Bývalý guvernér ČNB Miroslav Singer označil fungování Národní ekonomické rady vlády (NERV) za „spíše marketingové cvičení“. V Otázkách Václava Moravce vzpomínal na to, jak tento orgán bývalý premiér Mirek Topolánek zakládal s tím, že potřeboval expertní krytí pro svou politiku. „Existence NERVu slouží politikům primárně k vytváření dojmu, že jejich rozhodnutí stojí na pevných expertních základech,“ řekl Singer. Připomeňme, že první NERV založil v roce 2009 zmíněný Topolánek, na něj v roce 2010 navázala Nečasova vláda, třetí NERV vznikl během covidové pandemie a Babišovy vlády v roce 2020 a čtvrtý NERV byl složen v roce 2022 kabinetem Petra Fialy.
NERV ve službách pravice
Na tom, že bývalá vláda moc rad odborníků nevyslechla, se shodne i člen bývalého NERVu Libor Dušek z Pirátů. Čtvrtá podoba NERVu (2021–2025) vydala 16 doporučení. Z jednotlivých opatření vláda přijala jen zlomek. Většina návrhů zůstala bez odezvy – například úprava zdanění nemovitostí, vratné studentské půjčky na živobytí, větší podpora dostupného nájemního bydlení, revize prevence zdraví aj.
Skutečný boj o kvalitu státu se odehrává tiše – v analytických útvarech vlády a ministerstev, které nová vláda může zrušit dřív, než si jich někdo všimne.
Poslední NERV byl tak spíše komunikačním krytím pro další vlnu škrtů, kterou minulá vláda označovala jako „konsolidační balíček“. V doprovodném doporučení „snížení výdajů a zvýšení příjmů“ najdeme hodně pravicových receptů, jako je privatizace nemovitého majetku, zpoplatnění VŠ, snižování počtů úředníků. Nenajdeme však nic o zdanění kapitálových příjmů, zdanění superbohatých, revizi dotací pro uhlobarony či zabránění daňových optimalizací nadnárodních firem. Přitom členem NERVu byl Petr Jánský, jehož odbornou specializací je právě profit-shifting korporací, kterému se dlouhodobě věnuje jako akademik.
Místo uhlobaronů tak státní kase pomohli například zaměstnanci, kterým se zvedly odvody v podobě povinné platby za nemocenské pojištění, a studenti, kteří přišli o svou slevu na dani. Bývalý premiér tak mohl tvrdit, že „všichni trochu zchudneme, všichni budeme mít problémy, nejde to jinak“ – protože naši superbohatí se prostě nepočítají, o nich se taktně mlčí.
Škrty tak dostaly odborné razítko a premiér se obhajoval, že kroky vlády se opírají o širší konsensus – ačkoliv na stole nikdy nebyla jiná než neoliberální cesta. „Nebáli jsme se kritických pohledů – naopak, brali jsme je vážně a snažili se z nich poučit. Tedy i díky této spolupráci dnes máme stabilní důchodový systém, který není v ohrožení, a zdravé veřejné finance s nízkými deficity, které odpovídají evropským pravidlům,“ zhodnotil činnost NERVu Petr Fiala.
Lze samozřejmě namítnout, že dávat progresivní doporučení pravicové vládě je zbytečná práce. Problém však tkví v rámování funkce NERVu, které je založeno na „nezávislé odbornosti“. Od nezávislých odborníků bychom měli očekávat, že budou přicházet také s řešeními, která současné garnituře nejsou po chuti. V opačném případě hrozí, že atribut „expertnosti“ si přivlastní pravice se svým receptem dalšího rozkladu sociálního státu. Jako by nebyla jiná možnost, jak řešit veřejné finance.
Požadavek předsedy odborů Josefa Středuly, aby poradní sbor vlády zahrnoval kromě ekonomů také „filozofy, sociology a další odbornosti“, je určitě oprávněný a šel by rozvinout o větší zastoupení žen. Jenže ani větší oborová různorodost nepomůže, pokud NERV zůstane neplaceným sdružením dobrovolníků – těžko lze od jeho členů čekat nestrannost, když jedinou platící stranou je například banka či v případě think-tanků movití donoři. Ilustruje to i složení posledního NERVu, kde měly své zástupce Kooperativa, Raiffeisenbank nebo ČSOB. Dokud členové NERVu budou materiálně závislí na bankách a filantropech, nestrannost zůstane iluzí. Stát musí své odborníky platit sám – a zajistit jim funkční období přesahující volební cyklus.
Bez expertízy
Fungování NERVu ilustruje mnohem větší problém českého státu: absenci vlastního odbornictva, bez kterého politici nevědí, jak překonat současné i budoucí společenské výzvy. Stát není schopen přitáhnout kvalitní mladé zaměstnanectvo do svých řad a existuje jen slabá institucionální poptávka po společensky zaměřených analytičkách a analyticích. Přitom investice do vlastních analytických kapacit by se státu mohla mnohonásobně vyplatit. „Všude jde o stovky miliard, a řeší to tam jednotky lidí. Analyticky na to často nemají ani data,“ glosuje současnou situaci Daniel Prokop.
Poptávka po analýzách však roste. Babišova vláda se například chlubí novou hospodářskou strategií založenou na analytických podkladech, kterou však nepřipravil vládní či ministerský aparát, ale Havlíčkův nynější poradce Ondřej Dočkal, který dříve pracoval pro soukromou konzultantskou společnost BCG, než začal pracovat pro státy na Arabském poloostrově a zároveň pro nynějšího vicepremiéra.
Právě konzultační společnosti nejvíce profitují na současném stavu. Stát má poptávku po analýzách, na které často dostává i evropské zdroje, ale nemá vlastní kapacity. Štědré zakázky tak zadává externím konzultačním společnostem. Outsourcing sám o sobě by nemusel být problém, ale jak upozorňuje Mariana Mazzucato, ekonomka zaměřující se na inovace ve veřejném sektoru, bez vlastní expertízy je stát slabý objednatel. Jinými slovy, pokud stát neví, co chce a v jaké kvalitě, konzultační společnosti mohou vyměňovat analýzy v nízké kvalitě za veřejné zdroje. Stát s vlastními kapacitami ví přesně, co chce, a dokáže vymáhat konkrétní podmínky, například sdílení rizik a zisků.
Vlastní expertní kapacity přináší dle Mazzucato navíc řadu dalších benefitů: umožňují institucionální paměť, analytickou podporu během celého (!) procesu změn veřejných politik (včetně tzv. ex post analýz), nezávislost, odolnost a flexibilitu. Právě problém absence vlastních kapacit se naplno ukázal během covidové pandemie, při které si stát neuměl sám poradit. Nejde však jen o krizová období, stát například dává miliardové pobídky firmám bez toho, aby existovala nezávislá vyhodnocení jejich přínosu.
Je vskutku paradoxní, že se pravice zaštiťuje rozpočtovou odpovědností, zatímco pravidelnými škrty ve státním aparátu vytváří z veřejného sektoru slabého partnera závislého na externí expertíze, který si za svou závislost musí pravidelně pouštět žilou.
Analytici jsou v zahraničí běžně součástí státní správy, a to nejen na západ od nás. Na Slovensku například již od roku 2016 funguje Útvar hodnoty za peníze (ÚHP), který hledá úspory v chodu státu – například zjistil, že výdaje na provoz IT systémů by šly snížit o třetinu. Kromě ÚHP vznikly díky evropským financím na slovenských ministerstvech další analytické útvary, které přináší do státní správy, převážně orientované na administrativu, reformně orientovaný přístup.
Slepý a slabý stát
Největším přínosem neslavného pirátského angažmá ve vládě tak může být vznik Vládního analytického útvaru (VAÚ) a dalších analytických útvarů na vybraných ministerstvech. Jedním z cílů analytických týmů je tvořit dopadové analýzy navrhovaných veřejných politik, aby vláda i parlament měly podklad s popsanými předpokládanými přímými i nepřímými dopady. Přijímání legislativy „naslepo“ dlouhodobě kritizuje i Evropská komise.
S novou vládou však hrozí, že zárodek práce s daty ve státní správě je v ohrožení. V Česku panuje nízká důvěra politiků vůči apolitičnosti úřednictva, a tak s nadcházející systemizací (rušením míst úředníků) hrozí, že nová vláda analytické kapacity zruší či výrazně omezí. Přijetí nového stavebního zákona či návrh na zrušení služebního zákona bez dopadových analýz ukazují, že nová vláda důvěřuje více svým než státním odborníkům.
Ačkoliv zeštíhlování úřednictva je populárním politickým narativem, tato praxe stojí stát miliardy. Slepý a slabý stát je jednoduchou kořistí pro dravý byznys, který si outsourcing odborných kapacit nechá štědře zaplatit, v horším případě pak rovnou píše legislativu dle svých a ne veřejných zájmů.
Ani think-tanky závislé na příjmech od movitých filantropů veřejný zájem nezachrání. Zrušení NERVu je, parafrázujeme-li Miroslava Singera, samo o sobě jen dalším marketingovým cvičením. Skutečný boj o kvalitu státu se odehrává tiše – v analytických útvarech vlády a ministerstev, které nová vláda může zrušit dřív, než si jich někdo všimne.
Autorka je ekonomka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás