Československo patřilo po roce 1918 k sociálně nejprogresivnějším státům Evropy. Jeho sociální politika ale nevznikla na zelené louce – navazovala na rakousko-uherské dědictví a byla formována krizemi, autoritářskými tendencemi i okupací. Jak fungoval sociální stát v meziválečném období, jaké proměny prodělal během Protektorátu a co z této zkušenosti přežilo do poválečných let? O tom jsme mluvili s historičkou Radkou Šustrovou z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK, autorkou knihy Zastřené počátky sociálního státu.
Československo bývá označováno za sociálně velmi progresivní stát meziválečné Evropy. Souhlasíte s tímto hodnocením?
Ano, s tímto tvrzením se dá souhlasit. Meziválečné Československo skutečně patřilo k sociálně nejvyspělejším státům své doby. Je ale důležité dodat, že tento úspěch nelze přičítat výhradně politikům po roce 1918. Československo v mnoha ohledech navazovalo na rakousko-uherské dědictví – zejména v oblasti sociálního pojištění, institucionální struktury a legislativního rámce. Kontinuita byla v tomto směru velmi silná.
Systém byl například založen na stavovské logice: nárok na dávky se odvíjel od profese a příslušnosti ke konkrétní pojišťovně či pokladně. Přesto došlo k významnému posunu, zejména v ochraně zaměstnanců. Pojištění zaměstnanců, osmihodinová pracovní doba nebo posílení pracovněprávní ochrany patří k největším výdobytkům první republiky.
Jaké problémy nebo limity tento systém měl?
Jedním z největších problémů byla legislativní a institucionální roztříštěnost. České země a Slovensko vycházely z odlišných právních tradic, což komplikovalo snahu vytvořit jednotný sociální systém. V oblasti sociální legislativy se tuto disparitu nikdy nepodařilo plně překonat.
Další zásadní výzvou byla nezaměstnanost, zejména během hospodářské krize. Československo v tomto ohledu řešilo stejné otázky jako jiné evropské státy: jak nastavit systémovou podporu tak, aby byla efektivní, ale zároveň dlouhodobě udržitelná.
Když Československo srovnáme s Německem, které bylo průkopníkem sociálního státu už od 19. století – kde byly hlavní rozdíly?
Pokud vycházíme z roku 1918, mělo Československo jednoznačně stabilnější výchozí pozici. Poválečné Německo čelilo extrémnímu chaosu, inflaci a sociálnímu rozvratu, které si dnes jen těžko dokážeme představit. Z vlastního výzkumu válečných veteránů vím, že například spolupráce s Rakouskem při zajištění jejich sociální podpory fungovala relativně hladce, zatímco v případě Německa panovala hluboká nedůvěra a nefunkčnost institucí.
Tato nestabilita výmarské republiky – neschopnost propojit politickou demokracii se sociální a ekonomickou – vytvářela prostor pro radikalizaci. A právě zde nacházíme jeden z klíčů k pochopení nástupu nacismu.
Sociální politika byla jedním z pilířů nacistického režimu. Byla její „úspěšnost“ reálná, nebo spíše propagandistická?
Bylo to obojí. Nacisté reagovali na skutečné sociální problémy – masovou nezaměstnanost, chudobu, nejistotu – které výmarská republika nedokázala vyřešit. Zároveň ale šlo o politiku selektivní a hluboce diskriminační.
Zaměstnanost byla podporována na úkor žen, které měly „uvolnit“ pracovní místa mužům, a rasismus prostupoval celým systémem. Sociální opatření byla podmíněna příslušností k „národnímu a rasovému společenství“. Součástí této politiky byla také pronatalitní opatření, ideál mateřství a rodiny a důraz na tzv. rasovou hygienu.
Jak se tyto tendence promítly do druhé republiky a následně do Protektorátu?
Druhá republika byla velmi krátkým obdobím, ale přesto zde vidíme jasný národně-konzervativní obrat. Sociální politika se začala chápat v rámci „uzavřených národních celků“, které se starají především samy o sebe. To mělo velmi konkrétní dopady – zejména vůči židovskému a romskému obyvatelstvu.
V Protektorátu pak vzniká specifická situace. Na rozdíl od Sudet zde nebyl zaveden říšský systém, ale existující český sociální stát byl zachován a upraven. Protektorátní sociální politika byla určena především „rasově a etnicky vhodným“ Čechům, kteří byli loajální, pracovití a nekonfliktní.
Ve své knize pracujete s pojmem „národní pospolitost“. Co tím myslíte?
Tento pojem vznikl z potřeby pojmenovat propojení sociální politiky a nacionalistického jazyka, který prostupoval protektorátní správu. Sociální stát zde fungoval jako relativně koherentní a efektivní systém, ale byl vyhrazen téměř výhradně pro příslušníky národního společenství.
Zároveň šlo o systém silně kontrolní. Nárok na dávky často vyžadoval aktivní žádost, osobní prověrky a například i písemná prohlášení o „árijském původu“. Sociální ochrana tak byla neoddělitelně spojena s vylučováním „nežádoucích“.
Často se říká, že se čeští dělníci měli za Protektorátu relativně dobře. Je to mýtus?
Zjednodušeně řečeno – není to úplně nepravda, ale ani celá pravda. Protektorát byl klíčovým průmyslovým zázemím říše a nacistická správa měla zásadní zájem na sociálním klidu. Dělníci byli vyslyšeni, probíhala vyjednávání o mzdách, existovala rekreační péče, lázeňské pobyty či dětské ozdravovny.
Zároveň šlo o společnost bez politických práv, se zákazem stávek a pod permanentním dohledem. Sociální stabilita nebyla cílem sama o sobě, ale prostředkem k udržení válečné výroby.
Jaké prvky protektorátní sociální politiky přežily do poválečného Československa?
Zásadní byla institucionální kontinuita. Rasismus byl po roce 1945 odstraněn, ale samotný systém sociálního zabezpečení zůstal z velké části zachován a dále centralizován. Úřady práce, zdravotnické reformy, posílení prevence, role obvodních lékařů – to vše má kořeny v protektorátním období.
Paradoxně právě autoritářský kontext umožnil prosazení reforem, které se v demokratickém prostředí první republiky nedařilo realizovat. Poválečný sociální stát na tyto změny plynule navázal – a v mnohém je rozvinul dál.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás