Zbavit se traumatu pomstou. Drobná nehoda zkoumá, kdo je v současném Íránu viníkem

Režisér Džafar Panáhí patří k nejvýraznějším osobnostem íránské kinematografie. Pod vlivem mentora a spolupracovníka Abbasse Kiarostamiho, patrně nejvlivnější postavy takzvané íránské nové vlny, často rozvolňoval hranice mezi fikční a dokumentární tvorbou. Raný film Zrcadlo například vypráví o mladé dívce, která hledá cestu domů. V polovině snímku však herečka odmítne ve filmu vystupovat, a promění tak povahu sledovaného příběhu.

Násilné represe představují pozadí vyprávění, přesto do filmu nevstupují přímo.

Do Panáhího tvorby dlouhodobě pronikala politická témata rezonující v íránské společnosti. Namísto tezovitých snímků se k nim však často dostával nenucenou observací a až neorealistickým zachycením všednosti městského prostředí. Právě tato kombinace stála za kritickým úspěchem jeho snímku Kruh, který se věnoval ostrakizaci íránských žen, nebo filmu Talā-ye sorkh, vyprávějícímu o frustraci ze společenských nerovností.

Jako nonkonformní tvůrce byl Panáhí v roce 2010 odsouzen za propagandu namířenou proti systému. Po propuštění mu pak bylo zakázáno natáčet filmy. Tyto okolnosti dále posílily metafikční rozměr jeho tvorby. V dílech jako Taxi Teherán či Toto není film tak šlo i o to, jak může Panáhí jako perzekuovaný filmař potají natáčet snímky, které zachycují dění uvnitř íránské společnosti.

Vzpomínka na utrpení

Snímek Drobná nehoda, oceněný Zlatou palmou na loňském Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, představuje v kontextu Panáhího tvorby výrazný obrat. Režisérovi sice skončil zákaz natáčení, přesto se však rozhodl nepožádat místní úřady o povolení k natáčení, a tak film vznikal potají. Takový postup není překvapivý. Jeho nový snímek je totiž v útoku na íránský režim daleko přímočařejší než starší filmy. Dřívější prolínání filmové a dokumentární tvorby nahrazuje úderná výpověď o represivním režimu, jeho aktérech i obětech.

Úvodní část Drobné nehody pracuje s pomalu plynoucí, ale současně pečlivě vystavěnou změnou perspektivy. Zpočátku sledujeme nenápadnou tříčlennou rodinu, která cestuje nočním venkovem. Otec však omylem srazí psa, a tak musí zastavit v místním autoservisu. Film nečekaně přesouvá pozornost na automechanika Vahida (Vahid Mobasseri), který začne muže potají sledovat. Následující den ho přepadne a unese ve své dodávce. Vzápětí zjišťujeme, že Vahid byl vězněn íránským režimem a ve zprvu neznámém muži poznal svého trýznitele.

Stále si však jeho identifikací ani formou pomsty není jistý, a tak se přes známého spojuje s dalšími bývalými vězni, které měl unesený muž také mučit. K Vahidovi se tak postupně přidává fotografka Shiva (Mariam Afshari), nastávající nevěsta, její snoubenec, a vznětlivý Hamid, z nichž si většina prošla vězením. Brzy zjišťujeme, že ačkoliv všichni žijí zdánlivě normální životy, zkušenost s uvězněním a mučením je hluboce poznamenala.

Ještě více než konkrétní líčení to dokazuje způsob, jímž uneseného muže postupně identifikují. Zatímco Vahid poznává věznitele podle hlasu a zvuku jeho protézy, ostatním se připomíná zápachem svého potu nebo tvarem pahýlu. Skutečnost, že postavy neznají vzhled věznitele a spoléhají na paměť jiných smyslů, sugestivně navozuje mučivou povahu pobytu ve vězení.

Režim v jeho každodennosti

Film postrádá metafikční rovinu dřívějších Panáhího filmů. Nepracuje ani se zcizujícími postupy, které by proměňovaly status sledovaného dění. Utajované natáčení se ale odráží v lehkosti různých scén, které zachycují dobovou realitu Íránu, aniž by působily vykalkulovaně. To neznamená, že by film nebyl formálně promyšlený. Naopak v něm dominují velmi dlouhé záběry, ve kterých kamera snímá proměnlivé dění a průběžně se přesouvá mezi jednotlivými postavami s odlišnými přístupy k únosu. Není totiž násilná pomsta popřením morálních principů a přijetím metod režimu, vůči kterému se protagonisté vymezují?

Ve filmu se tak postupně projevují etická dilemata a nerozhodnost hlavních postav. Krajní situaci vystihuje i jednoduše, ale působivě komponovaný záběr pouště, ve kterém figuruje pouze vyschlý strom, dodávka a vykopaný hrob, připravený pro uneseného mučitele. Drobná nehoda nešetří dialogy a postoje protagonistů prezentuje divákům srozumitelným způsobem. Ve filmu je ale důležité i to, co není explicitně vyřčeno. V řadě scén se například fotografka Shiva pohybuje bez hidžábu či jiné pokrývky hlavy. Film toto odvážné gesto nezdůrazňuje návodnou režií ani dialogy, naopak je zachycuje v jeho všednosti. Jak prohlásil Panáhí v rozhovoru s režisérem Martinem Scorsesem, toto rozhodnutí nemá ani tak zachytit uvolnění ze strany státu jako spíše dílčí vítězství, které si v konfliktu se státem tamní ženy vydobyly.

Podobně nenuceně se do filmu dostává i povaha íránského režimu. Násilné represe představují pozadí vyprávění, přesto do filmu nevstupují přímo. Místo toho jsme spíše svědky všestranné korupce, která prostupuje společností. Když si obsluha benzinové pumpy říká o přehnané dýško, ještě to můžeme vnímat jako urputnou snahu si vydělat. Stejně ale postupují i místní policisté, kterým přijde nesourodá pětice hrdinů podezřelá. Namísto důkladného prohledání dodávky však policisté ve vtipné scéně vytahují platební terminál a nepřímo si říkají o úplatek. Prohnilost systému se tak paradoxně stává výhodou protagonistů.

Tváře systému

Drobná nehoda podobně komickými momenty prokládá jinak temný příběh o traumatu a pomstě. Scénář sice někdy spoléhá na nepříliš pravděpodobná setkání postav a nečekaný vývoj událostí, díky těmto komediálním momentům ale drží pohromadě. Dokáží přinést jak odlehčení vyhrocených momentů, tak hořké podbarvení situace postav. Výbuchy impulzivního Hamida působí úsměvně, současně ale v sobě skrývají smutnou výpověď o obětech režimu, kterým už tváří v tvář útlaku nezbývá trpělivost na to dodržovat základní morální principy. Vahidovo rozhodnutí postarat se o rodící manželku uneseného zprvu vyznívá absurdně a vede k několika komickým situacím, zároveň však zdůrazňuje humanistický náboj filmu. I sadistický věznitel může být otcem, kterému záleží na své rodině.

V průběhu filmu opakovaně vyvstává otázka, zda je zdrojem zla především nehumánní systém, nebo zda tento systém přežívá především díky ochotě některých občanů s ním spolupracovat. Závěr filmu tyto nuance bohužel opouští kvůli snaze o efektní pointu. Ta je sice působivá a doznívá i během závěrečných titulků, jde ale proti důrazu filmu na systémovou povahu útlaku.

Několikaminutová konfrontace obětí s uneseným mužem, která závěru předchází, naopak ukazuje Panáhího režijní talent i herecké nasazení představitelů hlavních rolí. V nepřetržitém záběru se střídají role trýznitele a trýzněných, stejně jako unesený věznitel působí jako neúprosný fanatik i jako člověk upřímně litující svých činů. Panáhí už možná natočil hloubavější a formálně vybroušenější díla. Podobně intenzivní momenty ale ukazují, proč je Drobná nehoda přesvědčivá. Nabízí neúprosnou obžalobu režimu, zároveň si však nechává prostor i pro pochopení těch, kteří se na něm podílejí.

Autor je filmový publicista.