Amálie Vystavělová a Viktor Procházka patří k nejmladší generaci nových ekologických zemědělců. V rozhovoru shrnujeme jejich cestu k zemědělství, výzvy se kterými se setkávají. Provozují ekologický statek na okraji Pardubic. Specializují se na udržitelné zemědělství, kombinují tradiční hospodářské postupy s moderními agroekologickými principy a zaměřují se na soběstačnost a podporu místní komunity. Na svém statku chovají drobná zvířata, pěstují zeleninu a ovoce a organizují workshopy a vzdělávací programy pro děti i dospělé, čímž propojují environmentální výchovu s praktickými zkušenostmi ze zemědělství.
Jsme bývalý spolužáci a absolventi pilotního ročníku Farmářské školy, prvního vzdělávacího programu na ekologické zemědělství v Česku, které je se zásadně liší v tom, že klíčová je celoroční praxe na farmách. Hodně nás to formovalo a řada absolventů dnes již samostatně hospodaří, včetně vás. Kolik vám bylo když jste začali a jak toto období zpětně hodnotíte?
Amálie: Oběma nám bylo 20 když jsme nastoupili do farmářské školy a když jsme začali s farmou, tak nám bylo 23. Já jsem si uvědomila, že vlastně i na těch farmách, kde jsme byli na praxi během studia, kde jsem někdy nebyla úplně spokojená, nebo nebyla úplně v souladu s tím jak se to tam dělalo, tak mi to dalo to, že je to pro mě nějaký příklad toho, čemu se chci vyhnout v té mojí praxi. Takže to bylo přínosné, i když jsem to v té chvíli třeba tak nevnímala když jsem byla na praxi. A potom rozhodně co hodně cením je, že nám to dalo síť kontaktů jak na farmáře, tak lidí, kteří spolupracují s farmářema, na které se můžeme obrátit o radu nebo právě o propojení nějaké spolupráce.
Viktor: Za mě je to taky největší přínos, ty věci, kterým se chceme vyhnout. Já osobně už mám nějakou svoji praxi před farmářskou školou, potom tři roky praxe na cizích farmách a plus ještě vidět a slyšet jejich vlastní postup, jak se dostali k tomu, tak to na těch chybách ušetřilo hodně čas a peníze. A potom to, že jsme si čuchli i ke komunikaci s lidma, i k té distribuci, k nějakému papírování, když byl někdo certifikovaný a procházel kontrolou, tak jsme viděli, jak to funguje. K tomu, že se občas prostě políčko kedluben zavorá i když jsou pěkný, ale není pro to odbyt, nebo třeba zdřevnatěly dřív než se čekalo. Tak vlastně počítat s tím, že tyhle situace taky existují. Je o hodně lepší se to naučit na cizím, za cizí peníze, než si to odtrpět sám na vlastním. A nejde jen o tu finanční stránku, ale hlavně o mentální, protože ti čtyři měsíce práce proklouzne mezi rukama.
Hodně mě zaujalo, že asi jen na tebe Viktore, nikdo ze studentů pilotního ročníku neměl žádné předchozí zemědělské vzdělání, ani zemědělské zázemí. A podobně je to u studentů dalších ročníků, ačkoliv tam se to už trochu mění. Lidé přišli z úplně jiných studijních oborů, od filozofie, přes divadelní režii až třeba po sportovní fyzioterapii. Připisujete to nějakému trendu, nebo to je podle vás něco standardního?
V: Myslím si, že je to normální, že v tom lidi který z nějakého důvodu nebaví ten život, který vedou, tak postupně dojdou k tomuhle a zjistí, že je to nějakým způsobem naplňuje. Je tam spousta navázaných aspektů, nejenom že z toho je potravina lepší než v obchodě, ale zároveň čistíš vodu, čistíš vzduch, pracuješ se zvířatama, což je taky ohromně uvolňující. Myslím, že u každého tam vlastně vznikne taková propojenost. Lidi, ať dělají cokoliv v zemědělství tak jsou esenciálně propojený s půdou. A ve chvíli kdy na ní z paneláku přijdou a začnou na ní něco tvořit, tak u toho zůstanou. Já vím o té tendenci, že lidi z jiných oborů přecházejí do zemědělství, ale moc se nesetkávám s tím, že ze zemědělství lidi přecházejí do jiných oborů na dobrovolné bázi. Je to jednosměrný a i v případě problémů se to pokoušejí ustát.
A: Když jsme se o tom se spolužákama bavili, tak říkali, že během covidu měli čas víc se zamyslet, jestli to, co studují nebo dělají za zaměstnání dává smysl. A řada z nich došla k tomu, že tolik ne. Covid byl katalyzátor, který umožnil zpomalení a zamyšlení nad tím, co chceme opravdu dělat.
Jaké máte vy předchozí vzdělání a co vás vedlo k tomu že jste nejenže absolvovali zemědělský program a dokonce jste se zemědělství rozhodli i dál věnovat, což není samozřejmé.
V: Já mám střední zahradnickou, obor zahradní architektura. Když přeskočím to, že jsem chtěl něco v rámci zahradničení dělat úplně vždycky, od malička, tak potom po střední jsem šel na obor ekologické zemědělství na ČZU, jenže můj nástup spadl do Covidu. Takže přednášky byly puštěný na počítači a venku jsem si sám tvořil zeleninovou zahradu. Po dvou měsících studia už bylo jasný, že tam nebudu. A v březnu se spustila Farmářská škola, takže tam nebylo o čem přemýšlet a přihlásil jsem se.
A: Já jsem chodila na anglické gymnázium. Po střední jsem se angažovala v Extinction Rebellion, což je klimatické aktivistické uskupení a potom jsem šla studovat ochranu životního prostředí na Přírodovědeckou fakultu na Karlovce. Ale během covidu to bylo fakt náročný, byly jsme zavřený doma a ke studiu se ještě hrnula spousta negativních informací, jak je všechno špatný. A potom zrovna v té zimě, kdy jsem byla fakt vyřízena z toho studia, tak se spustila Farmářská škola a já jsem si řekla, že to je přesně to, co potřebuju. Zrovna v létě 2020 jsem byla s kamarádkou na různých farmách v Česku, kde mi bylo prostě fakt dobře a měla jsem potřebu něco dělat a ne jenom pořád o tom debatovat, diskutovat a nějak se koupat v tom, jak je to špatný, ale měla jsem potřebu něco dělat.
Amálie, prošla sis trochu složitějším rozhodováním zda se vydat na zcela odlišnou cestu. Co pro tebe bylo klíčové v rámci rozhodování a co bys poradila lidem, kteří jsou teď ve stejné fázi a zvažují, zda a jak vstoupit do zemědělství?
A: Mně přijde důležité jet na víc různých farm s různým měřítek a různým typem zaměření jako živočišná výroba, nebo permakulturní farma a vyzkoušet si to tam, být tam třeba týden, pracovat tam a zjišťovat jak to na člověka působí. A pak ta farmářská škola byla dobrým pokračováním v tom, že máš zároveň ten teoretický základ, ty exkurze, které jsou fakt hodně přínosné, protože člověk vidí v zahraničí, jak to může vypadat po desítkách let hospodaření v ekologickém režimu a zároveň víc se ponoří do hloubky skrze praxi na té jedné farmě s tím zaměřením, které ho zajímá. Protože podle mě člověk nějak zjistí nebo intuitivně vycítí když si něco vyzkouší, že teda to je to, co ho láká. Já jsem tahle zjistila, že mě láká zelenina.
V jaké fázi jsi to zjistila?
A: Já jsem byla na biostatku ve Valči ještě před farmářskou školou, když jsem s kamarádkou jezdila a to mě potom inspirovalo k tomu se přihlásit na farmářskou školu, když jsem zjistila že existuje. A tam byla taková permakulturní zahrádka, která se mi fakt hrozně líbila. A celkově ta farma měla na mě takový úplně takový good vibes prostě. Byl tam včelín v maringotce, stádo oveček na mléko a sad a do toho ta permakulturní zahrada, která mi připadala fakt krásná a cítila jsem se tam fakt dobře. A taky pro mě byla motivace to, že jsem měla nějaký pocit bezmoci, co se budoucnosti týče a říkala jsem si, prostě mít tu vlastní zahradu nebo mít vlastní zdroj obživy tak mi dodá nějaký pocit že si poradím, kdyby se potravinový systém na kterým většina z nás závislí, tak kdyby se zhroutil. Což mi přijde, že není nemožné, že se stane. A pak jsem udělala ten krok a přihlásila jsem se na armářskou školu.
A pak jsme s Viktorem zjistili, že máme podobnou vizi toho jak chceme my hospodařit sami, to měřítko. Takže jsme spojili síly, on už měl pozemek, takže jsme se do toho společně pustili. Farmaření jsem začala dělat, abych se vypořádala s tím pocitem bezmoci který mám ze systému tak, jak je nastavený. Přijde mi, že když se člověk rozhodne dělat něco takhle lokálně, co má pod kontrolou a mám tam tu tvůrčí iniciativu a svobodu, tak je to mnohem víc naplňující pro člověka a zároveň mám pocit, že reálně něco měním, i když je to kapka v oceánu, takzvaně.
Asi největší problém pro začínající pěstitele či zemědělce je najít vhodnou půdu. Jak jste se k ní dostali vy?
V: Děda dostal půdu v rámci restituce, ale nikdo z rodiny ji nechce zemědělsky využívat, tak ji svěřili mě.
Jak se vám aktuálně daří živit se pěstováním zeleniny a vnímají spotřebitelé, že pěstujete ekologicky, přestože nemáte certifikaci?
A: Myslím si, že máme dost výhod v tom, že jsme tady v Pardubicích, kde v okolí jsou jen čtyři ekologické farmy na 200 tisíc spotřebitelů, plus ještě nějakých třeba 100 tisíc v okruhu kolem Pardubic. Takže už od minulého roku, když jsme začali s komunitou podporovaným zemědělství, tak jsme neměli problém najít dostatek podílníků. Máme čekačku, poptávka je vyšší, než zvládáme. Našim odběratelům komunikujeme, že pěstujeme bez chemie a ekologicky, tak mě přijde, že se to překládá jako bio. Označují to jako bio sami od sebe a přitom nepoužíváme to označení.
V: Oni si ale nemají z čeho vybírat. Jsme jediní, kdo v Pardubicích pěstuje ekologicky zeleninu a je za ní nějaký člověk s obličejem. Prezentujeme jim kontext, že to děláme opravdu ze srdce a ne kvůli značce, takže to myslím taky k tomu přispívá, že tomu věří.
No a do toho je poměrně důležitá část vaši práce pěstování květin a tvorba kytic, které nabízíte přes sociální sítě.
A: To je ale kvůli tomu, že na zeleninu máme odbyt, ale na květiny ještě ne, takže zatím na našich sociálních sítích dominují nabídky kytic. Zatím se nejvíc osvědčily trhy, ale tam nerada chodím.
Když jsem si prošel vaše pole, tak jsem zaznamenal, že kombinujete tři nebo čtyři různé metody hospodaření. Pracujete s nimi vědomě a nebo to děláte tak trošku intuitivně?
A: Ano, vycházíme z různých příkladů, co jsme viděli na stážích a exkurzích, a vybíráme si podle toho, co nám dává smysl a to se snažíme zapojovat. Mně sedí nejvíc definice agroekologie. Snažíme se co nejvíc otevřeně komunikovat poddělníkům co a jak děláme. Zvát si je na dny otevřených vrátek. Zatím jsme si nežádali o certifikaci ekologického zemědělství, i když technicky vzato jsme ekologický. Nechce se nám řešit to papírování, odbyt máme tak jako tak.
V: Máme tam agrolesnictví, market gardening, příští rok chci jeden pás zkusit syntropicky, nasázet tam intenzivnější pásy i vyšších rostlin než je zelenina. Máme tam louku, kde se snažíme hospodařit regenerativně se zvířatama. Ze všech těch exkurzí máme nakoukaných hodně atraktivních metod, všechno se to snažíme zapojit v rámci našeho kontextu. Nebo taky občas zjistíme, že to úplně v našem kontextu není to pravý ořechový. Takže zkoušíme všechno co se dozvíme že někde funguje.
Převzali jste rodinnou půdu, na které se klidně půl století hospodařilo konvenčně a byla v hodně špatném stavu. Přibližte trochu jak jste vnímali ten stav vy.
V: Před tím, než jsme začali pěstovat tak byl pozemek propachtovaný místnímu konvenčnímu zemědělci, který tam pěstoval pšenici po pšenici, po pšenici. Vypadalo to asi jako první sukcesní fáze po skále. Na pozemek navazuje sad, který je trvalé zatravněný, a když jsem tam šel v noci, zjara, to bylo zajímavý, že vlastně člověk s čelovkou nemohl šlápnou mimo aby tam nebyla žížala. A když jsem udělal krok do pole s pšenicí, tak tam to skončilo. Když jsem rýpl do země, tak jsem vytáhl kus půdy, kde nebyl jediný pór, nebyla tam žádná žížala, protože tam neměla co žrát. Velice málo posklizňových zbytků, ani organika tam vlastně nebyla, protože se okamžitě rozpustila. 35 centimetrů hluboká ornice a pod tím 20 cm utužená půda na beton, kterou ani plevele které tam rostly kořenama neprorostly. A pod tím spousta vody.
Takže hlavní cíl teď je oživit tu půdu. Mohli byste popsat co jsou ty postupy které zavádíte?
V: Udělali jsme tři věci. Dodali jsme kompost, aby se tam mohl uchytit půdní mikrobiom. Vyseli jsme pestrou směs meziplodin do agrolesnických pásů a do záhonů zeleninu, aby v půdě byly různé živé kořeny. A na začátku jsme dodávali hodně vody. My jsme začali vidět tvorbu agregátu už v prvním roce, takže život se tam vrátil poměrně rychle. Všechno jsme dělali rukama, nemáme žádný stroje, takže to bylo velice pozvolné a dalo se to udržovat tak, aby byla půda celoročně pokrytá nějakou vegetací. V tuhle chvíli já už tam nějaký život vnímám v té půdě. Teď už to hodlám udržovat jen meziplodinami. A rád bych ještě dělal z kompostovaného hnoje výluhy a ty aplikovat na půdu.
Jedním z trendů v zemědělství je to, že zemědělci stále více využívají sociální sítě, a to nejen k propagaci, ale i sdílení jejich života, problémů, postřehů, názorů. A to nejen malý, ale i velcí zemědělci. Jaká byla vaše motivace komunikovat vaší činnost a život na sociálních sítích?
A: Mně přijde, že je to nejefektivnější způsob jak získat přímý zákazníky. Když jsme se minulou sezónu snažili prodávat na trzích, tak to nás prostě absolutně nebylo schopné uživit. Přes ty sítě se nám podařilo založit komunitou podporované zemědělství a získat tam dost podílníků, takže je to dost zásadní nástroj pro nás. Socky nám pomáhají dobře komunikovat naše hodnoty a přístup a tím pádem získávat zákazníky, pro které ty hodnoty jsou cenné.
Zároveň jste nerezignovali na fyzický kontakt s odběrateli zeleniny, jaký to má pro vás přínos?
A: Pořád vidíme smysl v osobních setkáních v tom, že přece jen přes socky nejde předat úplně všechno co na tom místě je. Takže máme dny otevřených vrátek a navazujeme vzájemný kontakt s podílníky, protože přece jenom ty socky jsou hodně jednostranné. Dáváme ven obsah, ale už nemáme zpětnou vazbu, nebo usilujeme o rozvinutí diskuze, tvořit komunitu. Kvůli tomu je podle mě potřeba se potkávat fyzicky. Když jsme měli dny otevřených vrátek, tak mi přišlo, že jsme ještě víc podrobně dokázali předat, co, jak a proč děláme na farmě. Lidi se i dost doptávali a zároveň jsme spolu strávili nějaký kvalitní čas, udělali sme si opíkačku a trochu jsme udělali nějakou práci na poli. Pro mě je hodnotné to, že transparentně předáme to, co tam děláme. Pro mě je hodnotný vytvářet komunitu a zapojovat do toho lidi, protože mi přijde, že i potom dokážou líp pochopit naší práci ocenit jí a třeba pochopit když se něco nepovede. Takže si možná uvědomí víc ty výzvy, kterým čelíme.
V: Rozhodně mám hrozně rád když si pro podíl přijdou lidi s dětma, to je takový roztomilý chaos. Pro mě to má přínos v tom smyslu, že pro mě je důležité inspirovat lidi k podobnému stylu života. Je to vlastně takový kousek ráje, je tam stín, v každý chvíli něco kvete, stačí natáhnout ruku a něco sníst. Je sice hezký, když je to po Čechách a každý v buňkách jednotlivě nějakým způsobem oživuje a uzdravuje krajinu, ale čím víc, tím líp. My když ukážeme generaci před náma která je přesvědčená od té jejich české generace, když se nám ještě odpověděla tak já bych chtěl ukazovat, že když se to správně navrhne, a když se hledí na dlouhodobé cíle místo krátkodobých, jak je teď v zemědělství typické, takže to může být úplně něco jiného. Že vlastně ten pozemek se může starat o tebe od určitého roku, důležitost tvých zásahů tam pořád klesá a klesá a ty vlastně víc přijímáš než dáváš. To navazuje na nějaké syntropické a permakulturní prvky, které tam chceme rozvíjet. Chceme, aby to lidé viděli naživo, že to tak může fungovat. Knížky jsou toho plný, ale to je abstraktní. To myslím že všichni vědí, i ty, co to čtou že je to takhle na papíře hezký, ale vlastně to ve skutečnosti nikdy neviděli. Takže mě by se líbilo, kdyby u nás to mohli vidět.
Jedna z klíčových výzev je klimatická změna a její dopady. Za tu dobu co sami hospodaříte, pozorujete nějaké extremity a adaptujete se na ně?
A: Určitě povodně minulý rok. U nás se to neprojevilo vyloženě jako povodeň, i když oblasti kolem byly zaplavený, ale u nás jak je tam jílový dno, tak se to napustilo jako vana a pak nám tam většina plodin pochcípala. To si stalo minulý podzim. A taky je velký sucho což my kompenzujeme tím, že máme vrt a zaléváme ze studny, díky tomu tam dokážeme pěstovat. Další opatření jsou vyvýšené záhony, ve kterých se pěstuje zelenina, kdyby se voda zase zvedla, nebo když se nám tam drží docela dlouho na jaře. A nebo prostě nepěstovat některé plodiny, které už nemají moc smysl protože v těch vlnách veder vyběhnou brzo do květů, jako jsou brukve a saláty, nebo je pěstovat až na podzim.
V: Mě třeba vadí, že jsme na holé pláni, kde celé léto pere slunce, teď jsme ještě na jílu, takže když to vyschne tak jsou s tím všelijaký průsery jako větrná eroze a život v té horní vrstvě půdy se vlastně efektivně zruší, takže pro mě je zásadní sázení stromů a tvorba mikroklimatu – sázení deště. Ernst Goetsch říká, že v našich středoevropských podmínkách, tak to, aby se vytvořilo mikroklima, kde voda vyvzlíná a zároveň na tom místě ještě zaprší, tak je potřeba zhruba 2000 hektarů osázených stromy. Vlastně aby převládala evapotranspirace nad obyčejnou transpirací. Dáváme teď hodně vody mladým topolům, vrbám, olším, javorům, aby se ujaly a když to vyroste, tak už si myslím, že se to při nějakých méně intenzivnějších údržbách udrží.
V průběhu léta proběhla kauza, kdy na ekologické farmě Křížov, která se věnuje pěstování černého bezu, byly v úrodě detekovány nadlimitní koncentrace pesticidů ze sousedního pole, dostali se tam rozstřikem. Jejich úroda byla kontaminovaná. Vy také sousedíte s konvenčním zemědělcem, takže přestřiky pesticidů se vás nevyhnutelně dotýkají – jak to vnímáte? Cítíte se tím ohroženi a děláte nějaká vlastní opatření nebo komunikujete se sousedem, aby k tomu nedocházelo?
A: Nekomunikujeme. Teď tam zrovna něco stříkal a docela foukalo, takže jsme to i cítili. A člověk ani neví, co to je přesně. Řekla bych že je to bezohledný od sousedních zemědělců, když stříkají, vidí, že fouká a že tam jsou lidi na vedlejším poli a stejně stříkají dál.
V: Rozumím že to někomu může oprávněně vadit, ale já to tak neberu, vzhledem k tomu, že mám stejně v úmyslu na svým pozemku vysazovat živý plot jako mezipás, tak to bude mít vedlejší efekt, že to bude zadržovat vliv sousedního pole. Jde to dělat i s malým rozpočtem, budeme dělat i vlastní výsevy stromů ze semen. Jinak kolem nás pozemky vlastní místní lidé a pronajímají to konvenčním zemědělcům. Doufám do budoucna, že nám to propachtují. Ale i město Pardubice, v našem obvodu teď aktivně ruší plachty s těmi těmi konvenčními a budou na městských pozemcích tvořit sady, mokřady a další opatŕení, takže se něco rozehrává i ve větším měřítku. Jinak ve srovnání s někým, kdo má 100 ha, potřebuje poměrově víc zpětné vazby, než ten, co má 100 m. Protože má jiný objem lidí které živí a kteří ho živí. Kde je přímá komunikace, tak tam je podle mě větší šance, že se něco změní.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás