Už poněkolikáté přišli experti s výpočtem částky, kterou bychom měli vydělávat, abychom žili důstojně. Peníze, které vyděláme, by měly stačit nejen na stravu, bydlení, ošacení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání a volný čas, ale pokrýt i další důležité potřeby, včetně úspor pro případ neočekávaných okolností. Tak počítají odborníci důstojnou minimální mzdu, podrobnosti lze nalézt na webu. Letos došli k tomu, že aby člověk dosáhl na minimální důstojnou mzdu, musel by vydělávat 48 336, v Praze a Brně pak kvůli vyšším nájmům 56 912 korun.
Jedeme v kolečku, které si člověk, jenž bydlí ve vlastním a třeba ještě něco pronajímá, neumí představit.
Už loni upozorňovali autoři konceptu na skutečnost, že největší položku při výpočtu minimální důstojné mzdy tvoří právě náklady na bydlení. Letos dokonce jedna z autorek zprávy Kateřina Smejkalová podotýká, že „ani s minimální důstojnou mzdou pomalu nejde dosáhnout na hypotéku, a i placení vyšších nájmů může být problém.“ Upozorňuje také, že kdo má bydlení splacené a třeba ještě navíc něco pronajímá, pro toho už skoro příjem z práce není podstatný. A klade si otázku, jak se ve společnosti, kde o důstojnosti života přestává rozhodovat příjem z práce, ale stěžejní roli hrají majetkové nerovnosti, které už se prací nemají šanci jakkoli narovnat, můžeme vlastně na čemkoliv domlouvat.
Majetková nerovnost je stěžejní i podle Lucie Trlifajové, další z autorek důstojné minimální mzdy, která upozorňuje na to, že v Česku žije asi 25 procent obyvatel v nájmu, podobně velká skupina lidí splácí hypotéky, zbytek jsou vlastníci. Při výpočtu minimální důstojné mzdy pak každý rok vidí, jak rychle rostou ceny bydlení a přestává být možné to dorovnávat prací. „Jinými slovy to znamená, že pozici a možnosti člověka výrazně víc determinuje, jaký má majetek, který je často zděděný, než jak se snaží,“ nabourává Trlifajová mýtus, že když je někdo pracovitý, bude se mít po zásluze dobře.
Že je krize bydlení jedním ze základních kamenů společenské nerovnosti, se ví už dlouho. Aby se neblahý trend zvrátil, musel by stát zavést celou sadu opatření, která by byla z velké části založena na omezování práv vlastníků. Regulace nájmu, zákaz řetězení krátkodobých smluv nebo vyšší zdanění dalších nemovitostí, ve kterých majitel sám nebydlí, znějí jako celkem logická opatření. Bez ohledu na to, že už ne tak docela samotným vlastníkům nemovitostí, zvlášť pak těm, kdo jich mají víc. A protože v Česku polovina lidí bydlí ve vlastním a další čtvrtina splácí hypotéku, tedy bude bydlet ve vlastním, je jen těžko představitelné, že by zde prošla legislativa, která by práva vlastníků omezila.
Jenže počet nás nájemníků roste a ve městech bude nadále růst. Zatím nejsme dost velká a zřejmě ani voličsky zajímavá skupina, a tak přežíváme za různých podmínek. Bydlíme v bytech, které jsou pro naše rodiny příliš malé, nebo ve spolubydlení či i v dospělosti zůstáváme u rodičů. Často se stěhujeme, což nás stojí hrůzu peněz, občas naštěstí narazíme na přátelský nájem, ale většinou se zadlužujeme nebo se živíme dvěma a více pracemi. Jedeme v kolečku, které si člověk, jenž bydlí ve vlastním a třeba ještě něco pronajímá, neumí představit. A stoupá v nás pocit nespravedlnosti, který se nedá zadusit bohorovnými slovy o tom, že jsme se měli víc učit nebo snažit, nebo ideálně něco podědit.
Šílené podmínky k životu, které způsobuje finančně nedostupné bydlení, se nemohou zhoršovat donekonečna. Nakonec, až další generace nebude mít žádnou možnost bydlení a bude nás takových většina, něco se stane. Doufám, že jako společnost ve finále dospějeme k tomu, že nemovitosti se nebudou vlastnit vůbec a právo někde bydlet se bude nabývat užíváním té dané nemovitosti. To není nijak extremistický názor. Extremismus je naopak soukromé vlastnictví více bytů a domů, než kolik jich člověk potřebuje k bydlení.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás