Nový žebříček prosperity společnosti HelloSafe přisoudil Česku krásné devatenácté místo na světě. Jsme dokonce i před Francií. Ta sice vykazuje vyšší příjmy, ale tentokrát se do žebříčku výrazně započítávaly i ukazatele sociální rovnosti a míra rizika chudoby v dané zemi. Tu autoři odvozovali z výsledků šetření Eurostatu, z něhož vycházíme v otázkách chudoby dlouhodobě jako největší premianti, což pokaždé vede k nadšeným závěrům, jak my si v České republice dobře žijeme.
Kdo nebydlí ve vlastním, má smůlu. A ještě k tomu musí poslouchat kecy o tom, jakou máme v Česku sociální rovnost.
Od legendárního komentáře Lenky Zlámalové Máme méně chudých než Němci a Švýcaři už uplynulo víc než 10 let, v myšlení řady tuzemských novinářů se za tu dobu ale změnilo jen málo. Proto jsme se v návaznosti na nový žebříček mohli dočíst, že Česko patří mezi 20 nejbohatších zemí světa, že nám pomohla sociální rovnost a že si Češi žijí jako v bavlnce a Francouzi mohou závidět atd.
Slepá víra v český blahobyt nezaslepuje jen novináře. Lidí, kteří chtějí věřit, že se přece máme všichni dobře a kdo si stěžuje, je malověrný kverulant a věčný nespokojenec, je tu pořád dost, politiky nevyjímaje. A to i přestože za posledních 10 let už řada odborníků mýtus o nízké míře chudoby v Česku opakovaně vyvracela.
Slavná česká nízká míra chudoby má několik příčin. Zaprvé se data nesbírají například na ubytovnách a v jiném nevyhovujícím bydlení, kde shodou okolností bydlí chudí lidé. Zadruhé se do statistik započítávají příjmy před srážkou exekuce, které jsou pro statisíce lidí příjmy pouze fiktivními. A zatřetí se míra chudoby měří jako podíl lidí v dané populaci, kteří dostávají méně než 60 procent příjmového mediánu, tedy částky, na kterou přesně polovina lidí v dané zemi nedosahuje a druhá má naopak víc. Medián je v České republice tak nízký, že ani když máte plat vyšší, nemusí vám stačit třeba na náklady na bydlení. Píšu to posledních 12 let stále dokola, ale nabourat víru, že se v Česku daří všem moc dobře, se jeví jako nemožné.
Počítejme: medián byl v posledním čtvrtletí minulého roku 45 523 korun, dvě třetiny mediánu tedy činí 30 348 korun, řeč je o hrubém příjmu. S tímto příjmem bych čistého měla 24 837 a pokud bych byla OSVČ, tak něco málo přes 20 000 korun. Jako OSVČ navíc v superdávce bych neměla ani nárok na příspěvek na bydlení. Chtěla bych vidět někoho, kdo na základě těchto statistik hlásá, že v Česku není chudoba, jak z takového příjmu žije. Se dvěma dětmi bych měla jako zaměstnankyně o tři tisíce víc, jako OSVČ bych zůstala na stejném i se čtyřmi dětmi. Vzhledem ke stoupajícím nájmům nejen v Praze, ale ve všech městech, bych si musela najít druhou práci. A z bídy by mě nevytrhly ani případné alimenty.
Pravda je taková, že pokud nebydlíte ve vlastním a nemáte tudíž náklady na bydlení stlačené příjemně nízko, jste v Česku skoro vždycky chudí. Relativní příjmová rovnost tu sice opravdu je, ale čára mezi těmi, kterým se vede dobře, a těmi, kdo počítají každou korunu a stejně nedokážou všechno zaplatit, se vede mezi těmi, kdo bydlí a kdo nebydlí ve vlastním.
Lidé, kteří bydlí na venkově, si své baráky většinou postavili nebo je postavili jejich předci. Ve městech to byla v devadesátých a nultých letech ale často loterie, kdo přišel k nějakému bytu za hubičku anebo se dokázal trefit do doby, kdy se byty ještě daly koupit i bez velkého kapitálu. Dnes už to možné není a kdo nebydlí ve vlastním, má smůlu. A ještě k tomu musí poslouchat kecy o tom, jakou máme v Česku sociální rovnost. Už dost, prosím vás.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás