Probíhající protesty v Íránu jsou největšími od roku 2022, kdy lidé vyšli do ulic v reakci na smrt Mahsy Amíní. Ta byla zavražděna represivními složkami poté, co byla obviněna z nesprávného nošení šátku. Tehdejšími požadavky protestujících byly především snahy o genderovou rovnoprávnost a celkové sociální reformy uvnitř převážně konzervativního státního aparátu. Výsledkem bylo docílení zdánlivě tolerantnějšího přístupu k nošení hidžábů, ale také smrt stovek demonstrantů a uvěznění tisíců dalších.
Nynější situace je v mnoha ohledech podobná, ačkoliv se zdá, že ekonomické motivy byly hlavním spínačem veřejných projevů nespokojenosti s vedením země. Ty započaly na konci prosince v prostředí teheránských tržnic jako reakce na vzrůstající inflaci, jež vedla ke zvýšení cen potravin o 72 procent oproti minulému roku, a oslabování měny. Protesty se však postupně přesunuly do všech íránských provincií a velkých měst. V návaznosti na to režim nasadil do akce jak armádu, tak i revoluční gardy, vojenskou složku sloužící dosavadnímu zřízení.
Zásadní změnou by bylo, kdyby se k demonstrujícím přidali například zástupci klíčových odvětví průmyslu, jako je ten ropný, na jehož chodu je režim závislý.
V současné chvíli hlásí vláda přes sto mrtvých členů bezpečnostních složek. Počet zabitých či zraněných demonstrantů znám není, ačkoliv střízlivé odhady jdou v tuto chvíli do stovek obětí. Jsou hlášeny rozsáhlé zásahy proti civilistům, včetně střelby ostrými náboji, stejně jako zapalování fotek členů vládnoucí garnitury či státních vlajek. Sociálními sítěmi proběhly i videa vandalismu náboženských budov, včetně mešit. Je však otázkou, zda se jednalo o skutečný útok demonstrantů na domnělý „symbol“ režimu, či zda šlo o neúmyslný výsledek demonstrací, který se snaží vláda zneužít ve svůj propagandistický a ideologický prospěch.
Sledování vývoje protestů ztěžují protichůdné informace o samotném dění. Ty jsou způsobeny odporujícími si sděleními západních médií, prorežimních íránských platforem, informováním íránských demonstrantů na sociálních sítích i příspěvky Íránců žijících v exilu nebo zahraničí. Tato změť způsobuje nejen nejasnosti ohledně požadavků jednotlivých složek íránské společnosti, které se protestů účastní, ale zkreslují i jejich následnou interpretaci nebo relevanci v zahraničí. K tomu se v uplynulých dnech přidalo i odpojení íránské veřejnosti od internetu, víceméně znemožňující kontakt s kýmkoliv v Íránu, včetně protestujících napříč zemí samotnou.
Příkladem jisté nejednoznačnosti může být role Rezy Pahlavího, syna posledního íránského šáha, jenž byl svržen revolucí v roce 1979. Pahlaví veřejně vyjadřuje protestujícím podporu a nabízí své služby v potenciální budoucí přechodné vládě. Není však vůbec jisté, jak velká část íránské společnosti by si návrat monarchie skutečně přála. Ačkoliv se můžeme domnívat, že na autoritářskou, arijánsko-centristickou vládu dynastie Pahlaví vzpomínají někteří nostalgicky, míra sympatií vůči jeho osobě v mnohonárodnostním Íránu je přinejmenším nejistá. Přesto v západních médiích dostává poměrně široký prostor na úkor demokratické exilové opozice či jejích představitelů uvnitř Íránu. Pro západní publikum tak může v momentální situaci zosobňovat zdánlivě jedinou možnou odpověď na teokracii, přestože jeho vliv na demonstrace je diskutabilní.
Staré problémy a současná řešení
Příčinou ekonomického stavu země jsou hlavně mezinárodní sankce uvalené zejména Spojenými státy. Sankce mají vliv nejen na nedostatečné investice do rozvoje infrastruktury, ale čím dál více oslabují i střední třídu. Ta v minulosti tvořila pilíř íránské společnosti a dlouhodobě představovala jak jádro protestujících, tak i hnací motor společenských změn. Do doby, než budou sankce zrušeny či od nich bude v omezené míře upuštěno, je z ekonomického hlediska druhotné, kdo je v Teheránu u moci.
Neměli bychom však zapomínat ani na korupci, která je pro režim symptomatická. Slábnoucí soukromý sektor totiž nahrává jestřábům spřízněným s režimem, kteří disponují dostatečným kapitálem, skrze nějž dále rozšiřují svůj vliv napříč zemí. Trvající konflikt se Spojenými státy a Izraelem, přelévající se z horké do studené fáze a zase zpět, navíc nutí režim být neustále ve střehu. Tomu pak uzpůsobuje i svůj ekonomický model.
Posilování státní moci napříč odvětvími nutí režim přistupovat razantněji v otázce ekonomických reforem požadovaných veřejností. Protesty domáhající se zmírnění přísných pravidel oblékání a cílící na vyčpělou ideologickou složku režimu, tak pro něj nejsou takovým ohrožením jako ty směřující na jeho ekonomické aspekty.
Můžeme také pozorovat jistou diskrepanci mezi tím, jak nastalou situaci vnímají Íránci a tím, jak o ní informují někteří západní komentátoři. Ačkoliv je nezpochybnitelné, že si velká část íránské společnosti přeje rozsáhlé změny, cesta k plně demokratickému státu je stále plná překážek. V první řadě je nutná otevřená debata se všemi mocenskými vrstvami společnosti – včetně vlivných duchovních nebo příslušníků armády a milic. Jedině tímto způsobem lze zabránit eventuální spirále násilí a hlubšímu fragmentování společnosti. Momentálně však nic nenasvědčuje tomu, že by kontakty mezi jednotlivými zájmovými sférami uvnitř Íránu aktivně probíhaly.
Stručně řečeno, lidi žene do ulic ekonomická situace a společenské represe, spíše než snaha o přepsání celkové mocenské dynamiky. Aby bylo něco takového vůbec možné, je potřeba mít v ulicích lidi ze všech společenských vrstev. Vytvoření platformy, na které se budou moci názorově setkávat různí zástupci íránské společnosti, může také teoreticky napomoci k vytvoření organizovanější opozice. Ta by následně mohla být schopná situaci překlopit do konkrétní politické transformace. Zásadní změnou by bylo, kdyby se k demonstrujícím přidali například zástupci klíčových odvětví průmyslu, jako je ten ropný, na jehož chodu je režim závislý. Případně členové ozbrojených složek. Nic takového jsme doposud neviděli.
Na druhou stranu, západní média a komentátoři se pravidelně soustředí na otázku, zda je nyní ten okamžik, kdy můžeme očekávat pád vlády ajatolláhů, a to nehledě na zájmy běžných Íránců. Ostatně se více dočteme o tom, zda je Izrael v pohotovosti nebo co si myslí americký establishment o možnosti bombardování Íránu, než o konkrétních požadavcích demonstrantů a alternativách k nynějšímu stavu.
Takové vidění situace posiluje i dlouhotrvající dojem íránského režimu, který sám sebe vnímá jako obklíčený nepřáteli. Na základě této argumentace pak zdůvodňuje i násilné potlačování disentu, který někdy označuje za zahraniční agenty. Navzdory tomu, zájem západního publika o dění v Íránu může omezit volnou ruku režimu při vypořádávání se s protestujícími.
Ekonomika, demokracie a dál?
Určitý cynismus západních mocností si uvědomují i sami Íránci, kteří se nechtějí stát jen dalším nástrojem k uskutečňování amerického imperialismu. Pochybnosti nad tím, do jaké míry Spojeným státům a jejich evropským partnerům skutečně záleží na životech běžných občanů, vyvolávají zejména nedávné dění ve Venezuele nebo přístup k utrpení Palestinců v Gaze. V nich se zrcadlí spíše snaha o dosazení dostatečně spolupracujících politických představitelů než zájem o zlepšení životních podmínek obyvatelstva.
Přestože se íránské duchovní elity, které se zmocnily étosu revoluce z roku 1979, již reakcionářsky vyčerpaly, důvody, kvůli kterým k samotné revoluci došlo, nikam nezmizely. Požadavky demokratičnosti, společenské rovnoprávnosti, solidarity a státní nezávislosti jsou slyšet mezi současnými demonstranty stejně, jako v ulicích před necelými padesáti lety.
Jistý odraz těchto nálad bylo možné zahlédnout i během dvanáctidenní války mezi Izraelem, USA a Íránem v červnu 2025. Během nich se Íránci neobrátili proti vlastnímu státu, jak izraelští představitelé možná doufali, ale jasně odmítli zahraniční vměšování se do vnitrostátních záležitostí. Kritika současného režimu a kritika zahraničních sil tak nejsou pro Íránce nutně ve vzájemném protikladu a nevylučují se.
Zdrženlivé hodnocení současných protestů v Íránu můžeme nicméně zaznamenat i mezi některými propalestinskými aktivisty. Ti vnímají snahy Američanů o ovlivňování probíhajícího vývoje jako další formu kolonialismu, ale také jako ohrožení materiální podpory palestinského hnutí. Írán se v uplynulých letech pasoval do role prominentního ochránce práv Palestinců v regionu a je hlasitým odpůrcem izraelského postupu. Svržení režimu Alího Chámeneího by mohlo tento status quo narušit.
Je však klíčové si uvědomit, že heslo „dokud nebudou svobodní Palestinci, nebude svobodný nikdo z nás“ je nutné aplikovat i na Íránce. Jinak se z nás stanou stejné karikatury jako z některých zástupců západního feministického hnutí a jejich selektivní solidarity. Hlasité volání po svobodě íránských žen při ostentativním přehlížení bezpráví páchaném na palestinských ženách a dívkách signalizuje především politické preference než zájem o ženská práva. Stejná východiska platí, pokud jsme schopni vyjádřit podporu Palestincům bojujícím za svobodu, ale ne Íráncům.
Současný výpadek internetu nám víceméně znemožňuje aktivně sledovat rozsah demonstrací. Je tudíž obtížné odhadovat, zda počet účastníků roste či zda se charakter těchto protestů nějakým způsobem mění. Média spjatá s íránským režimem v uplynulých dnech poskytla záběry z protidemonstrací vyjadřujících režimu podporu a také výhružky směřující všem, kteří by se podíleli na eskalaci situace.
V posledních bezmála dvaceti letech čelil režim hned několika podobným vlnám protestů, vždy se mu ale podařilo přežít výměnou za ekonomické a politické ústupky. Teprve následující dny a týdny ukážou, zda bude mít nastalá situace stejný konec, nebo zda se íránská společnost vydá jiným směrem.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás