Zelená bez červené nefunguje. Hledá se environmentalismus pro všechny

Jen těžko lze najít jiná témata, která by tak silně mobilizovala českou veřejnost, jako je zelená politika EU, která nás, dle jistých informací, má připravit o auta i střechu nad hlavou. I proto se současná i bývalá vládní koalice před volbami předháněla v tom, kdo nás lépe ochrání před dalším „zeleným  šílenstvím“ – ať už jde o zákaz spalovacích motorů, povinné renovace budov či rozšíření emisních povolenek, nechvalně známých jako ETS2.

Na druhé straně stojí jen malá hrstka tuzemských zastánců evropské politiky v boji se změnou klimatu, která upozorňuje na prostou skutečnost, že současné tempo zvyšování průměrných teplot povede k drastickým dopadům na lidi po celém světě. Tento argument, byť věcně správný, ale selhává jako politická strategie.

Výchozím bodem tak musí být důraz na životní úroveň domácností, které jsou dnes pod tlakem regresivního daňového systému, regresivní zelené politiky a dlouhodobě podvyživeného sociálního státu.

Vícero výzkumů ukazuje, že většina domácností není ochotna přijímat opatření za cenu snížení své životní úrovně. Odpor vůči „zelené“ politice je u nás navíc umocněn propadem životní úrovně běžných domácností v posledních letech v důsledku závislosti naší ekonomiky na fosilních zdrojích z autoritářských zemí a neschopnosti bývalé pravicové vlády nabídnout ekonomický program, který by umožnil důstojný život i těm, kteří se nezvládli dobře narodit.

Cukr a bič

Domácí debata zcela míjí materiální aspekt emisních povolenek, zvláště jejich distribuční dopady, které nejsou pro všechny stejné. Jak nerovná je distribuce nákladů, ve svém textu minulý rok trefně glosoval Ondřej Kolínský jako „cukr pro bohaté a bič na chudé“.

Nejlépe tento přístup můžeme ilustrovat na emisních povolenkách první generace ETS1. Systém těchto povolenek byl u nás zaveden krátce po vstupu do EU v roce 2005 a kromě průmyslu finančně dopadá především na četné uhelné elektrárny a teplárny a jejich koncové odběratele. Tento systém tak disproporčně zatěžuje především zhruba jeden milion domácností napojených teplovody na uhelné teplárny a další statisíce domácností topících elektřinou. Význam a cena emisních povolenek navíc každým rokem stoupá, protože EU postupně snižuje počet povolenek, které byly dříve některým provozovatelům přidělovány bezplatně.

V kontextu koncentrace uhelných zdrojů do strukturálně postižených regionů – Karlovarský, Ústecký kraj a Moravskoslezský kraj – hlavními dnešními plátci emisních povolenek jsou domácnosti v regionech s nejnižšími průměrnými příjmy. Prohlubování nerovností však funguje nejen mezi jednotlivými kraji, ale i na nižší úrovni, v rámci jednotlivých krajů a měst. Teplovody z uhelných elektráren a tepláren obsluhují typicky modernistickou bytovou zástavbu ze sedmdesátých a osmdesátých let, česká sídliště, kde dnes žijí spíše domácnosti s nižšími a středními příjmy.

Můžeme to ilustrovat na příkladu sídlišť v severní části Prahy, která jsou zásobena uhelnými kongregačními elektrárnami Mělník I a Mělník II. Domácnosti na těchto sídlištích za dodávané teplo musí platit emisní povolenky první generace. Naopak spíše majetnější domácnosti v rodinných domech případně v centru a širším centru Prahy topí plynem a emisní povolenky za vytápění v současné době neplatí.

Vyhrávají teplárníci

Příjmy z emisních povolenek v posledních letech tvořily zhruba 40 mld. Kč ročně, menší část putuje přímo do státního rozpočtu, zbytek do Státního fondu životního prostředí (SFŽP). SFŽP tyto prostředky využívá na podporu nových obnovitelných zdrojů, dekarbonizaci teplárenství a jiné „velké projekty“. Část se vrací přímo domácnostem v podobě vlajkové dotační lodě – Nová zelená úsporám (NZÚ).

Ačkoliv je program NZÚ ze strany odborné veřejnosti popisovaný často jako „úspěšný“, i sám bývalý ministr Hladík uznal, že jeho dotační podmínky pomáhaly především vysokopříjmovým domácnostem. Avšak i po změnách v roce 2021, které program měly otevřít všem příjmovým skupinám zavedením zálohových plateb, míří dotační podpora především do rodinných domů v osobním vlastnictví. Nadále znevýhodněni zůstávají nájemníci, kteří přes vysoké náklady na energie nemohou o dotaci žádat, a vlastníci bytů v bytových domech, kde se renovace často zaseknou na nesouhlasu jednotlivých spoluvlastníků nebo prázdném fondu oprav. Bohužel jsou to právě často domácnosti ve strukturálně postižených regionech, které dnes emisní povolenky v systému ETS1 platí a přispívají tak na solární kolektory na rodinných domech okolo Prahy a Brna.

Současná environmentální politika má tedy silně regresivní charakter, který rámuje současnou debatu o druhé generaci emisních povolenek. Nepomohla tak ani dopadová studie, kterou si stát nechal vypracovat a která odhaduje průměrný dopad na domácnosti ve výši 200 až 400 korun měsíčně s tím, že vyšší zátěž by se týkala vysokopříjmových domácností. Léta žitá zkušenost více než jednoho milionu domácností, kterým každý rok stoupají výdaje za energii, je silnější než podlomená důvěryhodnost státu.

Zelená tranzice a sociální spravedlnost

Zelená politika EU se snaží omezit dopad na zranitelné domácnosti skrze Sociální klimatický fond, v podstatě první celoevropskou sociální politiku. Jeho nastavení je však plně v režii jednotlivých členských států. Po zkušenosti s první generací emisních povolenek není v našem státě důvěra, že ze zelené tranzice budou profitovat běžné domácnosti místo teplárníků a bank poskytujících úvěry k dotacím. Fakt, že emisní povolenka má stejnou nominální cenu v celé EU, navíc znamená, že pro východoevropské domácnosti se jedná o významně větší strašák než pro západoevropské.

Současná vláda, zejména její motoristická odnož, je důsledkem asociální environmentální politiky a jejího špatného obrazu v české společnosti posíleného médii ve vlastnictví fosilních oligarchů. Z dostupných vyjádření vládních představitelů se navíc zdá, že můžeme čekat postupný útlum dotační podpory pro domácnosti v ještě větší prospěch velkého byznysu.

Zelená bez červené nefunguje

Levicovou odpovědí by tak měl být environmentalismus pro chudé, po kterém volá již zmíněný Ondřej Kolínský, zaměřený na materiální stránku zelené tranzice. Na současné politické scéně se mu nejvíce blíží Zack Polanski, předseda britských Zelených, který ve své komunikaci umně spojuje sociální a environmentální témata.

Krize bydlení, téma s vysokým mobilizačním potenciálem, přitom úzce souvisí s vysokými výdaji českých domácností za energie. Odpovědí by tak mělo být využití evropských (např. skrze ohlášený Evropský plán dostupného bydlení) a národních zdrojů především pro veřejnou a neziskovou bytovou výstavbu s nízkou energetickou náročností, pro větší podporu veřejné dopravy (například v podobě v Německu populárního Deutschlandticket) a odklon naší energetiky a dotací od fosilní lobby. Platforma Re-set ve své publikaci z minulého roku spočítala, že právě impéria Daniela Křetínského a Pavla Tykače inkasují miliardy z emisních povolenek, původně určených na zelenou tranzici, na proměnu svých uhelných podniků v plynové.

Příjmy z emisních povolenek by naopak měly sloužit k tomu, aby z nich profitovali ti nejzranitelnější, tedy domácnosti v pronájmu. Lze také využít skutečnosti, že zelená tranzice navíc postupně získává i podporu části podnikatelské sféry, neboť čím menší díl příjmů českých domácností bude putovat do zemí s fosilními zdroji, tím větší díl příjmů zůstane v ekonomice pro domácí spotřebu (pokud se neodkloní do nové dekarbonizační lobby).

Výchozím bodem tak musí být důraz na životní úroveň domácností, které jsou dnes pod tlakem regresivního daňového systému, regresivní zelené politiky a dlouhodobě podvyživeného sociálního státu. Pohodlné moralizování, které požaduje po běžných domácnostech oběti, zatímco stát poskytuje daňové úlevy a dotační programy Strnadům, Křetínským, Tykačům, musí ustoupit konkrétním politikám zlepšujícím životní úroveň těch nejzranitelnějších. Je třeba rozbít pravicový narativ, že zelené znamená dražší, aby tuzemské klimatické hnutí získalo širokou občanskou podporu. Kdo bude český Zack Polanski?