České centristické rozplizlosti má pomoct ještě více centristické rozplizlosti. Martin Kuba v podstatě ani nepředstírá, že by nabízel jiný program než Babišovo ANO, které je schopné pružně měnit nabídku dle aktuálního vývoje nálad. Nicméně Babišova pružnost nakonec přece jen zkostnatěla a uvízla v mantinelech vytyčených orbánismem a trumpismem, byť v české light verzi.
Martin Kuba za začátek i konec své politiky považuje naslouchání voličům a řešení jejich problémů. To podepíše i Babiš, Okamura a další zástupy domácích politiků.
Kuba nabízí návrat ke kořenům babišmismu, tedy nemyslet si prakticky nic a nabízet prostě jen „řešení“ všeho, což je standardní politický program těžící z hodnot normalizace. Nyní tento přístup Kuba rozvinul v rozhovoru pro Hospodářské noviny: „Jsem přesvědčený, že dnes máme politickou scénu extrémně rozdělenou. Tvrdím, že to společnosti neprospívá, a jsem přesvědčen, že polarizaci společnost ani nechce. Odtud i název hnutí Naše Česko. Chceme tím říci, že Česko je prostor, kde se potkáváme všichni. Možná některé věci vidíme jinak. Ale nekonečný souboj o to, kdo je moc liberální, málo liberální, hodně konzervativní, málo konzervativní, moc pravicový nebo moc levicový, mi přijde už nesmyslný a absolutně neproduktivní.“
Kuba tak nabízí opuštění sféry politiky se všemi těmi hádkami, které nás jen zbytečně otravují. Nejspíš v rámci scelování rozdělené politické scény se rozhodl oddělit od ODS a nabídnout další pravicově odstředěný derivát téhož. Chce zhodnotit svou image zamyšleného, ale pracovitého politika, který stojí moudře stranou, trochu výš než ostatní, odkud má přehled, a každodenní půtky o liberální, levicové nebo pravicové záležitosti ho jen unavují. Z této pozice pak pronáší věty, které znějí na letmý poslech moudře, ale při bližším ohledání prasknou jako prázdné bubliny. Třeba: Česko je prostor, kde se potkáváme všichni. Možná některé věci vidíme jinak… ale co jsme si, to jsme si. Zní to zhruba jako produkce rok starých jazykových AI modelů a je otázka, jestli by nebylo lepší, kdyby Česko řídil rovnou nějaký chatbot.
Výhodou takového chatbota je, že není mentálně uvězněný mezi rybníky jižních Čech a v časové smyčce mezi devadesátými a nultými léty jako Kuba. A tak by nejspíš nepronášel moudra typu: „Podstata levice a pravice se změnila. Levice v Evropě historicky uspěla. Existuje sociální stát, masová bída je minulost. Úspěchem ale také levice ztratila podstatu. Dnes se debata už netočí ani tak kolem přerozdělování, spíš se přesouvá do oblasti efektivity řízení státu. Dnes existuje spousta voličů, kteří se označí jako pravicoví, ale vlastně jim v principu nevadí ani některé levicové myšlenky (…) chtějí, aby žili ve funkčním státě, který dokáže s penězi efektivně hospodařit, kde je postaráno o děti ve školách, kde celé fungování veřejné správy dává smysl.“ To říká Kuba a má jistě pravdu, že takoví voliči existují. Ostatně na ně slibem o státu, který bude prostě fungovat, nebude se v něm zbytečně řečnit o levici a pravici, ale prostě makat a řešit problémy, vsadil před patnácti lety Andrej Babiš.
Říct, že levice zvítězila a současně se vyčerpala vznikem sociálního státu a odstraněním extrémní chudoby, je zhruba stejně přesné jako tvrdit, že se pravice vyčerpala vznikem daňových rájů a soukromých exekutorů. Kuba má pravdu, že se debata netočí okolo přerozdělování, to je ovšem právě jen symptom české veřejné debaty, která se dekády točí v kruhu jako pes na steroidech honící svůj vlastní ocas. Pokud by se takový pes – či Martin Kuba – zastavil a nahlédl za zeď vlastního dvorku, zjistil by, že málokteré téma rezonuje současným světem tak intenzivně jako bezprecedentní růst nerovností a marné hledání řešení této zásadní příčiny celosvětového rozvratu. Ale to samozřejmě nemůžeme chtít po odchovanci pravicové politiky, jehož cílem je udržovat veřejnost v sedativním klidu, kdy lze pouze pragmaticky řešit stavbu dálnic nebo parametry důchodového systému a nezabývat se realitou, v níž majetkové nerovnost v Česku patří k nejvyšším na světě a vrstva miliardářů-oligarchů zprivatizovala a ovládla prakticky celý (nejen) mediální prostor.
Bez této debaty však nemá smysl řešit efektivitu státu, jak navrhuje Kuba. Pokud se většina majetku přesouvá do několika málo rukou, zchudlému státu zbývají jen drobky. Efektivně pak může řešit leda svůj pomalý kolaps a fungování veřejné správy dává smysl jen ve chvíli, kdy počítáte s brzkým koncem světa.
Pořád je to ale lepší vize než si myslet, že je nadějí Martin Kuba, který chce nabídnout lepší komunikaci, lidem vše lépe vysvětlit a za začátek i konec své politiky považuje naslouchání voličům a řešení jejich problémů. To podepíše i Babiš, Okamura a další zástupy domácích politiků, kteří nemají vizi, že by se Česko mělo posunout někam úplně jinam, natož aby se pokusili voliče o něčem přesvědčit.
Strategie „naslouchání“ a řešení každodenních banalit je nicméně účinná a jistě Kubovi přinese pár procent, jako každé nové středo-pravicové straně. V rámci tohoto konceptu je Kuba opatrně pro euro, pokud to bude výhodné, ale s jakoukoli další integrací v rámci Unie by brzdil, což přesně zapadá do standardní české politické orientace, která reaguje na okolní dění s deseti- až dvacetiletým zpožděním. Dnes tak bojujeme proti větrníkům šířícím smrt a zkázu a okolo roku 2050 si možná všimneme umělé inteligence. To už si nás AI bude nejspíš chovat v teráriu jako kuriozitu, v nějaké mini krajince jihočeských rybníků s dálnicemi a benzinkami.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás