Divadlo postironické. 50 démonů čtverečních pracuje s přiznaně pokleslou estetikou

„Sejdou se smažka, fuckboy, bimbo a havlistka…“ Může to znít jako začátek hodně špatného fóru, zhruba takto ale začíná (polo)amatérská inscenace, která se v posledních letech stala fenoménem mezi převážně mladým pražským publikem. Divadelní legrácka nazvaná Shrex, složenina dvou slov – tipněte si kterých –, měla premiéru v září roku 2023 a od té doby se dočkala více než dvaceti, zpravidla vyprodaných repríz.

Popularita, jíž tato absurdní konverzační komedie v režii Ondřeje Kulhavého dosáhla, je splněným snem snad každého absolventa divadelní školy. S tím rozdílem, že autorka hry Adina Šulcová naposledy seděla v divadelním hledišti nejspíš v rámci povinné školní návštěvy – podobně jako značná část jejích diváků.

Obě inscenace se hlásí k neumětelství, brakové kultuře, záměrně pokleslé estetice a klišé, které lze podchytit širokým termínem camp.

Nyní tato svérázná umělkyně přichází se svou první profesionální autorskou inscenací, produkovanou kulturním prostorem Archa+. Úvodní scéna 50 démonů čtverečních už nepůsobí jako nepravděpodobný fór, nýbrž jako podivná varianta seriálu Ženatý se závazky. U společného stolu sedí nadržený otec, nihilistický syn, marnivá dcera a matka s jedním potlačovaným tajemstvím.

Jakože ironicky

Šulcová je v současnosti studentkou režie na FAMU, ale původně absolvovala malbu v ateliéru Josefa Bolfa a Jakuba Hoška na pražské AVU. Právě zde se seznámila s několika spolužáky, mezi nimiž nechyběl ani hudebník Matěj Čech vystupující pod pseudonymem Mat213, a během roku 2022 natočila také dva krátké filmy – Modlitbu za Brianu a Spiknutí holčičích hoven. Druhý řečený snímek jí a spolurežisérce Viktorii Novotné vynesl nominaci na Cenu České filmové kritiky v kategorii krátkého filmu.

„Pokud to byla od začátku zamýšlená parodie, dal bych pět [hvězdiček], pokud to bylo myšleno vážně, dal bych odpad,“ shrnuje své rozporuplné pocity z této neortodoxní road movie jeden z komentujících na populární filmové databázi. Nejspíš nechtěně, ale o to výstižněji tím pojmenovává ambivalenci, která se v Šulcové tvorbě objevuje opakovaně. Obě možnosti jsou totiž správné.

Právě s tímto typem recepce, pro nějž se vžil mnohoznačný termín postironie, si generace narozená v digitálním věku zvykla konzumovat povrchní zábavu zejména na sociálních sítích: od beauty influencerek přes nasteroidované kouče až po panáčkující politiky. Pokud je něco stejně debilní jako face jóga, motivační citáty nebo „lowkey alpha“ předseda vlády, stačí na to pohlédnout ironicky a rázem se z toho stává docela slušná bžunda. Jedinečnost Šulcové spočívá v tom, že si tento mechanismus uvědomuje a dokáže s ním pracovat – a to i na poli divadla.

Obě inscenace se hlásí k neumětelství, brakové kultuře, záměrně pokleslé estetice a klišé, které lze podchytit širokým termínem camp. Zároveň v nich po boku neherců (Sebastian Šikl) vystupují profesionálové jako Radek Lajfr nebo Simona Lewandovská, která je nově členkou prestižního činoherního souboru Divadla Na Zábradlí. Právě tato vědomá stylizace zároveň vytváří rámec, v němž je třeba číst i jejich vzájemný vztah.

Novější inscenace 50 démonů čtverečních staví na velmi podobných základech jako její předchůdce a zřetelně se snaží navázat na úspěch Shrexu. V jistém smyslu tak replikuje logiku filmových franšíz, které Šulcová ve své tvorbě sama paroduje. Obě „konverzačky“ vycházejí z jednoduché dramatické zápletky převzaté z hororových hitů. Ve Shrexu se třeba postavy po vzoru gore filmu Saw probouzejí ve špinavé cele, kde je přivítá démonický hlas skládačkového vraha.

Podobný princip funguje i v nové inscenaci inspirované duchařskými horory, Paranormal Activity a V zajetí démonů. Skoro totožný herecký ansámbl zde znovu ztělesňuje typizované figurky rozkročené mezi popkulturními postavami, internetovými archetypy a sociálními stereotypy, což podtrhují i kostýmy Barbory Klenové. Otec (Adam N. Joura) je oblečen do uniformy úspěšného reprezentanta střední třídy – khaki chino kalhot, košile, svetříku a péřové vesty v odstínech modré. Dcera (Radek Lajfr) v upnutém sportovním oblečení svírá obří termosku Stanley s přicvaknutým plyšovým labubu. Jde o jasný signál směrem k divákovi – dnešní večer bude připomínat TikTok.

Režim nemyslet

Na první pohled se obě inscenace liší především scénografií. Zatímco u Shrexu poházené rekvizity podtrhovaly trashový charakter celku, tentokrát se tvůrci snaží simulovat filmové kulisy zábavného rodinného seriálu. Dramaturgická výstavba po vzoru situačních komedií pracuje s řetězením humorných situací a minimem skutečného děje. Ústředním tématem „dnešního dílu“ je přitom matčina sexuální orientace (Simona Lewandowská).

Její i na jevišti skrývaná milenka (Adina Šulcová) je přímo propojena s duchařským námětem, který kromě řady bizarních situací – včetně nalezení „uříznuté“ koňské hlavy určené k hobbyhorsingu – ústí také v cameo Ester Kočičkové (v alternaci s Uršulou Klukovou). Spíše již pozapomenutá česká stand-up komička a šansoniérka v roli vědmy rodině ochotně vysvětlí základní žánrová klišé potřebná k vyřešení záhadného případu. Zároveň se však může jednat o poměrně subtilní narážku: Kočičková byla totiž po léta objektem spekulací bulváru ohledně své lesbické orientace.

Podstatná část humoru však takto jinotajná není a nejvděčnější gagy zůstávají ty nejpřímější. Stačí, aby zaznělo sousloví „režim nerušit“ – název hudebního virálu od Hard Rica a Dollara Prynce, který je v lecčems komický a v lecčems děsivě machistický – a sál pražského divadla se otřásá smíchy. Stejně tak stačí, aby herci ve svém projevu jen naznačili nejasnou, místy nepříliš logickou nadsázku. Oproti Shrexu, kde se kadence gagů limitně blížila swajpování při krácení si pracovní doby na záchodě, však 50 démonů čtverečních takový tah nemá. Jako by se zde – podobně jako v klasických sitcomech – čekalo na smích publika a teprve poté bylo možné pokračovat dál.

Je však třeba uznat, že i v nové inscenaci se objevují momenty natolik nečekané – „unhinged“, řečeno jazykem cílového publika –, že divák spontánně vyprskne smíchy. Třeba když otec intonací z memu 67 zopakuje datum útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku.

Možná největší zbraní Šulcové zůstávají nejrůznější hlášky, často mísící češtinu s angličtinou, které přesně parodují prázdné, a přesto maximálně afektované promluvy typu: „Jen se říká, že byla fakt jebnutá a měla i diagnostikovaný něco jebnutýho a byla tim sportem fakt nemocně obsessed.“

Únava z woke

Přesto se za touto spíše povrchní švandou skrývá alespoň minimální přesah – a snad i náběh ke společenské satiře. Ve Shrexu všechny postavičky spojovala především jedna vlastnost: ve své ublíženosti byly nesnesitelně otravné. Jakmile na ně někdo příliš zatlačil, okamžitě sahaly po štítu oběti. Postava fuckboye se například hájí tím, že jeho prarodiče přežili gulag, a vlastní nenaplněné poprcávání rámuje jako zpracovávání mezigeneračního traumatu. Tvůrci si zde zjevně utahují z fenoménu victim culture, v níž se osobní selhání snadno překlápí v morální nárok.

Přestože se satirický terč 50 démonů čtverečních zaměřuje především na heterosexuální rodinu ovládanou obludně úchylným otcem, inscenace se zároveň otírá i o progresivní témata. Terčem humoru se stává například genderově inkluzivní – a často nepřirozeně působící – jazyk. Rodinu v bytě nestraší duch, ale duchyně, protože jde přece o malou holčičku. Podobné vtípky mířící na zájmena a jazykovou korektnost bylo možné zaznamenat i v Asterixem a Obelixem inspirovaném skeči Woke vesnička, jenž byl součástí internetového pořadu Swag, na němž se Šulcová podílela.

Adina Šulcová bezesporu patří k výrazným hlasům nastupující generace, zároveň však – na rozdíl například od všelidovějšího Štěpána Kozuba, s nímž ji pojí podobná práce s „debilním“ humorem – zůstává pevně ukotvena v úzkém okruhu publika. Ve chvílích, kdy inscenace naráží na dobová témata, která přesahují čistě internetovou zkušenost a míří přímo do publika, získává satira větší ostrost i ambici – a zároveň z ní činí víc než jen další dobře fungující generační vtip.

Autor je divadelní publicista.