Francouzské komunální volby ukázaly, že Paříž a velká města odolávají krajní pravici

V neděli proběhlo druhé kolo francouzských komunálních voleb. Mediálně sledované klání bylo posledním volebním střetem před očekávanými prezidentskými volbami v roce 2027. Výsledky potvrdily, že je francouzská politická scéna rozdrobená a staré pořádky neplatí. Nárůst zaznamenala jak krajní pravice, tak i levicová Nepoddajná Francie. Jak volby dopadly a co získala a naopak ztratila francouzská levice?

Nepoddajná senzace v Saint-Denis

K volbám ve více než 35 tisících měst a obcí přišlo v prvním kole celkem 57 procent voličstva, ve druhém o něco méně, což bylo francouzskými komentátory hodnoceno jako poměrně nízká účast. Na rozdíl od České republiky jsou to ve Francii právě místní volby, které nejvíce táhnou a obvykle k nim chodí okolo 70 procent občanů.

Oproti posledním komunálním volbám v roce 2020 krajní pravice zdvojnásobila počet svých zastupitelů. Zároveň se ale ukázalo, že velká města jsou vůči krajní pravici stále poměrně rezistentní.

Letošní výsledky odkryly řadu zajímavých tendencí a přinesly hned několik překvapení. Dosud platilo, že nehledě na dění v celostátní politice místním volbám dominovaly buď dvě tradiční a historicky etablované politické strany, tedy republikáni a socialisté, anebo místní sdružení kandidující nadstranicky. Letošní senzací byli kandidáti za Nepoddajnou Francii, kteří se masivně kvalifikovali do druhého kola, a buď přímo předběhli socialisty, nebo jim aspoň silně šlapali na paty. Hlavně ve velkých městech. Mélenchonovci uspěli celkem v osmi z deseti největších francouzských měst, což předčilo veškerá očekávání.

Komentátoři napříč politickým spektrem tento úspěch komentovali jako „nečekaný“, „historický“ nebo „masivní“.  K největší senzaci došlo v Saint-Denis, největším městě regionu Île-de-France (prstenec okolo Paříže), kde bývalý kádr městské hromadné dopravy RATP malijského původu Bally Bagayoko, který se v Saint-Denis dlouhodobě občansky angažuje, získal hned v prvním kole přes 50 procent hlasů, a vystřídal tak dlouholetého socialistického starostu.

Saint-Denis se tedy stane prvním městem s více než 150 tisíci obyvateli, které povede právě hnutí Jeana-Luca Mélenchona. Zvolení Bagayoka doprovázela obrovská euforie, lidé slavili v ulicích a nový starosta pronesl silný projev, ve kterém vzdal hold městu, v němž vyrostl a v němž žije na sto různých národností. Za týden, během kterého se stal mediálně více viditelným a známým, se z něj stal virální fenomén, protože na shromážděních tančí a aktuální problémy města prezentuje na svých komunikačních kanálech formou rapu. Také je ale politicky přímočarý a nebere si servítky – chce bojovat s nízkou životní úrovní obyvatel Saint-Denis a zatočit se spekulacemi s nemovitostmi.

Druhý výrazný úspěch si Nepoddajná Francie připsala na severu Francie, konkrétně v městě Roubaix, bývalém centru textilního průmyslu, kde masivně vyhrála a bude je nyní také nově řídit. Volby ukázaly, že strategie, jíž se již několik let toto hnutí řídí, přináší ovoce. Spočívá v tom, že pozornost upíná hlavně k předměstím větších měst a snaží se mobilizovat jejich dosud spíše apolitické obyvatele. Napojí se na místní asociace a pracuje s často dost znevýhodněnou mládeží. Nepoddajní tak zvládli mobilizovat obyvatelstvo, které sami nazývají „nová Francie“, a sice Francouze a Francouzky s migrantskými kořeny.

Tato strategie však funguje o něco méně v momentě, kdy se nepoddajní spojí se zbytkem levicových stran (socialisté, zelení) – tak jako během druhého kola voleb. Zejména ve větších městech zafungovalo strašení extrémní levicí a některá města, která byla po desítky let levicová, propadla pravici: například Brest nebo Clermont-Ferrand. Podařilo se ale získat jiná města: například v jihofrancouzském Nîmes porazila levice krajní pravici, několik měst získala i na severu Francie (mj. Amiens) a udržela si Rennes, Nantes nebo Grenoble. Přesto se levicové strany nepřestávají vzájemně osočovat, kdo může za ztrátu některých obvodů. Shoda na jednotném prezidentském kandidátovi je tak v nedohlednu.

Paříž a velká města zůstávají levicová

Vášnivé boje se očekávaly v největších francouzských městech, v Paříži, Lyonu, Marseille a Nice. V posledním jmenovaném, jihofrancouzském příměstském městě, které je dlouhodobě baštou konzervativní pravice, triumfoval Éric Ciotti (bývalý republikán, aktuálně kandidující za extrémní pravici). Naopak v Marseille se podařilo socialistickému starostovi Benoîtu Payanovi volby vyhrát, a převálcovat tak Národní sdružení, které si na druhé nejvýznamnější francouzské město brousilo zuby. Socialisty nepřímo podpořili také Nepoddajní, když svou kandidaturu z druhého kola stáhli, protože odmítli riskovat nástup fašismu.

Lyon s největší pravděpodobností povede i nadále zelený Grégory Doucet, kterému se podařilo vytvořit širokou levicovou koalici. Největší euforie ale panovala v Paříži, kde zvítězil velmi výrazně Emmanuel Grégoire. Obyvatelé hlavního města tak dali jasně najevo, že odmítají krok zpět k automobilismu a volnému trhu s nemovitostmi, kteréžto priority si stanovila pravicová Rachida Dati. Grégoire přijel převzít pařížskou radnici od loučící se starostky Anne Hidalgo symbolicky na městském kole Vélib. „Paříž ukázala, že je věrná své tradici. Nebyla, není a nikdy nebude krajně pravicová,“ pronesl v emotivní řeči Grégoire.

Volby ukázaly, že na místní úrovni z politické mapy rozhodně nemizí tradiční strany, klasická pravice svou pozici spíše utužila, když v některých střetech porazila jak krajně pravicové Národní sdružení (Toulon), tak levici (Brest). Svou pozici korunního prince tradiční pravice a centristů potvrdil obhajobou titulu starosty také kandidát na prezidenta Édouard Philippe, který pokračuje ve starostování městu Le Havre.

Triumfovalo a stále je na vzestupu krajně pravicové Národní sdružení, jež získalo několik radnic už v prvním kole (Perpignan, Hénin-Beaumont) a úspěch slavilo zejména ve středně velkých městech (od 30 do 100 tisíc obyvatel) a etabluje se na francouzské politické mapě. Jordan Bardella prohlásil, že „podpora Národnímu sdružení raketově stoupá a tyto volby znamenaly největší úspěch v historii strany“. Oproti posledním komunálním volbám v roce 2020 krajní pravice zdvojnásobila počet svých zastupitelů. Zároveň se ale ukázalo, že velká města jsou vůči krajní pravici stále poměrně rezistentní. Jak hlásila úvodní stránka deníku L’Humanité z minulého pondělí: „Národní sdružení nepovoluje, levice vzdoruje.“

Autorka je spolupracovnice redakce.