Večerní vysílání. Protagonistka Daiva je televizní hlasatelkou. Stejně jako už tolikrát předtím odříká televizní program a míří domů. Ještě neví, že to bylo naposled. Jak sama poznamená, žurnalistiku nikdy nestudovala a své zaměstnání bere jako zcela obyčejnou práci, přestože její tvář zná takřka každá domácnost v zemi. O to paradoxněji působí, že je to právě ona, kdo se po obsazení litevských veřejnoprávních médií sovětskými tanky postaví na odpor.
Nesledujeme vypjaté drama o heroických činech. Sledujeme spíše tvar, který se stále více zacykluje a umocňuje svou groteskní podstatu, čímž se vzpírá konvencím těchto příběhů malých lidí na pozadí velkých dějin.
V promrzlé a bezduché atmosféře s ředitelem televize a recitátorem poezie zaparkují před obsazenou budovu maringotku. Zahajují hladovku. Nevidíme žádné hlasité demonstrace, jen donquijotský boj několika ztracených duší. Přilehlé sídliště zeje prázdnotou, netečností. Když Daiva vytahuje megafon, jeden z rezidentů betonové džungle přichází a říká, že se mu aktuální situace sice také nelíbí, ale jeho dítě se zrovna snaží usnout a zoufalý hluk je pro něj nežádoucí. Všichni vzýváme ty správné hodnoty, dokud nezasahují do našeho pohodlí.
Snímek Hladovka na příkladu komorního mikrosvěta ohledává právě tuto hranici, pro jakoukoli společnost tak typickou. Všichni se nejdříve semkneme, v rámci vlastních možností pomáháme, jakmile už ale daný konflikt, byť za správnou věc (ať už to znamená cokoli), trvá příliš dlouho, přizpůsobíme se a morální ideály vyprchávají. Sounáležitost se mění v otrávenost, v horším případě nenávist. Onen muž s dítětem však druhý den přichází, omlouvá se a k protestujícím se přidává. Dělá to především proto, že se chce slavné Daivě zalíbit.
Nepříjemná trapnost
Režisér Karolis Kaupinis, jehož černobílý debut Nova Lituania zasazený před začátek druhé světové války byl roku 2019 uveden v Karlových Varech, analyzuje ve svém druhém filmu různorodé formy sobectví. Ale zároveň konstatuje, že i skrze egoistické pohnutky můžeme vykonat záslužné činy. Ve filmu postupně probouráváme poddimenzované psychologické bariéry postav a dozvídáme se jejich skutečné motivace.
Daiva touží po lidské blízkosti, ředitel naopak utíká před svou manželkou. Nechce být doma. Je s ní ze setrvačnosti i ze strachu změnit svůj život. Mluvit o svých pocitech se nesluší. Neměnnost, přivyknutí na nepříjemné podmínky a upozadění osobního štěstí tvořily pilíře života v komunistickém režimu. A jeho blížící se pád na tom u lidí, kteří v něm strávili celý život, vůbec nic nezmění. Tonalita tuto podchlazenost akcentuje. K postavám si těžko hledáme cestu, nepustí nás k sobě. Nikdo je to totiž nenaučil.
Nesledujeme vypjaté drama o heroických činech. Sledujeme spíše tvar, který se stále více zacykluje a umocňuje svou groteskní podstatu, čímž se vzpírá konvencím těchto příběhů malých lidí na pozadí velkých dějin. Tvůrci ukazují, že hrdinství – pro fikční příběhy tolik příznačné, ve skutečnosti neexistuje. Respektive ano. Jen ve zcela jiných podobách, utvářených zcela odlišnou vnitřní kauzalitou. Namísto nepoddajné neoblomnosti se řetězené segmenty nesou v rytmu nepříjemné trapnosti.
Lidé, kteří spolu neumí mluvit, sedí mlčky v plechové maringotce, dlouhými pohledy mezi sebou hledají smysl a vnitřně si snaží ospravedlnit neodbytnou chuť na jídlo. Nikdo totiž není nezlomný. To však neznamená, že je slaboch. Forma odvahy zde totiž nabývá subtilnějších a humanistických rozměrů. Odvaha se v postavách objeví právě ve chvílích, kdy se nebojí sdílet své pocity, obavy, přijmout přirozenou sobeckost.
Mezi morálkou a chtíčem
Hladovka je absolutní antitezí tuzemských Vln Jiřího Mádla, kde redaktoři brání Český rozhlas před sovětskými tanky a s vysokým nasazením vysílají za každou cenu. Hollywoodské ladění osobního odporu slévajícího se v kolektivní sílu stupňuje v dynamickém obalu vnější heroismus, šponuje vypjaté momenty. Hladovka, mimo jiné koprodukovaná Českou republikou, si obranu televize bere jen jako vypravěčskou rozbušku a postupně od této explicitní roviny odstupuje. Zaostřuje na naše pochyby a zbabělost.
Film nikoho nesoudí, jen chladně observuje. Zrnitý obraz zachycuje postavy v povětšinou nehybných kompozicích. Jako bychom byli stejně bezmocní přísedící. Naše oči s pytli pod víčky se pomalu zavírají, vnímáme jen všudypřítomnou zatuchlost; jediným požitkem jsou oblaka cigaretového kouře. Paleta sice pracuje s velmi omezenou škálou tlumených barev, přesto se vyhýbá u obdobných projektů tendenčnímu šedivému nebo bleděmodrému filtru, jednotlivé barvy nechává syté.
Velmi neukotvená narativní struktura evokuje časovou rozplizlost, proměnlivost smyslu i cílů. Herecké vedení spoléhá na sílu tváří popsaných životem. Dialogové sekvence mnohem více zajímají detaily těch, kteří poslouchají, namísto mluvících. Nás samotné vybízí k reakci, vnitřní disputaci. Přes všechen pesimismus film nabízí i nadějeplné poselství, že ten opravdový protest spočívá v sounáležitosti a empatii. Nést sám břemeno a vše v sobě dusit nikdy nepovede k ničemu dobrému.
Byť ladění balancuje mezi nepodbízivou melancholií, odtažitostí a absurditou, postupně mezi nimi přestane dělat rozdíly. Vidíme bezčasí, jako by se o ústřední protagonisty protestů nikdo nezajímal. Zájem se dozvídáme pouze útržkovitě z různorodých zpráv. Nikdo už se k nim však nepřidává. Kaupinisovi totiž vůbec nejde o historický přepis. Do několika málo figur otiskuje esenci národa, jehož dějiny byly pod represivním útlakem tyranských velmocí.
Nabízí se očividná paralela s ruskou invazí na Ukrajinu. Agresor si nárokuje alespoň část území, národ se snaží bránit a ostatní přihlížejí. Pozoruhodný je i motiv USA. Samotnou ideu protestní hladovky totiž protagonisté převezmou z americké literatury, posléze v televizi sledují americkou romanci plnou velkých gest a emocí. O tři a půl dekády později Amerika – v zašedlých postsovětských zemích symbol naděje, volnosti a možností – nabrala deziluzivní konotaci.
Hladovka je ale mnohem univerzálnějším filmem. O načrtávání paralel a tezovité poukazování se ani nesnaží. Minimálně ne v prvním plánu. Vypovídá o tom, co si my samotní nechceme přiznat, ale zároveň nás formuje. O strachu, diskomfortu a rozmělňování hranic mezi odpovědností, chtíčem a morálkou. Jen málokterý titul dokáže ze záměrně neživelného a antidramatického tvaru vykřesat něco tak lidského a neprvoplánově ztotožnitelného.
Autor je filmový publicista a tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás