Minulý týden jsem přijala pozvání do pořadu DVTV, kde jsme mluvili o mé nové knize V pasti české pomoci: Ukrajinci mezi solidaritou, odmítáním a selháním státu.
Z rozhovoru jsem měla celkem dobrý pocit a odcházela jsem s tím, že se mi podařilo vysvětlit aspoň část problémů, kterým čelí ukrajinští uprchlíci v Česku. A nejen oni, protože řada problémů, se kterými se potýkají – jako jsou nízké mzdy, drahé a nedostupné bydlení nebo nedostatek míst na středních školách – dlouhodobě ubližují i české populaci. Zejména pak její méně majetné části. Na sociálních sítích se večer týž den objevilo video s titulkem „Kdyby uprchlíci odešli, Babišovy podniky se zhroutí. Češi berou místa ukrajinským dětem na středních školách, ne naopak.“
Jen blázen by mohl zcela vážně tvrdit, že české děti někomu zabírají místo na středních školách v Česku. Stejně tak absurdní je však svádět nedostatek míst na školách na ukrajinské děti.
Výběr titulku je zajímavý hned z několika hledisek. Předmětem rozhovoru totiž nebyla vláda Andreje Babiše, o níž tam zaznělo velmi málo, ale předešlá vláda Petra Fialy. Což je dané tím, že knihu jsem dopisovala akorát v době voleb a pokrývá právě období Fialovy vlády. Z kontextu vytržená věta o „zabírání míst“ pak zcela ignoruje skutečnost, že později v rozhovoru vysvětluji, že problém je nedostatek míst na středních školách, nikoliv to, že děti existují nebo že chtějí studovat střední školy.
Rozhovor je jinak povedený, moderátor Jakub Vilímek se dobře ptá a já mu odpovídám na otázky. Je tedy záhada, co vlastně tým DVTV sleduje, když z rozhovoru vytáhne jednu šokující větu, která navíc nejen nemá oporu v rozsáhlejší argumentaci, ale dokonce jde proti smyslu toho, co říkám později. Předplatitele tím nejspíš nezískají, u lidí podporujících ukrajinské uprchlíky ztrácejí důvěru, zatímco sdílet budou rozhovor hlavně ti, kteří si ho ani celý neposlechnou. A jen se zdvihnou stavidla nenávisti.
Kdo trpí nedostatkem míst
Debatu o tom, že někdo někomu zabírá místo na škole, považuji za úplně vyšinutou. Tak moc, že mě vůbec nenapadlo, že by někdo mohl větu o tom, že české děti zabírají místo těm ukrajinským, brát vážně. Jen jsem chtěla tuto absurditu ilustrovat a pak dodat, že problém přece je, že se vůbec bavíme o tom, že někdo někomu zabírá místo ve škole. To jsem bohužel už nedořekla, i když jsem si myslela, že ano, protože to obvykle přesně takhle říkám na potkání každému, s kým o tom mluvím. A také o tom podrobně píši ve zmíněné knize. V rozhovoru o něco dále nicméně vysvětluji, že za skutečný problém považuji obecný nedostatek míst na středních školách.
Titulek vzbudil celkem pochopitelné pobouření. Další den zveřejnil Jindřich Rajchl status o tom, že tvrdím, že české děti zabírají na školách místo ukrajinským dětem. To vlnu rozhořčení mohutně posílilo a na sociálních sítích se lidé rozčilují ještě teď.
Jen blázen by mohl zcela vážně tvrdit, že české děti někomu zabírají místo na středních školách v Česku. Stejně tak absurdní je však svádět nedostatek míst na školách na ukrajinské děti. Z dat je navíc zřejmé, že právě na ukrajinské děti nedostupnost vzdělání dopadá velmi silně. V Česku žije zhruba 23 000 ukrajinských uprchlíků ve věku 15–17 let. Z nich na střední školu chodí méně než třetina, v Praze dokonce jen jedna pětina. Téměř polovina z těch, kdo na střední školy chodí, jsou na oborech bez maturity.
Při pohledu na úspěšnost uchazečů při přijímacím řízení na střední školy na jaře 2025 zjistíme, že české děti uspěly v prvním kole v devíti případech z deseti. V případě ukrajinských žáků s dočasnou ochranou a s prominutou zkouškou z českého jazyka nahrazenou pohovorem jich uspělo jen 68 procent. Nejhůř na tom byli žáci s dočasnou ochranou, kteří si vybrali test z matematiky v ukrajinštině, těch bylo přijato jen 58,4 procenta. U této poslední skupiny se dá předpokládat, že jde o žáky, kteří nejsou v Česku dlouho a úroveň jejich češtiny bude nižší. Ještě větší byl rozdíl v tom, kdo se dostal na školu, která byla jeho prioritou. U dětí s českým občanstvím to bylo přes tři čtvrtiny, zatímco u ukrajinských dětí jen jedna třetina. Z čísel je také zřejmé, že jsou školy, které ukrajinské děti nepřijímají vůbec.
A to se velmi často ukrajinské děti hlásí pragmaticky na školy, na které mají šanci se spíš dostat, tedy nikoliv na gymnázia. Podstatná část ukrajinských dětí se na střední školy ani nehlásí. Někteří proto, že vůbec nevěří, že by se mohli na střední školu dostat, často po zkušenostech, kdy je nechtěli přijmout ani na základní školu. Část z nich se po ukrajinské jedenáctiletce, kterou dodělali on-line, sice připravuje na vysokou školu a učí se intenzivně česky, ale část z nich nedělá nic, respektive brigádně pracují, často načerno. Kolik jich je, přesně nevíme, protože stát se výpadkem ukrajinských středoškoláků ze vzdělávacího systému nezabývá.
Co bude s touto generací, která nebude mít vzdělání a nebude umět ani pořádně česky, ale podstatná část jich tu zůstane, ať se nám to líbí nebo ne? Jaké asi budou žít životy bez vzdělání, které je mohlo posunout někam úplně jinam? To jsou otázky, které by si politici měli položit. Nebo aspoň trochu poslouchat rady občanských organizací, které na problém upozorňují a navrhují různá řešení, jako jsou nulté ročníky nebo intenzivní jazyková příprava. Fialova vláda, která měla plnou pusu pomoci Ukrajincům, se v tomto ohledu zrovna nepředvedla, ta současná účinnou pomoc zřejmě nebude ani předstírat.
Vzdělání pro všechny
Problém nedostatku míst na středních školách nás tížil už před rokem 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Je to téma, na které se snažím už roky upozorňovat. Kritizuji neschopnost politiků změnit vzdělávací systém, který naše děti dlouhodobě vystavuje zcela zbytečnému stresu a části z nich dokonce upře cestu ke vzdělání, po němž touží. Ovšem i děti, které se nakonec na vytouženou střední školu dostanou, žijí dlouhé měsíce, některé dokonce roky, ve stresu, zda to zvládnou. Dospívat je složité i bez této zbytečné hrozby, zvlášť v dnešní nejisté době, proto je opravdu nepochopitelné, že tuto další zátěž dětí akceptujeme a nebouříme se.
Systém navíc zvýhodňuje rodiny, které buď dokážou své děti na přijímací zkoušky připravovat svépomocí, anebo mají peníze na to, aby dětem platily drahé kurzy. To rozhodně nepřispívá k sociální mobilitě, která je tolik potřebná pro odolnost společnosti.
Děti, které se na školu nedostanou buď vůbec, nebo ne na dost dobrou školu, to často vnímají jako své selhání. A to i v případech, kdy je rodina podporuje, seč může, a nikdo jim neúspěch nevyčítá. Část dětí končí na oborech bez maturity, kam jít ani nechtěly a studium jim nic moc nepřináší. Některé děti zůstanou úplně bez středoškolského vzdělání. To všechno by se mohlo změnit, kdyby byla školní docházka povinná aspoň do sedmnácti let a stát by měl povinnost místa na středních školách zajistit. Je navíc v zájmu společnosti, abychom byli co nejvíce vzdělaní, vždyť pro orientaci v dnešním světě děti potřebují rozhodně více než jen základní školu.
Nedokážu pochopit, že dětem upíráme vzdělání, ať už českým nebo ukrajinským, na něž to dopadá nejvíc. O podobách vzdělávacího systému a o tom, jak dlouho se mají děti vzdělávat společně, můžeme vést debatu a mít na to jiné názory. To, že dětem máme vzdělání poskytnout, by snad už předmětem sporu být nemuselo.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás