Žijeme ve vedlejších efektech planetárního krachu, říkají antropologové z projektu ResisTerra

Hosty Kolapsu byli antropologové Bob Kuřík a Jakub Kvizda.

Kde se vzalo pořekadlo „nechte to na bobrech“ a co znamená vnímání více-než-lidských aktérů? Antropologové z projektu ResisTerra zkoumají vliv i jiných než lidských aktérů a ukazují nečekaná spojenectví a souvislosti. Poukazují také na často nedomyšlené chování lidí. „Lidé tak dlouho snili o tom, že nakrmí všechny, až plantáže zlikvidovaly biodiverzitu. Industrializace měla vyřešit materiální problémy, ale zapomnělo se na globální oteplování,“ říkají výzkumníci.

Minulý rok se v novinách nejen v Česku ale všude po světě, a to včetně New York Times a novin v Japonsku, psalo o bobrech od Rokycan. O co šlo?

V únoru loňského roku v CHKO Brdy se činnost bobrů potkala s plánovanými aktivitami státu. Bobři státu ušetřili 30 milionů korun. Správa CHKO Brdy plánovala postavit různé hráze a vytvořit tak potřebné mokřady. Ale táhlo se to, byrokracie byla pomalá. Bobři na nic nečekali a postavili hráze během pár dnů sami.

Ekologické hodnoty bobřích staveb nakonec byly lepší, než to bylo plánované lidmi z CHKO. Nepoměr mezi pomalostí státu a rychlostí, s jakou bobři hráz postavili, bila do očí a potvrdila heslo „nechte to na bobrech“, protože oni to ví nejlíp a mají lokální znalost. Myšlenkový obrat tímto směrem ale není specificky český. Přemýšlení nad tím, že bobři jsou ekosystémoví inženýři, kteří mají znalosti, probíhá všude na světě.   

Jmenujete se ResisTerra, zabýváte se dle vašich stránek „zkoumáním vzpurné politiky napříč více-než-lidskými světy“. Kdy se Země nebo příroda brání více-než-lidským způsobem? Jak se můžou nelidští aktéři stát spojenci lidí, kteří se brání?

Konfliktů, kdy lidé zjišťují, že k prosazení svých zájmů můžou použít mimolidské aktéry, je hodně. Na některých územích v Jižní Americe v boji proti plantážím sójových bobů začali využívat laskavec – plevelnou rostlinu, která má zároveň symbolický význam a dokáže lépe ničit bobovníky. Začali jej tedy házet ve formě seedbombs na plantáže. Jako další příklad lze zmínit, když se v 19. století do některých jižních států USA dostal květopas bavlníkový a začal tam masivně vyžírat nejenom samotné bavlníky, ale s nimi i ideu plantáží. Plantážníci, v systému založeném na otroctví, nevěděli, co s tím. Uměli si poradit s otroky, ale s broukem to neuměli. Vyhlásili mu válku, ale ta jim byla prd platná a brouk vyžíral a vyžíral. Tím napomohl na území okolo města Enterprise v Alabamě k zániku plantáží a větší diverzifikaci zemědělské produkce. Potomci tehdejších otroků brouka později rozpoznali jako hrdinu a postavili mu pomník. Pro někoho je to škůdce, ale Afroameričané v této oblasti mu udělali sochu. Je to žena, která v rukou drží právě tohoto brouka.  

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Pavel Šplíchal je spíš ignorant a anarchista než sociolog. Ale právě sociologii kdysi vystudoval, v Alarmu je od roku 2013. Píše o politice, ultrapravici, chudobě, nerovnostech a dalších tématech. Dřív se pokoušel to dělat vtipně, ale už to vzdal. Spolu s Janem Bělíčkem moderuje podcast Kolaps.

Jan Bělíček je literární kritik a novinář. Od konce roku 2019 je šéfredaktorem Alarmu, který v roce 2013 spoluzakládal. Píše o literatuře, kultuře, ale i politice a společnosti. S Pavlem Šplíchalem moderuje podcastu Kolaps a společně s Evou Klíčovou vytvářejí literární podcast TL;DR. | [email protected]