvního máje nás sice možná čekají zajímavé demonstrace, ale žádné velké sociální boje za lepší pracovní podmínky čekat nemůžeme. A není to tím, že by snad bylo ohledně pracovních podmínek a mezd v Česku všechno v pořádku. Pracovní podmínky jsou navýsost politické téma, jen to není ve veřejné debatě vždy úplně zřejmé. Někdy to působí, jako by pracovní podmínky i skutečnost, že v Česku většina lidí pobírá mzdy tak nízké, že z nich nemohou uživit rodinu, pokud nebydlí ve vlastním, byla něco jako počasí, se kterým se nedá nic dělat. Mantra, že pracovní podmínky jsou individuální záležitostí a je na každém, aby si dojednal co nejlepší, vstoupila do kolektivního nevědomí společnosti, a tak už nechápeme, že je za ně potřeba politicky bojovat.
Na práci většiny lidí nejen u nás vydělává malá skupina superbohatých oligarchů.
Svátek práce je ale oslavou právě takového boje. Boje, který je dnes nepříjemně aktuální. Rozhodně se tedy nejedná jen o příležitost nostalgicky zavzpomínat, jak to ti dělníci měli kdysi těžké. Lidé, kteří nemají kapitál, to mají těžké právě teď, a myslím, že se blíží doba, kdy se s tím něco začne dělat. O samotné skutečnosti, že kapitalismus spěje nezadržitelně ke konci, totiž nelze pochybovat. Otázka je, jestli se změny budou dít prospěšným a udržitelným směrem, anebo jestli frustrace společnosti využijí autoritáři. Druhá možnost je o to víc pravděpodobná, že o řadě problémů není ani možné mluvit a analyzovat je, natož promýšlet, jak je vyřešit.
Pokud totiž poukážu na neblahý fakt, že i když se práce během 140 let zdánlivě proměnila, nespravedlnosti se rozhodně nezmenšily, dozvím se, že závidím bohatým. Vlastník kapitálu ale tahá za delší konec provazu a systém je nastavený velmi nespravedlivě, ať už se jedná o prekarizaci práce prostřednictvím platforem, přetrvávající podmínky v továrnách a výrobních halách, zneužívání postavení pracovních migrantů, práci o víkendu, švarc systém, nebo nedůstojné mzdy.
Na práci většiny lidí nejen u nás vydělává malá skupina superbohatých oligarchů. Podle studie výzkumného institutu Credit Suisse Research Insitute Credit Suisse z roku 2021 v Česku vlastnilo jedno procento nejbohatších lidí 36 procent všeho majetku a řadíme se tak k nejnerovnějším zemím Evropy. Od té doby přesná čísla nemáme, ale noříme se zatím už do třetí krize, přičemž na těch předchozích bohatí nemravně vydělali. Už se začíná veřejně mluvit o tom, že prací si člověk na vlastní bydlení nevydělá, a snad se brzy bude mluvit i o tom, že prací si leckde nevyděláte ani na nájem.
Pomaličku se začíná otevírat téma špatně nastaveného daňového systému, který daní práci, a nikoliv majetek. Snad ještě stihneme systém přenastavit a změnit tak, aby lidé nebyli stále frustrovanější a neztráceli víru v systém. Zvyšování majetkových nerovností totiž eroduje demokratické instituce. Jenže neustálé opakování jednoduchých ideologických pouček o tom, že každý je svého štěstí strůjce, a hlavně, že ten, kdo je kritický, prostě jen závidí bohatým jejich úspěch, nás od tohoto cíle vzdalují.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás