Chris Smaje je britský sociolog, antropolog a agroekolog, který žije a pracuje na malé ekologické farmě v Somersetu v Anglii. Je předním kritikem průmyslového zemědělství a zastává modely místně orientovaného, udržitelného zemědělství, které kladou důraz na 22soběstačnost, biologickou rozmanitost a odolné venkovské ekonomiky. Smaje je autorem knih A Small Farm Future (2020) a Saying No to a Farm-Free Future (2023) a pravidelně přispívá na svůj blog Small Farm Future a do médií jako Resilience.org, Permaculture, The Land a Dark Mountain. Jeho práce spojuje akademickou analýzu s praktickými zkušenostmi z farmy a zkoumá kulturní, ekonomické a ekologické aspekty udržitelných potravinových systémů.
V knize Small Farm Futures popisujete deset krizí – od fyzických a technologických výzev po hlubší kulturní, politické a ekonomické síly – a tvrdíte, že tyto krize nelze vyřešit pouze technickými prostředky a některé nemusí být vůbec řešitelné. S varováním FAO, že máme jen „60 sklizní“ před sebou, jsou sázky vysoké. Mohl byste shrnout, které z těchto krizí považujete nyní, několik let po vydání knihy, za nejurgentnější a které mohou být nejméně řešitelné?
Nejurgentnější krizí jsou změna klimatu, energetická budoucnost a nedostatek vody – zjevné problémy, které nás nutí k systémovým změnám. Jsou však projevem hlubšího kulturního a duchovního problému. Posledních 500 let dominovala kapitalistická, materialistická světová představa, která formovala vztah lidstva k životnímu prostředí. Technická řešení, jako přechod na obnovitelné zdroje, jsou potřebná, ale nedostatečná, protože opomíjejí politické, kulturní a duchovní dimenze. Mnoho krizí jsou „záludné problémy“ s institucionální setrvačností, které ztěžují řešení v rámci současných struktur. Narativ „60 sklizní“ problém zjednodušuje: neudržitelná půda a spotřeba vody jsou dlouhodobé otázky, ale prioritou je nyní řešení sociokulturních a biofyzikálních problémů současnosti. Lokalismus a agroekologické přístupy nejsou konečným řešením, ale představují životaschopnou cestu k mitigaci některých problémů. V mé nejnovější knize předpovídám systémové kolapsy, kde se mohou objevit řešení zdola, nikoli shora.
Zmínil jste kulturní a duchovní rámec, který považujete za klíčový pro prolomení závislosti na cestách a zacyklení. Mohl byste to prosím rozvést?
Modernismus, materialismus a kapitalismus podporují lineární narativ pokroku, který má kořeny v kulturních a duchovních světových názorech, částečně sekularizovaných z judajsko-křesťanských tradic. Lidský pokrok je vnímán jako morální a technologická dokonalost, dnes vyjádřená ekonomickým růstem a vědeckým rozvojem. Tento sekularizovaný pohled vede k uctívání vlastního ega a odpojení od ekologické reality. K řešení systémových krizí je potřeba změnit toto myšlení a znovu se zapojit do duchovních a kulturních praktik, které zdůrazňují správu, komunitu a adaptaci. Historicky farmáři a komunity rozvíjeli ekologicky a sociálně udržitelné praktiky autonomně, ale tyto se střetávají s imperativy industrializovaných států. Klima a jiné krize jsou symptomy těchto hlubších kulturních odpojení.
Ačkoli již produkujeme dost kalorií pro současnou i odhadovanou populaci v roce 2050, hladovění na světě roste, včetně Globálního Severu. Rychlý růst potravinových bank v Evropě a Severní Americe tuto tendenci odráží. Co podle vás vysvětluje rostoucí hlad navzdory dostatku potravin, a jakou roli potravinové banky skutečně hrají? Jsou řešením, nebo posilují strukturální problémy? Jak rámec potravinové suverenity – jdoucí nad rámec definice OSN práva na potraviny – mění způsob, jak bychom měli přemýšlet o přístupu k potravinám a řešení hladu?
Hlad není způsoben nedostatkem potravin. Amartya Sen zdůraznil, že hladomory vznikají při selhání sociálních práv, nikoli kvůli nedostatku potravin. Lidé nemají přístup k prostředkům – penězům, půdě, sociální podpoře. Potravinové banky poskytují nouzovou pomoc, ale neřeší systémové příčiny. Globální nadprodukce levných plodin, zejména v hranicích zemědělství, snižuje ceny a oslabuje malé farmáře, čímž se hlad a chudoba propojují s kapitalistickými motivy zisku. Řešení spočívá ne v zvyšování výnosů, ale v umožnění lidem produkovat si potraviny sami: přístup k půdě, dovednostem a vstupům. Paradigma levných potravin a Zelená revoluce zvýšily nerovnosti, vytlačily lidi z farmářství a omezily sociální právo na potraviny.
Jedním z důvodů, proč se ptám na potravinové banky, je to, že v Česku je jejich růst často prezentován jako úspěch: politici a média oslavují rostoucí dary a počet obsloužených lidí, místo aby se ptali, proč jich potřebuje více. Potravinové banky se změnily z nouzové podpory na trvalý systém, což je protiintuitivní. Jak vnímáte tuto normalizaci potravinových bank jako trvalého řešení a co odhaluje o státní politice, veřejném vnímání a hlubších strukturálních příčinách nejistoty potravin?
Potravinové banky jsou morální a komunitní reakcí na hlad, ale normalizují strukturální nerovnosti. Vládní podpora potravinových bank spíše vyhýbá řešení základních příčin. Lidé v nouzi často nemohou politicky působit, protože jsou soustředěni na přežití. Lokální iniciativy, kombinující pomoc s bydlením a nájemným, jsou pozitivní, ale vládní endorsement riskuje depolitizaci systémových problémů. Konečné řešení spočívá v potravinové suverenitě: přístup k půdě a kontrola nad potravinovými systémy, aby komunity mohly zajistit zdravou a pestrou stravu samy, místo aby byly závislé na charitě nebo globálních trzích komodit.
Potravinová suverenita zdůrazňuje, že lidé by měli definovat své vlastní potravinové systémy, proměňovat se z pasivních spotřebitelů na aktivní účastníky s politickou a symbolickou mocí. Přesto většina diskusí se soustředí na farmáře, zpracovatele a trhy, zatímco spotřebitelé/občané jsou většinou opomíjeni. Jakou roli by podle vás mohli spotřebitelé hrát v potravinově suverénním systému, kterou nyní nemají? Jak se mohou stát aktivními účastníky formování potravinového systému, který chtějí?
Spotřebitelé jsou prostřednictvím trhu a prostředníků odpojeni od producentů. Současný tlak na levné potraviny omezuje jejich kapacitu zapojit se do systémových změn. Zapojení spotřebitelů do potravinové suverenity může růst během krizí, které naruší konvenční systémy, což je donutí znovu spolupracovat s místními farmáři. Existující iniciativy – farmářské trhy, bio potraviny, lokální potravinové rady – pomáhají, ale jen částečně. Masové hnutí pro potravinovou suverenitu nevzejde z dnešní politiky; vznikne spíše dílčím, lokálním způsobem, často v reakci na krizové situace.
Počet farem a farmářů v Evropě klesá, přesto se potraviny produkují, pravděpodobně díky dotacím a levné migrační práci. Mnozí farmáři tvrdí, že dotace deformují trhy a že by měli soutěžit svobodně. Jak vidíte roli dotací v evropském zemědělství dnes? Jak by měly vyvažovat environmentální cíle, tržní tlaky a veřejnou odpovědnost, vzhledem k tomu, že většina financování pochází od daňových poplatníků?
Poválečné evropské politiky zaměřené na produktivitu prostřednictvím dotací často poškodily životní prostředí a podporovaly specializaci. Dotace zajišťovaly levné potraviny, ale vytvářely tržní deformace. Bez dotací by se mohly zvýšit náklady na produkci, což by ovlivnilo dostupnost potravin, bydlení a přístup k půdě. Dotace také souvisejí s globálními neoliberálními tlaky, kdy EU a USA podporují domácí farmáře na úkor producentů v globálním Jihu. Je nutná rovnováha: občané by měli podporovat farmáře způsobem, který zajišťuje ekologickou odpovědnost a potravinovou bezpečnost, místo aby se spolehali pouze na trh. Současná politika EU selhává u domácích i globálních farmářů a vyžaduje přehodnocení v souladu s potravinovou suverenitou a environmentálními cíli.
Zdá se, že řešíte odcizení mezi spotřebiteli a producenty. Farmáři se často cítí neocenění a spotřebitelé interagují s potravinovými systémy, které jsou většinou anonymní, i mimo konvenční či bio produkci. Jak můžeme znovu vybudovat důvěru, transparentnost a péči ve food systému pro farmáře i spotřebitele – nad rámec přímých, intenzivních spojení jako farmářské trhy nebo CSA, a zahrnující většinu farmářů, kteří se těchto modelů neúčastní?
Farmáři čelí obrovským požadavkům: být podnikateli, starat se o životní prostředí a produkovat levné potraviny. Tyto očekávání nejsou slučitelné se současnou ekonomikou. Dlouhodobě potřebujeme více malých farmářů k budování odolných lokálních systémů. Malé farmy existují v globálním Jihu a ukazují udržitelné modely. Krize mohou tyto modely rozšířit, ale stávající politické rámce EU a USA nejsou dostatečné k jejich masové realizaci. Budování důvěry a péče vyžaduje rozšíření malých ekologicky zodpovědných farem a podporu iniciativ zdola, nikoli spoléhání se na trh či shora řízené politiky.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás