Okresní soud ve Varšavě dospěl v prosinci minulého roku k názoru, že policie jednala během protestů proti zpřísnění potratového zákona v roce 2020 protiprávně. Potvrdil, že tehdy probíhající demonstrace nebyly navzdory koronavirové pandemii nezákonné. Protiprávní naopak bylo podle soudu rozhodnutí Rady ministrů z 9. října 2020, které zahrnovalo i úplný zákaz shromažďování. Soud konstatoval, že protestující pouze uplatňovali své ústavní právo shromažďovat se a svobodně vyjadřovat své názory. Po pěti letech se tak 250 trestně stíhaných dozvědělo, že účastí na protestech hnutí Strajk kobiet (Stávka žen) nic špatného nespáchali. Většina obviněných přitom čelila absurdnímu obvinění, že se účastnili shromáždění, jehož náplní bylo útočit na osoby nebo majetek.
Pozitivní zprávy
Podle soudu se demonstrující pouze pokoušeli dostat skrze uzavřený policejní kordon. Davu nešlo o útok na policisty, ale o opuštění prostoru. Soud na obhajobu demonstrantů argumentoval tím, že byli nejprve policisty vyzváni, aby se rozešli, načež je policie obestoupila tak, že nebylo možné z místa svobodně odejít. Ojedinělé případy, kdy lidé házeli po policistech skleněné lahve, kameny nebo pyrotechniku, soud označil za excesy, které nevnímá jako organizované chování celého davu.
Ani sebečistší úmysly Tuskova kabinetu nepřeváží nad faktem, že problém se soudnictvím, které zůstává nezdravě závislé na politicích, bude i nadále přetrvávat.
Obvinění se naopak dočká dnes už bývalý policista Sebastian S., který během protestů Stávky žen zaútočil pepřovým sprejem na tehdejší poslankyni, dnes senátorku za Levici, Magdalenu Biejat. Ačkoli prokuratura případ prošetřuje už od 23. listopadu 2020, dlouho nebylo jasné, kdo je pachatel. Muž měl totiž při činu kuklu a byl v civilu. Během protestu mu politička žádný důvod k tomu, aby proti ní použil sílu, nezavdala. Pouze se jí nelíbilo, jak policisté v civilu vytahovali z davu účastníky protestu, proti čemuž se vymezila a z titulu své funkce se pokusila zakročit. Držela při tom svou poslaneckou legitimaci v úrovni obličeje. A právě v ten moment jí jeden z neoznačených policistů stříkl do tváře pepřový sprej. Jeho použití bylo vzhledem k míře ohrožení zcela neadekvátní. Policista nejenže nadužil donucovací prostředky, ale také porušil nedotknutelnost poslankyně. Za obojí mu hrozí až deset let vězení.
Obě zprávy jsou pozitivním signálem polského právního systému, který (přinejmenším na některých místech) funguje na nižší úrovni pořád docela dobře. A to je dobrá zpráva, neboť v Polsku, které před pěti lety doslova vřelo, se často zdálo, že právo stojí neochvějně na straně silnějšího. Sama policie byla tehdy ve stíhání sebemenších faktických i domnělých prohřešků velmi aktivní, a vytvářela tak napjatou atmosféru plnou nedůvěry. Výjimkou nebyla legitimizace shromážděných osob nebo násilné chování, které spočívalo v nepřiměřeně dlouhém zadržování podezřelých, vymýšlení obvinění, zabavování osobních věcí, vyvážení zadržených mimo město, ponižujícím jednání s LGBTQ+ osobami, homofobních narážkách na ženy nebo nátlaku na organizátory protestů, aby od svého konání upustili, protože jim za ně může hrozit trestní stíhání.
Soud, který není soudem
Odvrácenou stranou zdánlivého happyendu je skutečnost, že se odehrává v zemi, jejíž právní řád stojí v současné době na hliněných nohách. Dva nejdůležitější soudy v zemi – Ústavní soud a Nejvyšší soud – podléhají i nadále politizaci, již způsobila minulá vláda. Soudní dvůr Evropské unie dokonce nepovažuje polský Ústavní soud v současné podobě vůbec za soud. Důsledkem toho je, že jím vydané rozsudky lze z hlediska unijního práva považovat za neplatné, i když v samotném Polsku se je zatím nikdo zpochybnit neodvážil. Polské soudy nižší instance a zemské orgány je nicméně na základě legislativy EU mohou klidně ignorovat. Soudní dvůr polskému Ústavnímu soudu vytýká, že není nezávislý a nestranný, a připomíná, že jeho současná podoba nebyla ustavena právní cestou, jelikož tři soudce nezákonně dosadila strana Právo a spravedlnost (PiS).
Dvě rozhodnutí Ústavního soudu podle verdiktu unijního soudu zbavily obyvatele státu právních garancí, které náleží všem lidem žijícím v Unii. Jde o rozhodnutí z roku 2021, která říkají, že unijní předpisy nejsou v souladu s polskou ústavou. Polsko tak porušuje povinnosti, které slíbilo plnit přijetím Smlouvy o přistoupení do Evropské unie, konkrétně článku 19. Podle něj musí státy Evropské unie zajistit soudní ochranu v oblastech, na které se vztahuje evropské právo. A to dost dobře nelze bez nezávislého a důvěryhodného Ústavního soudu.
Důvodem, proč přišel polský Ústavní soud v očích Soudního dvora o svou nezávislost, jsou nesrovnalosti při volbě tří takzvaných náhradníků v roce 2015, kteří nahradili již vybrané kandidáty. Stalo se tak díky hlasům Práva a spravedlnosti, jež je při hlasování v Sejmu podpořilo. Straničtí nominanti nastoupili na místa soudců, které tehdejší prezident Andrzej Duda nechtěl jmenovat. Parlament i hlava státu tím zcela ignorovaly návrhy jmen, která připravila předchozí vláda Občanské platformy. Hlasy nezákonně zvolených soudců následně způsobily, že se do čela této instituce dostala Julia Przyłębska, žena blízká předsedovi PiS Jarosławu Kaczyńskému.
Soudní dvůr nyní zdůraznil, že se Polsko nemůže odvolávat na svou ústavní svébytnost kvůli tomu, že nehodlá respektovat hodnoty Evropské unie. V případě, že země nezjedná nápravu, může jí Soudní dvůr uložit peněžitý trest. Za nedodržování unijního práva dostalo Polsko pokutu už v minulosti. Země musela jen do roku 2024 zaplatit v přepočtu přes 11 miliard korun. Polský Ústavní soud už se ale nechal slyšet, že Soudní dvůr nemá vliv na to, jak fungují polské orgány. „Nejvyšším zákonem je v Polsku ústava, a ne rozhodnutí zahraničních orgánů. Vstupem do Evropské unie se toho Polsko nezřeklo. Nesvěřilo unijním orgánům pravomoc nad soudy a spravedlností,“ uvedl k záležitosti Ústavní soud.
Zabetonovaný Nejvyšší soud
Problémy se ale týkají i Nejvyššího soudu. Jde o nejvyšší instanci právního systému, která se zabývá mimo jiné i občanským a trestním právem. Znamená to, že lidé trestně stíhaní za účast ve Stávce žen by se v případě nespokojenosti s rozhodnutím soudu nižší instance museli odvolat právě sem. Nejvyšší soud posuzuje třeba také platnost voleb nebo referend a jeho úkolem je řešit i disciplinární řízení týkající se soudců a právníků. Složení soudu je flexibilní a sestává z několika komor. Soudce Nejvyššího soudu jmenuje prezident na základě doporučení Národní rady pro soudnictví (KRS). Hlava státu také jmenuje předsedu Nejvyššího soudu, který jej pak řídí.
Přetrvávající krize této instituce začala v roce 2017, kdy se stranou PiS ovládaný parlament pokusil odvolat většinu soudců. Tyto snahy nakonec zmařil svým vetem prezident za stranu PiS Andrzej Duda, který tak jednal i na základě rozsáhlých protestů. Po pokusu o získání kontroly nad soudem se strana PiS rozhodla dosáhnout svého skrze ovládnutí Národní rady soudnictví v roce 2018. Odhlasovala zákon, který převedl právo volit její členy ze soudců na parlament. Sejm, kde měla strana PiS většinu, díky tomu zvolil do rady nové zástupce. Ti si následně zvolili nové vedení, díky čemuž získali politici přímou kontrolu nad Nejvyšším soudem.
Vláda musí přijmout pravidla svých předchůdců
Současná vláda nemá v podstatě možnost dosud platnou legislativu upravit, jelikož by to vyžadovalo změnu ústavy. Proto se uchýlila k takzvaným nelegislativním opatřením. Jde o velmi kreativní právní kroky, jejichž cílem je zmírnit dopady krize právního státu. Parlament například přestal jmenovat soudce Ústavního soudu a strany vládní koalice tam odmítly nominovat své kandidáty. Vláda uplatňuje zdržovací taktiku. S publikováním vydaných rozsudků nespěchá. Kupuje si čas, protože směrodatné jsou rozsudky až ve chvíli, kdy vyjdou ve sbírce zákonů.
Přestože protiprávně dosazení soudci už nejsou přítomni u projednávání jednotlivých případů a změnilo se i vedení Ústavního soudu, zbytek soudců byl přes všechny kontroverze spojené se stranou PiS zvolen v souladu se zákonem. Aby mohla být otázka Ústavního soudu vyřešena, nezbývá než počkat, až jim vyprší mandát. Další možností je jedině změna ústavy. Pokud by jí ale současná vládní koalice chtěla dosáhnout, musela by mít v Sejmu ústavní většinu, kterou nedisponuje.
Letošní rok bude, co se týče fungování právního státu, pro Tuskovu administrativu přelomový. Uvolní se totiž až osm míst v Ústavním soudu. Za předpokladu, že by je novými jmény obsadila současná koalice, by se dosavadní nastavení změnilo a její nominanti by získali většinu. V tomto ohledu strana PiS dokonale odkryla slabiny systému, který ve velkém spoléhá na morální integritu členů parlamentu. Je totiž jedno, zde kandidáty navrhuje Tuskova nebo Kaczyńského strana, ale jde o to, aby ani jedna z nich své moci nezneužila k ovládnutí instituce, jejímž úkolem je bdít nad ústavním pořádkem státu. Strana PiS tuto hranici zcela bezskrupulózně překročila.
Pokud jde o Nejvyšší soud, bude koncem roku 2026 nynější vláda stát před zásadním rozhodnutím. Na podzim uplyne mandát členům Národní rady soudnictví, což koalici umožní změnit její složení. Potíž je v tom, že se tak může stát jedině v rámci procedury, jejíž pravidla nastavovalo Právo a spravedlnost.
Pakliže se koalice rozhodne hrát podle not svých předchůdců, a nemá ostatně ani jinou možnost, bude muset svým voličům vysvětlit, proč využila předpisů, které více než osm let kritizovala jako protiústavní. Navíc i nově zvolená Národní rada soudnictví by byla pořád protiprávní. Argument menšího zla je cestou do pekel, neboť ani sebečistší úmysly Tuskova kabinetu, ani bezvýchodnost situace nepřeváží nad faktem, že problém se soudnictvím, které zůstává nezdravě závislé na politicích, bude i nadále přetrvávat.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás