Kolik bylo nakonec obětí íránských represí v posledních týdnech? Ty odhady byly velmi různé, k jakým číslům se přikláníte vy?
Není potřeba mít striktní číslo k popsání toho, co se tam stalo. Čísla opravdu oscilují až ke dvaceti tisícům. Myslím, že se to přesně nikdy nedozvíme. Různí aktéři mají různou motivaci, režim bude číslo snižovat, opoziční síly spíše zveličovat. Držel bych se údajů, které se sbíhají k seriózním lidskoprávním organizacím. A můžeme říct, že tisíce to budou určitě.
Jakou podobu má státní represe, kdy počet obětí šel do tisíců?
Demonstrace nebyly úplně plošné a nebylo to po celé zemi stejné. Někde, zejména v prvních deseti dnech jsme viděli davy lidí protestovat proti režimu nenásilně. Mohli jsme v prvních dnech vidět, jak bezpečnostní složky státu ustupují a nechávají davy projít. Někde se k těmto demonstrantům přidali násilníci, kteří začali na bezpečnostní složky útočit. Mezi tisíci mrtvých je i několik stovek mrtvých příslušníků bezpečnostních složek. Začalo také docházet k zapalování budov, plenění a násilnostem. Toto režim, do určité míry legitimně, ale do určité míry i účelově, použil jako záminku pro další represe.
Ve velkých městech jako Teherán měly protesty jinou podobu, lidé se zapojovali zejména z ekonomických důvodů. Jinak to vypadalo na periferii, v Kurdistánu, v Balúčistánu. Tam se k ekonomickým důvodům přidaly další důvody nespokojenosti, zejména restrikce vůči etnickým skupinám, proti Kurdům a proti Balúčům. Přičemž obě tyto etnické skupiny mají svoje vlastní ozbrojené složky, které vedou guerillové boje proti vládě a někdy podnikají teroristické útoky na státní moc. Takže se bavíme o protestech, které jsou do velké míry legitimní, ale probíhají na území, kde se vede ozbrojená guerillová válka mezi povstalci a státní mocí. Tam podoba protestů a represí vypadá úplně jinak. Hodně mrtvých z těch celkových čísel pochází právě například z Kurdistánu.
Proč zasáhl režim takto brutálně?
Íránský režim používá represe tam, kde se cítí fakticky a reálně ohrožený. Viděli jsme v prvních dnech protestů prezidenta a další představitele země mluvit o tom, že protesty jsou pochopitelné, že socioekonomická situace je špatná a že vláda bude reagovat a mluvit s vůdci protestů. Ukázalo se však, že tyto přísliby přicházejí pozdě, že protesty už nejsou jen ekonomického, ale i politického rázu. Někdo volá po změně režimu, někdo po návratu syna svrženého šáha. A na přísliby establishmentu už je pozdě. Potom přicházejí represe, které neměly za cíl zabít co nejvíce lidí, ale dostat lidi z ulic. Došlo k informačnímu blackoutu, vypnutí internetu. Naprostá většina těch zabitých připadá na pár dní po desátém lednu. Osmého ledna začal blackout, pár dní nato brutální represe. Od té doby se zdá, že to ustává. Uvnitř režimu jsou lidé, kteří chtějí dělat ústupky a vyjednávat, ale jiné křídlo v režimu, které nakonec převážilo, vidělo jako optimální možnost brutální a plošné potlačení protestů.
Jak toto režim vysvětluje domácímu publiku?
Vidíme snahu – a do určité míry tomu nahrávají zahraniční činitelé – domácí odpor zdiskreditovat. Jestliže izraelská tajná služba Mossad zveřejnila na sítích video, kde se říká, „demonstrujte, jsme s vámi v ulicích“, jestli Donald Trump řekne, „stojíme za vámi, jdeme vám na pomoc“, tak má režim pádný argument pro represe a může říct, „podívejte se, tito lidé nedemonstrují za Írán, ale v žoldu zahraničních mocností“. To je obvyklý scénář.
Mluvili jsme o ekonomických problémech, ale celkově byly příčiny protestů jaké?
Írán je země do velké míry soběstačná a jsou na to hrdí. Do velké míry do toho byli dotlačeni kvůli sankcím. Mají vlastní automobilový průmysl nebo kosmický program. Je to devadesátimilionová země. Toto mi často odsud nevidíme. Pořád je tam velká masa lidí, kteří jsou nízkopříjmoví. A pokud se zdraží cena kuřecího masa, tak se jich to silně dotkne. Ztrácí hodnotu měna, dotýká se to i exportu. Ekonomika chřadne na několika frontách, což na nízkopříjmové skupiny silně dopadá. Do toho přicházejí sankce, které tlačí Američané, a to Írán nutí prodávat ropu pod cenou například Číně, ale ty peníze pak chybí v rozpočtu i ve mzdách dělníků.
Už to bude 11 let, co se Írán dohodl s mocnostmi na uvolnění sankcí výměnou za mezinárodní dohled nad jaderným programem a určitým omezením jaderného programu. To byla ohromná naděje pro Írán. Když se tehdy z Ženevy vracel ministr zahraničí, byl na letišti vítán jako celebrita. Ale v roce 2018 přišel Donald Trump, dohodu zrušil a sankce postupně obnovil.
Celý rozhovor s Břetislavem Turečkem můžete vidět na YouTube nebo poslouchat na podcastových platformách.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
